Johnny Judl Jr.

Johnny Judl Jr.: Hrát na dechy bolí, je to řehole

Začínal s fagotem, ale kvůli kapele se naučil i na baskytaru. Zatímco fagot má stále svůj první, s ostatním muzikantským vybavením rád experimentuje. “Boutique nástroje mám rád,” říká Jan Judl, kterému ovšem nikdo neřekne jinak než Johnny.

Mám zkušenost, že první setkání s hudebními nástroji často lidem změní život. Jak to bylo u tebe?

Jako dítě jsem byl doma veden ke zpěvu a protože jsem dobře intonoval, dali mě naši v první třídě na housle. K těm jsem si v průběhu prvního cyklu na ZUŠ vypěstoval vcelku solidní odpor, hehe. Souběžně jsem jako obligát hrál čtyři roky na klavír, ale taky se mě to moc nedotklo. Fagot mě už dost bavil, až to přerostlo v konzervatoř. Elektrickou kytaru a potažmo baskytaru způsobilo moje první setkání s Frankem Zappou. Bylo to asi v šestý třídě, slyšel jsem skladbu Black Napkins a dodnes to vnímám jako jeden z nejsilnějších zážitků vůbec. Úplně mě to sundalo.

Dneska hraješ blues, alternativu i folk. Co sám rád posloucháš? A na čem jsi kromě toho Zappy vyrůstal?

Jako dítě jsem poslouchal vážnou hudbu. Zní to podivně, ale je to tak. Prý jsem vydržel sedět u radia i víc než hodinu. Líbila se mi klasika jako Mozart, Beethoven, ale nejradši jsem měl Bedřicha Smetanu a jeho Mou vlast. Měli jsme doma tuhle desku, kterou jsem na tom gramofonu úplně vyhobloval. To ostatní, co hráli za komunistů v radiu, mě vůbec nebavilo a k ničemu jinýmu jsem se nedostal.

Ty jo, bílá vrána! Žádný bigbít nebo folk?

Ale ano. Na základce jsem přes kamarády nejdřív poznal Beatles, Pražský výběr, pak přišel Zappa a dál už to jelo jak na tobogánu: Sting, Talking Heads, Led Zeppelin, Beefheart, CSNY, King Crimson, Davis, K.Jarret, Hancock, ale i Stravinsky, Ravel… všechno jsem si nahrával na kazety a poslouchal do zblbnutí. Všechno bylo nový, z tohohle pohledu to byla krásná doba.
Dnes už na to není tolik času, ale samozřejmě pořád se objevuje něco, co neznám a co mě baví. Momentálně mám rád třeba desku Croz od Davida Crosbyho, sleduju písničkářku Natashu Leu Jones, která kdysi hrávala v duu Pooka, Tutu revisited live od Marcuse Millera, cokoli od Helmet a taky Prvního hoře, což je podle mě jedna z nejlepších kapel v Čechách. A spousta dalších...

Slušná směs. Jak už jsi zmínil, nejpozoruhodnější mezi tvým instrumentářem, je určitě fagot. Což je vlastně dost raritní nástroj, na který se nehraje zrovna masově. Jak ses k němu dostal?

No, to je i docela vtipná historka. Dokončoval jsem na ZUŠ první cyklus houslí a moje máma samozřejmě chtěla, abych pokračoval dál. To mě naplňovalo hrůzou, ale měl jsem štěstí, že můj učitel byl na tom podobně, haha. Jednou mi řekl, že je na škole nový učitel fagotu a hledá žáky. Takticky potom dodal, že ten nástroj je tak obtížný, že se na něj může cvičit jen půl hodiny denně. Tak to samozřejmě není, ale já jsem věděl, že nic horšího než housle mě nečeká, tak jsem to zkusil. Tím učitelem byl skvělý člověk a legendární fagotista Orchestru československého rozhlasu pan Bernard Marek, setkání s ním bylo pro mě milníkem.


Jak je tedy těžké na něj hrát? Nebo proč vlastně není tak v oblibě jako třeba klarinet nebo saxofon?

Všechny dechové nástroje jsou obtížné, mimo prstů zapojuješ ještě pusu, jazyk a hlavně dech. A když na ně cvičíš, je to trošku jako v posilovně, prostě to bolí. Obdivuju všechny špičkové hráče na dechy, je to řehole.
Fagot neproniknul do modernějších žánrů zřejmě proto, že nemá tolik výrazových prostředků a má takový zastřenější, kulatější témbr, trošku podobný lidskému hlasu, takže se velmi těžko prosazuje třeba v dechové sekci. Ale výjimky samozřejmě existují.

