Ladislav Oliva: Napodobování zahraničních vzorů rozhodně nestačí

Jen málo nezasvěcených by rázovitého chlapíka odhadlo na jednoho z největších znalců českých vinylů, porotce a pořadatele cen Břitva. Jenže málo platné, asi nikdo nemá takový přehled o tuzemské scéně jako Láďa Oliva. Témata dnešního rozhovoru tedy byla jasné.

Majkláčovi jeho Bandzone nové kapely servíruje na stříbrném podnose. Platí to obdobně u tebe ve vztahu k vinylům?

Do značné míry především v punku, hardcoru či noise rocku. Naopak v metalu, kde na vinylu vycházejí spíše dlouhodobě osvědčená jména, ať už jako novinky nebo reedice, zase až tolik ne. Každopádně vydání vinylu může některým kapelám pomoci k výraznějšímu zviditelnění se v příslušné subkultuře.

A jak jsou ti při hledání nových kapel nápomocny ceny Břitva, která pořádáš od začátku tisíciletí. Jak dáváš dohromady nominace?

Pokud jde o užší nominace ty jsou dány součtem názorů všech hlasujících. Jestli máš na mysli ty široké a sáhodlouhé přehledy pro účely hlasování, ty samy o sobě nejsou ještě nominacemi. Vznikají každoročním intenzivním sledováním a zkoumáním mnoha nejrůznějších médií, kanálů či jiných zdrojů.

V seznamech se nachází i celá řada nahrávek, které jsem nejenže neslyšel, ale ani nemám potřebu je poslouchat. Občas se však může stát, že hlasování jiných mě upozorní na něco mnou dosud opomíjeného. Při hledání čerstvé hudby rozhodně od rána do večera neprojíždím bandzony, bandcampy a podobně. Spíš se soustředím na momentální vydavatelskou činnost několika osvědčených labelů, o nichž dlouhodobě vím, že veškerá, převážná nebo značná část jejich produkce mě zajímá.

O které labely jde?

Víceméně všechny vydávající to nejlepší z tvrdší či extrémní české hudby, ať už jde o punk, hardcore, noise rock, metal, grind, crossover a další. Namátkou alespoň pár z nich - PHR, Silver Rocket, Stoned To Death, NAAB, Day After, Damage Done převtělený v Pushteek, Magick Disk Musick, Monster Nation, Nasphyr, MetalGate, Redblack, Epidemie, L'inphantile Collective, Bizarre Leprous. Dále ti, kteří sice vydávají hlavně zahraniční nahrávky, ale občas vydají i něco českého, například Doomentia či Phobia, plus nekonečná řada hardcorových kooperátorů, jichž se na některých deskách sejde i dvouciferný počet.

Jak si podle tebe tuzemská tvrdě rocková scéna stojí?

To je snad až příliš obecná otázka, na kterou nedokážu jednoznačně odpovědět. Kromě toho jsem po roce 2000 téměř přestal sledovat zahraniční scénu, takže mi chybí srovnání. Vzájemně srovnávat různá období můžu tedy jen čistě v rámci české scény. Když budu konkrétní, v poslední době pozoruji značný nárůst noiserockových, postcorových či podobně laděných kapel. Jsou zajímavé. Současně jejich vinylová a kazetová nadprodukce z posledních let jde často na úkor větší osobitosti.

V roce 2012 jako porotce ses zúčastnil talentové soutěže MetalGate Massacre. Pokud to byla tvoje první účast v podobném klání, s jakými očekáváními jsi nabídku „brodit se bahnem“ tehdy přijal?

MetalGate Massacre jsem porotcoval hned několikrát. Šlo o tři ročníky. V tom roce 2012 šlo o mou vůbec první spolupráci s MetalGate, jež následně kulminovala i skrze dva ročníky cen Břitva. V trochu menší a občasnější míře pokračuje dodnes.
Šel jsem do toho s tím, že poslechnout si soutěžní nahrávky několika desítek kapel není až takový časový problém, načež z toho vznikl onen článek na Abyssu. Nebyla to moje první zkušenost tohoto druhu. Už někdy před 15 lety jsem byl v porotě finále Rock Made In Gambrinus v Kuřimi coby náhradník za Radka Bubeníčka z Whiplashe.

Co si vlastně myslíš o podobných soutěžích?

Částečně chápu, že pro určité typy kapel soutěže můžou být šancí na alespoň malé a krátkodobé zviditelnění se. Zároveň mám pocit, že opravdu kvalitní kapely většinou nemají potřebu se hlásit. Proto preferuji spíše výroční ceny a ankety, kde se automaticky počítá s každým, a nikoli podobné soutěže, kam se často hlásí spíše průměrné i vyložené mizerné soubory. Existují kapely, které z těchto soutěží dokázaly výrazněji profitovat. Jistě by se našlo i několik zajímavých objevů, ale nebylo jich příliš.

Objevila se v posledních letech nová tuzemská kapela, která byla nadchla i nadšence s třicetiletou praxí?

Kdekdo se mnou nebude souhlasit, ale z mého pohledu rocková hudba už dávno není v postavení, v jakém byla od šedesátých do devadesátých let. Téměř ztratila svou někdejší rebelskou či revoluční společenskou roli. Především ty největší rockové nebo metalové festivaly natolik přetékají komercí, že už dávno splynuly s mainstreamem. Slovo „rebelie“ u nás degradovalo na směšně upocený byznys jistého mediálního magnáta, který se skutečnou rebelií nemá nic společného. Přestože i dnes hraje mnoho zajímavých nových kapel a vychází pozoruhodné nahrávky, mě coby pamětníka to dokáže jen málokdy vyloženě nadchnout.

Co bys doporučil kapelám, aby z tvého pohledu nebyly jen „lehce nadprůměrné“?

Na tohle téma jsem už před lety rozumoval v tom článku na Abyssu. Nejdůležitější není kvalitní instrumentace, zvuk či produkce, ale spíše snaha o osobitost. Napodobování zahraničních vzorů rozhodně nestačí. Speciálně bych pak zdůraznil zajímavé texty. Hudba nemá být jen exhibicí muzikantů, ale vyváženým spojením tónů i slov, což ale z českých kapel dokáže pouze několik málo vyvolených. Stejně tak bývá mnohem lepší, když se kapela pokouší o žánrově nevyhraněnou tvorbu, byť třeba sklouzne k nějaké škatulce.