Korben Dallas: Žijeme tu a chceme, aby tu žily i naše děti

Jsou lepší než Black Sabbath? Korben Dallas bych uvěřil i větší věci. Podobně jako Keith Richards nebo Paul McCartney jsou chytří, všestranní, jasně zaměření, pracovití a byznysově zdatní. „Umění nemusí dělat jen lidé, kteří objímají stromy, ale i muzikanti naprosto přímí a racionální,“ říká frontman Korben Dallas Juraj Benetin. A jeho parťáci, basák Lukáš Fila a bubeník Ozo Guttler, přikyvují. Rozpovídali se o novince Stredovek, úloze umění, strachu i lásce k domovu.

„Unavenou krajinou, plnou unavených ľudí, utekáme pred sebou, jak pár splašených koní,“ zpíváte ve skladbě 95. Na to, že nová deska je plná řekněme smíření a pozitivní energie, to zní skoro nepatřičně.

JB: Smíření je tématem Korben Dallas už od začátku. Kapela vznikla, když jsme měli třicet – tedy v době, kdy chlap vychází z puberty. A Stredovek je z našich alb usazený nejvíc. Jak drží pohromadě, jedna písnička souvisí s druhou, tematickým vyzněním.
OG: Deska je ale plná kontrastů.

Stredovek tedy odkazuje spíše k přítomnosti a střednímu věku, ne nějakému chaosu dávných časů, k čemuž třeba citovaný text může svádět?

OG: Každý si pod tím může představit to svoje. Může to být i slovní hříčka.
JB: Na pozadí skladby 95 si dnes člověk vzpomene velmi často. Je tam Mečiar i skinheadi…


Začínáte se společenským aktivismem?

JB: Tomu se zásadně vyhýbáme. Žádné všeobecné pravdy ani nějaká doporučení pro lidi a společnost v našich textech nemáme.
LF: Současně ale úloha hudby a jakéhokoli umění roste – přispívá k nárůstu empatie a zcitlivování lidí jako takových. Navíc my na Slovensku máme velmi specifickou situaci. Neuvěřitelných 13 % populace volí fašistickou stranu, která se šokujícím způsobem dostala do parlamentu… a ta emoce jde vidět už i mezi lidmi. Není to žádný výstřelek, ale skutečný fenomén. A je jasné, že tyto věci vnímám i jako novinář (šéfredaktor Denníku N – pozn. red.). Hodně přemýšlím nad tím, co by se s tím dalo dělat.

Co?

LF: Přicházím na to, že jednou z nejsmysluplnějších věcí je mít kapelu. Přestože nemáme žádné explicitní politické nebo společenské poselství. Jde o tu pozitivní energii. Když se rozhlédneš po světě na vlnu negativismu, destrukce a strachu... Lidé se bojí migrantů, všeho možného. Je velký problém to přebít – a jen částečně je to otázka nějakých racionálních argumentů. Než lidem vysvětlovat, aby se nebáli, je lepší jim nějak zprostředkovat pozitivní emoci a naději. A právě v tom musí hrát velkou úlohu umění a další věci, které nejsou striktně racionální.

Ve skladbě Prepáč s trochou nadsázky zníte jako variace na Melody Makers Ondřeje Havelky...

LF: Lidé dělají hlouposti, ze kterých se za pomoci humoru snaží vykecat. Tak to bylo vždy, tato písnička je obsahově nadčasová.
JB: Hudebně tato skladba, kterou produkoval náš stálý host Lubo Petruška, mohla klidně dopadnout jako nějaká velkolepá rocková věc, pokud bychom se pro to v nějakém bodě rozhodli. Že vyšla právě takto, je podle mě způsobené tou šílenou basou, kterou tam Lukáš nahrál. Hodně skladeb jsme dělali společně prakticky od nuly až ve studiu, což byl i tento případ. Byli jsme tedy úplně bez konceptu a tahle písnička vznikla za pět hodin.


