Klára Vytisková, foto: archív umělkyně

Klára Vytisková: Vždycky mi nejvíc sexy přišla rytmika

Přestože Toxique si už dávají nějaký ten pátek pauzu, o frontwoman Kláře Vytiskové to vůbec neplatí. Stačila se stát mámou, založila kapelu Klara & The Pop a svou aktuální image představí také na narozeninovém večírku Frontman.cz 12. dubna v Jazz Docku.

Tvoje kapela se jmenuje Klara & The Pop. Jak moc se pro tebe liší od Toxique?

Jsem tady víc sama za sebe. S partou skvělých lidí a muzikantů, kteří se mnou dávají dohromady moje písničky. S Toxique jsme se podíleli autorsky všichni.

Proč zrovna Pop? Má to být uznání, že pop je stejně plnohodnotný žánr jako jakýkoli jiný?

Pop je plnohodnotný žánr. Dobrej pop je nejvíc! Jednoduchej, přímočarej, miluju! Ale v našem podání je to zkratka pro Partu Od Potoka.

Stala ses mámou. Ovlivnila tahle role tvůj přístup k hudbě? Nebo i oblékání?

Ke všemu. Je to skvělé a inspirativní. Nápadů je spousta, jen není tolik času na jejich zpracování. Život se mi odráží v hudbě tak, že už to víc ani nejde. A to samé v oblékání.

Kdo na tebe jako na frontwoman měl největší vliv, co se týká techniky zpěvu nebo designu?

Laurin Hill, Diana Ross, Zuzana Navarová, Patti Smith.

Deska Home je poctou tvému mateřství a novému životu? Jaká skladba je pro tebe nejvíc emocionální?

Survival. Je to začátek všeho, manželství, velká láska…


Kdo je podle tebe největším sexy členem kapely? Kytarista, basák, zpěvák, bubeník, klávesák?

Vždycky mi nejvíc sexy přišla rytmika. Basák a bubeník. Kolikrát bych dokázala poslouchat sloky, kde není nic jinýho než basa a bicí. Proto mám zřejmě nakonec doma bubeníka.

Někoho mohla překvapit tvá účast v Superstar. Přece jen se spíš pohybuješ na hraně undergroundu…

Myslím, že dělám pop, ale záleží na tom, kdo mojí tvorbu hodnotí. Pro někoho jsem underground, pro někoho ultra pop.

Nezůstala jsi pozadu, co se týká kritiky současné politiky. Nepřijde ti, že se v hudbě nyní málo rebeluje? Nechtělo by to nějakou punkovou vzpruhu?

To přijde. Ale to víš, pravda a láska jsou pořád intenzivnější emoce než hněv a rozčarování. A právě ty nás nutí psát víc zamilovanejch songů než protestujících.