Každý je tak trochu blázen

Muzika je o pohybu. Předpokládám, že se všichni chceme posunout výš, případně dál. Každý chceme vymyslet něco nového, pro nás zaručeně převratného, zaujmout, jít s kůží na trh a obstát. A pokud se nám to podaří v hudební rovině, přijde za čas neodvratná myšlenka, že tahle pecka, aby se vůbec opravdovou peckou stala, potřebuje videoklip. Nejinak tomu bylo i v případě realizace našich pohyblivých obrázků pro kapelu LadyPraga.

Na začátku všeho je potřeba vybrat správnou skladbu, zajistit její kvalitní zvukový záznam a… vybrat filmaře. Věřím, že řada kapel si točí videoklipy svépomocí, my jsme k nám samým takovou důvěru neměli. Přes několik kontaktů jsem najednou seděl na schůzce u kávy, proti mně dva sympaťáci, kteří měli poměrně dost otázek a já naopak celkem málo odpovědí. Z toho jsem usoudil, že bude dobré se těmto pánům do řemesla moc nemíchat a spíše důvěřovat jejich zkušenostem a profesní zdatnosti. Pokračovali jsme výběrem místa a následnou termínovou rezervací.

Naše „klipová“ skladba pojednává o tom, že každý z nás je tak trochu blázen, a v tomto duchu měla být zvolena i lokace videa. Útočiště jsme našli na malebné železniční zastávce Sudoměř u Mladé Boleslavi, kde jsme s tamním správcem malého železničního muzea našli společnou řeč. Slovo dalo slovo a jednu osudnou sobotu jsme přisvištěli i s filmovým štábem na místo. V okamžiku, kdy jsme vystupovali z aut, na nás dýchla pohoda a klid. Projelo mi hlavou: „Tak tady se to prostě musí povést.“



Vybalili jsme veškeré „nádobíčko“, byli detailně seznámeni s filmovým scénářem a začali jsme se připravovat na první záběr. Filmaři si zatím důkladně prozkoumali okolí a přemýšleli, v jakém sledu budou točit jednotlivé sekvence, dle aktuálních světelných možností. Co bylo kromě místní atmosféry úžasné a co jsme chtěli v klipu využít, byli šlapací drážní drezíny, kterých je v Sudoměři hned několik. Jezdit po kolejích přitom se opírat do pedálů bylo pro nás dostatečně „crazy“, takže se u natáčení zažilo i hodně legrace a zábavy.

Postupně jsme se zbavili ostychu a neprůbojnosti, záběry začínaly být v pořádku a my jako jeden tým začali naplňovat stopáž naší druhé obrazové prezentace. Přiznávám, že poslouchat vlastní skladbu 4 hodiny v kuse, navíc v monotónních, stále se opakujících smyčkách, není zrovna procházka růžovým sadem. Ale co by člověk pro klip kapely neudělal, že jo?

Když to zkrátím, při natáčení klipu je důležitá pohoda před, ale i za kamerou. Pokud se tohle podaří navodit, je částečně vyhráno. Poslední díl práce pak spočívá na střihači, který sejmutý materiál poskládá tak, aby děj dával smysl, v klipu se neobjevily nepovedené záběry a aby měl krátký hudební „minifilm spád“. To jsou věci, které buď umíte obsluhovat sami, a tím ušetříte nějaké ty kapelní finance nebo necháte zhotovit u profíka a rozbijete muzikantské prasátko.

Za 10 dnů od natáčení vám pípne email v telefonu a po rozkliknutí se nestačíte divit. Svítí na vás odkaz, na kterém se nedočkavě vrtí váš nový videoklip s názvem Everyone´s going crazy!!!

Tak tedy vzhůru do světa, stálo to za to…