To je dost velká změna v přístupu, Juraji, vzhledem k tomu, že jsi kytarové playbacky a vokály na minulou řadovku Banská Bystrica nahrával úplně sám…

JB: Teď jsem sám nebyl při ničem. Na nahrávání jsme měli víc času, neměli jsme hotové žádné formy ani části písniček, jen kytarové skici. Ty jsem si ale předtím doma často hrával, proto jsem měl už dost vžité frázování zpěvu. Ve studiu jsem v tomto směru už tolik nehledal a při nahrávání jsem se cítil mnohem komfortněji.
LF: Když jde člověk do studia úplně připravený a má všechno vymyšlené, může pro něj být daleko těžší pochopit, že to v písničce nefunguje. U nás to probíhalo tak, že když něco nefungovalo, hned jsme zkusili něco jiného. Bylo to paradoxně snazší. I když to ale vypadá jednoduše, skladbám jsme se průběžně věnovali přes čtyři měsíce. Navíc to mohlo dopadnout katastrofálně…

Už zavedený prostor LVGNC Studios jste změnili za v podstatě neznámé studio Cobra Sound

JB: Maťo Čema je jedním z nejšikovnějších živých zvukařů na Slovensku a jeho studio je sice dobře utajené, ale úžasné. Má perfektní hardware a famózní mikrofony. Při nahrávání u něj jsme nepoužili žádný digitální efekt. Obešli jsme se bez plugginů a nahrávali přes pořádné krabičky. To byl oproti dřívějšku taky velký rozdíl – a hodilo se nám to do toho našeho kvazi konceptu.
LF: Tento způsob nahrávání jsme si ale vyzkoušeli už předtím, když jsme minulý rok dělali scénickou hudbu do seriálu Za sklom. A stejným způsobem jsme nahrávali i cover verzi Chci zas v tobě spát od Davida Kollera. Po dvou albech ve stejném studiu jsme pro desku chtěli změnu, nové prostředí i způsob práce.
OG: Studio Cobra Sound je pro Maťa opravdové hobby – a jde to znát. Má tam šílené věci.

Co konkrétně z jeho vybavení vás zaujalo?

JB: Nahrávka je dělaná přes nahrávací mix, který byl původně ve Vídeňské filharmonii. Má tam fantastické slovenské mikrofony Flea a taky vzácné Royery, které jsou výborné na snímání kytar. Celé studio je perfektně vybavené – delaye, echa i masteringové kompresory v té nejlepší kvalitě. Nahrávali jsme sice do digitálu, ale všechno bylo hlavně o tom skvělém hardwaru.
LF: Byl to úplně jiný přístup k mixu. Žádné editace, že bychom tu nejlepší pasáž všude nakopírovali, žádné stříhání milimetrů ve velkém. Z nahrávky jde cítit, že je to hudba hraná lidmi.


Překvapila vás při hledání nového zvuku nějaká nečekaná kombinace?

JB: Pro mě bylo obrovské poučení, že mikrofon Shure SM7 je tak skvělý – dostupný, běžný mikrofon, na který se často mluví třeba v rádiu. Až později jsem zjistil, že právě na něj Michael Jackson natáčel Thriller. Nahráli jsme na něj čtyři věci, i když je to mikrofon za nějakých 300 Euro. Skvělý je hlavně na dynamičtější věci. Když se do něj zakřičí, funguje skvěle.
OG: Nebo ten razantní úder s měkkou paličkou na rytmičák, byli jsme z toho úplně odvaření. Když jsem si ve skladbě Múry dal dva velkoprůměrové činely na sebe, znělo to úžasně…
LF: Z hlediska baskytary hvězdou studia byla Jolana Studio Bass. Tento velice specifický kus hraje asi na čtvrtině alba. Na některé věci je absolutně nepoužitelná a jinde s ní v jejím těle doslova sestoupil anděl.

„Musím byť na seba teraz tvrdý,“ zní úvodní slova otvíráku Tvrdý. Za šest let máte na kontě pět alb. Museli jste na sebe být tvrdí?

OG: Máme výjimečnou shodu v pracovitosti, tvrdosti a v pohodě. Juro i Lukáš jsou velice pracovití lidé, od kterých se já, lenoch, pořád učím. Lukáš nás nutí dodržovat termíny, je to opravdový tažný kůň.
JB: Právě takový racionální až korporátní přístup i ve věcech, které se týkají umění, mně přijde skvělý. Podívej se třeba na Keitha Richardse nebo Paula McCartneyho. Jsou to muzikanti, kteří mají perfektní všeobecný přehled, jsou chytří, jasně zaměření i byznysově zdatní – prostě vědí, co chtějí. Líbí se mně to. Není to žádné vzletné tápání životem – oni jsou takto prostě nastavení. Umění nemusí dělat jen lidé, kteří objímají stromy, ale i muzikanti naprosto přímí a racionální…
OG: A když tě to ještě k tomu baví, tak děláš alba a muziku…
LF: Podstatná pro každou kapelu je vzájemná chemie. A v Korben Dallas takto společně fungujeme skvěle. Jeden do celku přináší víc urputnosti, druhý uvolněnosti a třetí zase kreativity – a dohromady nedochází ke konfliktu, nýbrž k synergii. Je zázrak, když se něco takového opravdu podaří.