Co se při cvičení, třeba v té ZUŠce, na něj hraje?

To je na všechny dechy podobný. Když to vezmu zkratkou, tak nejdřív samostatně dlouhé tony, pak je začneš kombinovat a hrát jednoduchý lidový písničky, následně stupnice, etudy, rozklady akordů, přednesy atd.

Cvičíš na něj ještě dneska?

Přiznám se, že moc ne. Donutí mě vždycky nahrávání, nebo nějaký pro mě nestandardní hraní. Technika je zpátky vždycky poměrně rychle, ale s nátiskem je to slabší. Pokud dojde na nejhorší, jsem schopen se během dvou měsíců dostat do solidní kondice.

Kdy jsi dostal svůj první vlastní?

Netuším už přesně, v kterém roce to bylo, ale pamatuju se, že Amati tenkrát dvojnásobně zdražovala. Už jsem docela hrál a naši se rozhodli, že něco pořídíme. Já jsem to moc neprožíval a v podstatě náhodou jsem si všimnul, že v hudebninách na Kladně mají jeden nástroj ještě za starou cenu - a to bylo tenkrát deset tisíc. Zmínil jsem se o tom na hodině v ZUŠ. Následovaly asi dvě vteřiny ticha a pak důrazné doporučení „ okamžitě to kup!“. To jsem udělal, a až potom jsem se dozvěděl, že to byl asi poslední nástroj za starou cenu u nás. Hraju na něj do teď.

Na nástroje českých výrobců moc kolegů asi nehraje. Jaká je konkurence výrobců?

Netuším proč, ale fagoty jsou extrémně drahé nástroje. V Čechách je vyrábí jen Amati a stojí v současnosti kolem 100 tisíc korun. Zahraniční nástroje jako Schreiber nebo Püchner jsou k mání za víc než půl milionu a Heckel, což je fagotový Rolls-Royce, tak na ten je poměrně dlouhá čekací doba a stojí přes milion a půl.. . Takže v nejbližší budoucnosti výměnu fagotu neplánuju. Ale třeba u baskytar je situace úplně jiná. Je tu spousta skvělých kytarářů jako Vlček, Vychodil atd. a spousta hráčů na jejich nástroje hraje. Já mám taky boutique nástroje moc rád.


V čem jsou pro tebe lepší, než sériově vyráběné baskytary? A nechal sis ty svoje dělat s nějakým zvláštním požadavkem?

Jsou vyráběny s podstatným podílem ruční práce a celý ten proces je prostě poctivější. Od výběru dřeva až po detaily zpracování. Když jsem si kdysi nechal stavět tele od Petra Jurkoviče, ani jsem to vlastně nechtěl, ale Petr měl zrovna na skladě krásnej kousek jasanu z roku 1949 a nemusel se moc snažit, aby mě přemluvil. Byl jsem u něj ještě mockrát, než byla kytara hotová a mám jí hodně rád, už kvůli tomu procesu. A co se bas týče, pár jsem jich už koupil a zase prodal. Nástroje, které mám teď, mi hodně vyhovujou a mimo výše popsaných pozitiv žádné speciální úpravy nemají.


Efekty, které používáš, sis vybral jak? Někde jsi je “okoukal” a líbil se ti zvuk nebo ti je někdo doporučil?

Ze začátku jsem samozřejmě tápal, nebyl internet, takže jsem sbíral informace kde se dalo. Když jsem začínal, byl totální ikonou Boss. Časem jsem ale zjistil, že žerou zvuk, tak jsem hledal dál. A tak to pokračovalo odbočkou přes multiefekty a logicky jsem skončil u boutique. Žádnou značku nepreferuju, testuju co mi přijde pod ruku. Na fagot jsem zatím nic nezkoušel, ale dost mě to láká. Uvidíme.

Poprvé jsem tě zaregistroval až s Jablkoní. Co bylo předtím?

Hrál jsem s místníma kapelama, fungoval v různých vážnohudebních projektech ve škole i mimo, psal jsem nějakou hudbu pro dětská divadla ve Slaném a tak. S Jablkoní, pokud se pamatuju dobře, jsem začal hostovat už v roce 1995.

Pamatuješ si, jak probíhalo tvé přijetí? To byla tvoje první profi kapela, ne?

