Jiří Drtil, foto: Martin vymyslický

Kluk z Hané, co oprašuje Staré lásky

Zase se mně to nepovedlo. Zase to tam je. Říkal jsem si, že to v nové písničce zkusím odstranit, ale i ve Starých láskách slyším svůj přízvuk. No jo, jenže já jsem zkrátka Jirka Drtil, kluk z Hanééé…

Staré lásky vyšly přesně na Valentýna, ale je to náhoda. Prostě to tak vyšlo. Pravda, když jsem videoklip v ten den umístil na facebook, chvilku jsem si připadal jak romantický borec, co tam dává písničku pro holky.

O tom ale tato skladba není. Jde o to, že bychom neměli zapomínat na staré věci, které nám přirostly k srdci, když jsme byli mladí. Když jsem jednou doma uklízel a třídil věci, kterých už se můžu zbavit, našel jsem hokejové kartičky, pogy, pokémony, staré hry. Najednou jsem se vrátil do dávných let a úklid se mi protáhl. Asi tak na pět hodin. A vznikly Staré lásky. Nejsou ale jen o přirovnání k věcem, neměli bychom zapomínat na lidi. Pod názvem skladby si člověk může představit spoustu věcí, to mám na písničkách rád.

A ten přízvuk? Už ke mně asi patří. Na koncertech dělám často šaška a tohle vtipnosti ještě pomáhá. Chci, aby moje koncerty dál byly hlavně o hudbě, ale toužím lidi i pobavit, protože kvůli tomu přišli, nepřišli se mračit. Občas se do někoho i navezu, ale to k tomu patří.

Poslední dobou jsou koncerty lepší a lepší, jsem rád, že lidé chodí. Občas za mnou přijde někdo, koho vůbec neznám a diví se, že mě neznal dřív, že mám dobré songy na YouTube. Mezi námi, nejsou dobré, jsou špatně nahrané, neměl jsem peníze, prostě jsem je tam bouchal…


Moje písničky nikdy nebyly v hitparádách, v tom je i jejich kouzlo, nebyly nikde protlačené, mají svůj vývoj. Nechtěl bych být třeba umělec s jedním hitem, který by se mi podařil hned na začátku. Nic proti nim nemám, ale oni přišli o přirozený vývoj. Člověk postupně vydává věci a říká si, že jsou super. Ale nakonec zjistí, že tak super nejsou. Tím se učí a je to nekonečný proces. Byť na píseň Staré lásky už jsem docela hrdý a stojím si za ní, dá se zlepšit. Není to ještě zlatý hřeb, na který bych byl ve stáří pyšný.

Zpívám ještě v kapele Our Atlantic a svůj akustický projekt jsem založil proto, že mě na ostatní nebavilo čekat. Každá kapela má svoje tempo a mně zatím žádné nestačilo. Vadilo mi, že to nejde podle mě. Akustický projekt je to moje, kde se můžu vybouřit. Vnímám, že když už ho chci dělat ve větším, nejspíš to samostatně dělat nejde, je to suché, chce to podklad, i ve Starých láskách už jsou samply. To dělá muziku krásnější, zní líp. Třeba jednou najdu lidi, kteří na tom budou s tempem stejně jako já.

Mám teď z hudby dobrý pocit. Konečně si začínám myslet, že to má spád. Že můžu jít výš.