Vaše kapela tedy funguje jako firma?

LF: Tohle všechno se děje spontánně a vzniklo to organicky. Není to tak, že bychom si před pěti lety sedli a rozdělili si role. Když vznikla potřeba něco řešit, vždycky se toho někdo chopil. Nikdy jsme o tom ani nehlasovali. Já jsem se vyprofiloval pro oblast vydávání cédéčka a komunikaci s lisovnou, práci s médii zase zastává náš manažer Matúš. Náš tým se postupně rozrostl o vlastního zvukaře a technika. Jak se hýbeš dál, přirozeně vznikají nové a nové potřeby. A myslím, že se umíme i dobře navzájem zastoupit a hlavně nás to baví. Kdyby takhle vypadala EU, bylo by to fajn. (smích)

Kdo v kapele má největší slovo?

JB: Důležité především je, abys měl v kapele lidi, kteří tvým nápadům nastavují zrcadlo. Většinou se na věcech shodneme všichni tři, Matúš nám ale naše nápady pomáhá reflektovat. Kolem sebe máme jen velmi málo lidí, jejichž rady si bereme skutečně k srdci.
LF: Od nějakého momentu se setkáváš s mnoha názory, častokrát protichůdnými i hloupými. Stejně jako je dobré lidem naslouchat, je dobré je i v některém bodě dokázat přestat poslouchat. Zbláznil by ses, kdybys měl všechno brát vážně. A přitom si zachovat sebekritiku.


Jedním z cílů Korben Dallas po opanování Slovenska bylo úspěšně vtrhnout na českou scénu. Jste se svou stávající pozicí u nás spokojení?

JB: Naše pozice v Česku se za poslední tři roky dost zlepšila. Dokážeme si za pěkný honorář zahrát na akcích všeho druhu. Nechceme hrát jen na nějakých speciálních alternativních festivalech, hodíme se třeba i na městské slavnosti.
LF: Díky společnému projektu s Davidem Kollerem a hraní s Anetou Langerovou najednou známe daleko víc českých muzikantů. Cítíme se u vás víc doma.

Máte rádi tvorbu Richarda Müllera? Možná právě jeho pozice by pro Korben Dallas mohla být určitou metou. Jeho postavení v Česku je i dnes pořád silné...

LF: Baví mě hlavně Müllerovy desky s Jarem Filipem. A právě postava Jara Filipa je mi strašně sympatická, i když se k němu vůbec netroufám přirovnávat. Měl výborné hudební nápady a spolupracoval s Ursinym, Müllerem nebo Šebanem – těmi u nás nejlepšími. Současně byl úžasně všestranný – byl taky herec a první počítačový nadšenec na Slovensku. Dokázal být plodný na více úrovních a celou společnost jako celek regulérně posunul dál. Měl okolo sebe hudebníky, kteří svou virtuozitu dali do služeb něčemu, co bylo společensky přijatelné, ale současně velmi vkusné.
OG: Já bych chtěl hrát jako Bill Ward z Black Sabbath. Kdyby někdo říkal: Ten Ozo, ten hraje jako Bill Wards, to by pro mě byla velká pocta.
JB: Ozo je o hodně lepší než Bill Ward… (smích)

Ještě pořád stojíte o společné hraní s Marií Rottrovou?

JB: Zrovna včera jsme si jednu její věc cestou do Prahy zpívali. Jasně, že stojíme. Jestli je tedy paní Rottrová taková, jakou si ji představujeme…
OG: Pravda je, že u některých lidí po seznámení následuje zklamání. Do prdele, vždyť ten člověk je úplné hovado! Ale v případě Marie Rottrové jsme všichni přesvědčení, že je to úžasná ženská.
LF: Jednom se to stane, pozdravujeme ji.


Všichni si vedle muziky ještě držíte náročné civilní zaměstnání. Juraji, není hostování manželky Lucie na desce s trochou nadsázky i určitou kompenzací?