Vzhledem k tomu, že jsme se znali, tak poměrně hladce. A ano, byla to první kapela, která hrála už vyšší ligu. Mimo jiné to kvůli Jablkoni jsem začal hrát na baskytaru.

Dneska je pro tebe prioritní co?

Před dvaceti lety to byl fagot, před deseti kytara a teď je to basa.

Jablkoň v určité době vystupovala hodně v zahraničí. Podíval ses tak někam, kam by ses sám asi nedostal?

Tak určitě. Napadá mě třeba Alžír, kam bych asi sám nejel. Ale je to i řada míst po Evropě. Jeden den jsme hráli v divadle, další ve squatu. Bylo to hodně pestrý.

Přivezl sis z těch zájezdů nějaké muzikantské vybavení, které stále používáš?

Já sám asi ne. Ale jako kapela jsme naposled tuším kupovali na festivalu v Rudolstadtu nějaký štěrbinový tam-tam z Afriky, který používáme při nahrávání.

Technologie jdou dnes hodně dopředu. Sleduješ někde novinky, a nebo spíš dáš na doporučení kolegů?

Asi všechno dohromady. Ale protože teď spíš koukám, kam mi běží dítě, všechno většinou konzultuju s kolegou Tomášem Frolíkem. Máme stejný vkus a on navíc přehled.


Co tě v nejbližší době čeká?

Momentálně nahráváme s Bladderstones u Ondřeje Ježka v jáMORu novou desku, která vyjde na přelomu října a listopadu u Indies Happy Trails pod názvem Without cover. V listopadu tedy budeme křtít. A v březnu pojedeme poměrně nabitou šňůru s britským bluesmanem Willem ’Harmonica’ Wildem po celé ČR. Jablkoň křtí v říjnu v Kaštanu desku Dýchánek a Plastici budou příští rok slavit 50 let.

A tradičně na závěr: frontmanem jsi nikdy být nechtěl?

Mám rád kapelovou chemii, takže důležitější než frontmanství je pro mě spolupráce. Ale mám sen, že si někdy nahraju svojí desku, kde si všechno udělám sám a jak budu chtít. A nevyšší metou naživo, je pro mě vystupovat sólově.

---

KDE HRAJE:

- Jablkoň (1999- )
- The Bladderstones (2012– )
- The Plastic People Of The Universe - w/Brabenec&Janíček (2016- )

A momentálně spící projekty:
- 3lobeat (1999- )
- Kujooni (2000- )
- Hutakl – Ester Kočičková, Luboš Nohavica & Kujooni (2009– )

KDE HRÁL:

- LuiSa buDali (1990–1997)
- Odnoge (střídavě 1992–1999)
- Slánské komorní sdružení (1993–2002)
- Kokochod (2003)
- Fagtet (2000–2006)
- Jana Šteflíčková a Kůň (2008)
- Marie Puttnerová a Kein Art Ensemble (2015–2016)
a další. . .

Studiová spolupráce:
Už jsme doma, Sestry Steinovy, Martina Trchová, M. Wanek, Minach a další.

NA CO HRAJE:

Baskytary:
Sadowsky NYC P/J 4
Fbass BN 5
Tino Tedesco J 4

aparáty: Glockenklang, Markbass, Acoustic Image, t.c. electronic
efekty: EBS ( BassIQ, MultiDrive, UniChorus, OctaBass ), E.W.S. Tri-logic bass preamp, Eventide Time Factor, Sounblox ( Multiwave Bass Distortion, Bass Envelope Fiter ),Mooer Pure Octave

Fagot: Amati Kraslice, mikrofon DPA

Kytary:
Suhr Custom Strat
Jurkovič telecaster
Taylor DN 3

aparát: Rivera
efekty: Strymon Brigadier, Fulltone ( Full Drive 2, Fat Boost), Suhr Riot, Lovepedal Pickle Vibe, Voodoo Lab Tremolo, Pigtronix Disnortion Micro, Smrčka Chorus

VYUČUJE NĚKDE:

Vyučuji už 15 (ufff...) let v ZUŠ Slaný. Soukromé žáky jsem odboural pro nedostatek času, ale sem tam udělám nějakou výjimku.

V Jablkoni Johnny hraje na fagot, baskytaru i kytaru
Baskytara je dnes pro Johnnyho na prvním místě
V Plastic People je služebně nejmladším členem (foto: Jiří Pichl)