Boris Carloff, foto: archiv umělce

Kalle vs. Boris Carloff

Doba, kdy by hudebnímu kritikovi někdo nevmetl „co's dokázal, že kritizuješ?“ je ještě kratší než ve springfieldské elektrárně dny bez nehod. Nejsme však hluší ke kritice, kterou beztak nelze přeslechnout. Rozhodli jsme se proto oslovit několik renomovaných hudebních producentů a každému z nich k poslechu nabídli jinou současnou tuzemskou desku. Zároveň jsme je požádali, aby je z technického hlediska zhodnotili za lidi, co tomu čerta rozumějí.

Když Boris Carloff slyšel poprvé Saffron Hills od Kalle, požádal mě, jestli by nemohl dostat jinou desku. Přesněji nějakou, kterou by mohl chválit, že ho to nějak nebaví. Namítal, že „je to takové celé lo-fi, hraje tam většinu času crunch, nahallovaná elektrická kytara a zpěv, moc toho tam není a není toho ani moc co napsat.“ Nakonec ale Saffron rozebral opravdu poctivě.

Co vás nejprve na této nahrávce zaujalo?

Nejvíc mě a okamžitě zaujala zpěvačka, že dobře zpívá. Má hlas trošku jak Kata Mogensen z Mammút. Ta deska je trochu programově asi lo-fi, takže opravdu hodně šumí. Obyčejně nic proti šumu nemám, sám jsem nahrával dlouho na pás, ale tohle tady funguje víc jako efekt. Je to díky tomu měkoučké, zas na druhou stranu občas trochu poslepované.

Poslepované?

Myslím tím slepené frekvenčně, nezní to i při tom malém množství nástrojů v pasážích, kde je to trochu více „busy” dostatečně odděleně. Hezky se to pojí, ale trošku občas „koulovatí”.

Jak vám tato deska zní v porovnání s těmi, které běžně produkujete?

Produkce, co většinou dělám, tak jsou méně „postrockové”. Já tohle slyšel poprvé u Codein v devadesátých letech a nějak už jsem z toho vyrostl.

Myslíte si, že jste jako posluchač na tuhle desku příliš starý? Že se autoři pokoušejí o retro, které vy důvěrně znáte?

Možná trochu ano, ale spíš tam není nic, co neznám. Je to pěkně udělaný, ale nebál bych se jít o krok vedle, aranžérsky.


Jak si podle vás stojí vedle nejdražších českých produkcí?

Nevím, co je nejdražší produkce. Kdo na to má nejvíc peněz nebo nejdražší studio? Obecně je tady analogový šum brán jako efekt , který dotváří atmosféru a dělá z mínusu plus, takže je těžké srovnávat s jakýmkoliv „hifi" způsobem nahrávání.

Zajímá mě hlavně poměr ceny a výkonu. Klidně rozeberme oba případy: nejdražší studio i nejdražší nahrávku.

Jak jsem řekl výše, je těžké speciálně tuhle nahrávku srovnávat. I v nejlépe vybaveném studiu tenhle lo-fi přístup bude znít stejně. A můžete ho míchat s Tchadem Blakem a pak to prohnat magnetofonovu kazetou, a ten rozdíl bude taky nulový. Je to prostě status, takhle se prezentujem, takový jsme, nebo spíš chceme být. Neříká nic o tom, jestli je to dobře, nebo špatně.

Nahrál byste něco z tohoto alba jinak?

Když to poslouchám, tak mi chybí nejhlubší oktáva na base a kicku. V jedné věci je kick hodně hluboký, ale na druhou stranu jsou ty basové frekvence ne moc pevné, takoví rozplizlé. Takže základní problém mám u této nahrávky s basy celkově.

Kdyby Kalle s takovým materiálem zašli do vašeho studia, jak byste při nahrávání postupoval?

Pokud by Kalle zašli ke mně do studia, asi bych pracoval více s vintage efekty na kytaru a zpěv jako spring reverby, pásková echa a staré digitální mašiny, čímž by se dostali trochu od toho postrocku. Zvukově, nikoliv hudebně, by se mi líbilo je dostat díky práci s efekty třeba do polohy Veckatimest od Grizzly Bear. Rytmicky by jim seděla také více práce s na prostorech perkusivních zvuků, dobrý příklad pro ně by byl právě Mammút – Ströndin z desky Komdu Til Min Svarta systir.

A nemyslíte, že byste tím kapelu nutil do něčeho, co jí není moc vlastní?

Haha, tak od toho je snad úloha produkce posunout tu kapelu z pohledu producenta dál. Jestli je přidání reverbu na kytaru, výměna reverbu na hlase a práce s prostory na bicí, nucení k něčemu, tak je to od začátku vzájemné nepochopení a není potřeba ani začínat. :)