JB: Chtěl jsem, aby se má žena stala o něco víc součástí mého hudebního světa. Když jsme se dali dohromady, nic takového nebylo. Kapelu jsme měli jenom pro srandu jako hobby. Museli jsme se naučit, jak to skloubit. Pokud tři role ve svém životě děláš naplno, musí být trpělivá tvoje partnerka, parťák v práci a i tady kluci. Když jsme před těmi třemi lety tak vyletěli, odehráli jsme během jednoho roku nějakých 85 koncertů. To je už moc. Perfektně zvládnout jsme schopní tak padesátku.
LF: Já jsem v úplně jiné situaci. Ale je to možná i proto, že nejsem frontman, nikdo se se mnou nechce fotit, ani po mě nehází kalhotky. Pořád si i za manžela a otce dávám jedna mínus, možná dva plus. Nemám pocit, že bych na úkor hudby krátil svou rodinu…
JB: … a přece jsi napsal text ke skladbě Otec, podle které bych to tipoval tak na tři plus.
LF: Daleko horší manžel a otec bych byl tehdy, kdyby naše muzika nebyla. Z každého koncertu přijedu absolutně zrelaxovaný – a těším se domů. Muzika je skvělý ventil…
OG: Je to daleko lepší než fetovat pod panelákem nebo jít se sekerou na dětské hřiště.

Desku si vydáváte sami, i s ohledem na to, že její příprava přesáhla rozpočtové možnosti vydavatelství. Zbudou vám prostředky na nějaký profesionální videoklip? K minulé desce jste kromě skladby Spolu s Janou Kirscher žádný nedělali…

LF: Naše dva nejúspěšnější klipy byly vlastně nízkorozpočtové – Otec má přes milion zhlédnutí a Za sklom přes 700 tisíc. A vedle toho máme Beh nebo Spolu, což jsou sice pěkná vyprodukovaná díla, ale mají „jen“ 500 tisíc zhlédnutí. Kapela dnes už nemusí dělat profi klipy. Stejně se nedají nikde pouštět a jsou určené hlavně pro YouTube…
JB: Nějaký větší klip bychom rádi udělali. Soustředíme se ale na jednoduché klipy, protože bychom z novinky chtěli prezentovat co nejvíce skladeb. Každá z nich je silná a má svůj příběh. Není tam žádná vata…


Někteří kritici minulé řadovky Banská Bystrica považovali část písniček na ní za šité horkou jehlou. Jak tuhle desku s odstupem vnímáte?

JB: Banská Bystrica je album, které přišlo brzy po velmi úspěšné Karnevalové vraně. Pravidelně z něj hrajeme čtyři až pět skladeb a některé jsou hity. Tato deska by úžasná v tom, že jsme dlouho nečekali a šli rovnou na věc…
OG: Někteří úspěšní muzikanti, kteří jsou pod velkým vydavatelstvím, mně říkali, proč dáváme tolik dobrých skladeb na jedno cédéčko. Prý si je máme nechat na další… (smích)

Láká vás s vaší muzikou cestovat i za hranice bývalé federace?

JB: Vizi prorazit na evropském trhu s Korben Dallas nemáme. Takové rozhodnutí je závažná věc – a když se pro to rozhodneš, nemůžeš to dělat polovičatě. V naší situaci, kdy máme rádi i svou práci, to vlastně ani není možné. Chceme se dál soustředit na lokální trhy. Bavili jsme se teď o The Ills, kteří jedou turné po severní Evropě. A když jsem slyšel, co všechno pro to museli udělat…
LF: Ono je to taky o tom, z čeho chceš mít radost. Myslím, že naše životy a rodiny patří sem. Snem jednoho politika může být cesta do Bruselu, jiný ale chce zůstat v Bratislavě, protože je tam doma. V něčem je lepší být intenzivně přítomný a působit na životy lidí právě tady. Protože tu žijeme a chceme, aby tu žily i naše děti.
JB: V architektuře se podílím na řadě projektů v Bratislavě – o které přemýšlím i touto optikou. A možná vůbec nejlepší paralelou je Island – lokální kultura, která dokázala sama ze sebe vybudovat zajímavé prostředí. Těch 300 tisíc lidí dokázalo po stránce hudby, filmu i literatury víc, než mnohé milionové krajiny.

Podaří se něco podobného i u nás?

JB: Pokud se k sobě na Slovensku i v Česku budeme chovat dobře… a budeme si navzájem dělat radost, lidé venku si toho všimnou. Nemusíme hrát světovou hudbu – zvýšit kvalitu našeho života a kultury klidně můžeme i něčím lokálním. Nemusíme přece jezdit do světa, abychom tam hlásili, že slovenská hudba je super. Lepší nám přijde něco zajímavého budovat přímo tady.

Tagy: