Ponk na Womexu

K pozitivům a negativům showcase podruhé

Kapely bez ambicí v ČR nechceme,“ hlásá ironizující titulek Karla Veselého na a2larm.cz. Reaguje tím na můj říjnový článek o showcase, zmiňuje Czech Music Crossroads, Nouvelle Prague či Czeching, pokračuje vzpomínkou na nedávno proběhlou debatu o hudebním exportu. S nevolí shrnuje: „Ze slyšeného jsem si sestavil ideálního muzikanta, který kromě psaní písniček, zkoušení a hraní na koncertech ještě ve volném čase chodí na debaty o hudbě, studuje marketing, současný design a vzdělává se v aktuálních módních trendech.“

Dění na showcase dále popisuje jako temná místa, kde se kapely podobají jedna druhé, a proto není rozdílem, pracujete-li v korporátu nebo rozdáváte vizitky na hudebních konferencích. „Být originální je totiž v podstatě nebezpečné a nic takového promotéři velkých festivalů nechtějí. Ti potřebují hlavně naplnit odpolední a podvečerní program levnými kapelami, jejichž úkolem je nikoho neurazit. A včas se vytratit z pódia.“

Nevím kolik a jaké showcase Karel navštívil (a oslovení křestním jménem si snad mohu dovolit, vzhledem k tomu, že je zároveň mým kolegou z Full Moon Magazine). Pokud už je řeč o nebezpečí, vidím ho však spíše ve výše uvedených slovech. Skutečnost je totiž jiná. Ano, na takové akci musíte být připraveni ve všech směrech – od stylu po vizitky, být společenští, případně mít sebou manažera řešícího vše za vás. V prvé řadě jsou to ale právě odlišnost a originalita, které se na showcase nejvíce cení. Drajv, energie nebo atmosféra, jakou dokážou daní muzikanti vytvořit.

Jenže i celkový přístup o mnohém vypovídá a je sledován – proč by si organizátoři měli vybírat kapely, ze které budou marně tahat slušnou fotku nebo video k pozdější propagaci vystoupení.

Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě, je pomýlenou poučkou snad v jakémkoliv oboru. Těch geniálních, kteří nemusí dělat nic navíc je na světě jen pár, případně mají to štěstí na vynikající realizační tým.

Jistěže jsou kapely, co si chtějí zahrát pro sebe a kamarády, pro dobrý pocit nemusí stát na pódiích. To je zcela v pořádku, radost ze hry především. Ale pokud se do toho pustíte, vyrazíte na showcase, nicméně už vás nezajímají věci kolem, věřte, že nemusíte jezdit vůbec. Plýtváte tak časem svým i ostatních, pohodlnost, neznalost či nedej bůh přezíravost se vám vrátí ve formě nezájmu.

Což by měl Karel vědět, ostatně sám byl zapojen do Czechingu, jenž vysílá výherce na Eurosonic Noorderslag. Mají tedy hudebníci raději sedět ve zkušebnách a čekat na objevení, aby náhodou nebyli obviněni z komerce a vlezdoprdelkovství? Absurdní. Hudební konference ani showcase nejsou komerčním zlem chrlícím unifikované hudební projekty. Jistěže je úroveň odlišná, je však z čeho vybírat. Program i řečníci jsou známí předem, každý nechť si vybere co je jeho srdci a žánru blízké. Není totiž vůbec špatné si poslechnout věci z druhé strany – pohledu organizátora, agenta, vydavatelství nebo hudebního publicisty. Zázraky se dějí jenom v pohádkách a i náhodám je mnohdy třeba trochu pomoci.