Martina Součková, foto: Michal Kobrle

Martina Součková: Kvalitní autoři můžou být i za tím nejbizarnějším názvem

Před patnácti lety nuda v Hradci kulminovala. A herečka a taky inspicientka Klicperova divadla šla naproti poptávce po malém žánrovém festivalu. Jak vybudovala respektovaný festival world music a co může kapela udělat, aby si jí všimla, prozradila Martina Součková.

V malém divadle všichni dělají všechno. Vy jste byla herečka i stage manager. Když jste dělala první ročník Na jednom břehu, jak tvrdý to byl náraz?

To jsem ještě byla zaměstnanec Klicperova divadla, ale měla jsem za sebou velkou éru s Vladimírem Morávkem. Natočili jsme Nudu v Brně, cejtila jsem se silná v kramflecích a chtěla něco udělat sama za sebe. Ve třiceti je vám protivný nadávání v hospodách. Hospoda ale byla náš klub a tam se dělo všechno. V tý době možná byla i poměrně velká poptávka po menších žánrových věcech. Velkej Divadelní festival začal bejt opravdu masivní, byl tady rozjetej velkej Jazz Goes to Town a město zrovna opravilo letní kino.

Za mnou přišel tehdejší šéf odboru Saša Gregar: „Hele, Martino, letní kino je volný. Bude tam asi novej provozovatel.“ – „Ale já nechci dělat nějakou kulturní referentku.“ Mám ale na to místo hezký vzpomínky z dětství. Poprvé se tu v roce 1986 uváděla Sexmise a taky tam hráli Puhdys (východoněmecký Olympic). Mně se to místo líbilo. V centru, přitom u řeky pod stromy. Tehdy hodně letních kin zanikalo a mně se zdálo hezký to oživit. Využívalo se to jen na promítání a chodilo tam pár desítek lidí.

Ale je to u řeky, takže tam musí být docela dost komárů.

Až na podzim, proto je ten festival na jaře. Vždycky na konci května.

Tou dobou mají študáci zkouškové v plným proudu. Vy cílíte na všechny. Necítíte se tím ochuzeni?

Cítím, ale zjistila jsem až za pochodu po deseti letech, že studenti středních a vysokých škol o něm nevědí, ačkoliv ho mají u nosu. Na konec května jsem festival situovala kvůli ostatním festivalům v okolí, abychom se nekryli. Dokonce jsme jednou byli na univerzitě s festivalem kvůli počasí. Bylo 9°C, pršelo, a to člověk nechce nikoho nutit poslouchal world music v palčákách.

Můj sen byl vyprofilovat se jako malý Respect. Město nemá představu, jak vypadá zajímavá world music. Bylo schopný podpořit velkej jazzovej festival a ten dostal statisíce. Mně se nikdy nepodařilo prosadit, že bychom získali víc než dvě stě tisíc, natož osm set. Možná je to tím, že jsem to jenom já, fyzická osoba. Nestojí za mnou žádná velká firma, kterou by tam lidi na městě rádi viděli. Když obcházím sponzory, vždycky to stojí na vztazích a důvěře, reklamní partner se jen těší z toho, že to probíhá.


Proč zrovna padla volba na tenhle žánr?

Postupně. Začínala jsem menšinovejma žánrama. Milovala jsem jazz, funky, reggae, ska, všecko, co zrovna nejelo v rádiu. Představovala jsem si, že po deseti letech tady budou hrát velký světový kapely, ale oscilovalo to pořád mezi hippies a punkem. Chtěla jsem, aby to byl menší žánrovej festival, ale seznámila jsem se s Jiřím Moravčíkem, Zlatou Holušovou a začala jezdit na velký zahraniční festivaly, a to mě obrovsky ovlivnilo.

Nelámala vás Zlata Holušová, ať přehodnotíte svůj rezervovaný vztah k velkým sponzorům?

Nepřesvědčila mě. Jestli ten festival někam „vytáhnout“, je vždycky otázka vašeho osobnostního zrání. A když už přivezete zajímavou kapelu ze zahraničí, chcete, aby ji vidělo ne dvě stě, ale pět set lidí. Jenže aby ti lidi přišli, potřebují hlavní chod, který znají, a pak může nastat i nějaký překvapení. Třináct let byla hlavním chodem světová nebo aspoň evropská hvězda world music, kterou nikdo nezná. Utvořil se kult mých pěti set přátel, kteří mi důvěřovali, že ať přijede cokoliv, bude to dobrý.

Spousta festivalů chce růst, jenže daň za to je být dramaturgicky mělčí; hlavně velký tahák a ne úplně, co si představujete. Jak vy se s tím popasováváte?

Až poslední tři roky zkouším nabízet lidem ten hlavní chod, dobrou českou svíčkovou. Už se toho nebojím. Zdá se to jako dobrá možnost, jak festival posunout dál a nebejt zaprděnej s partičkou bubínkářů s korálkama a holek bez podprsenek, jak by nás rádi škatulkovali ti, kteří festival neznají. Ale pořád je ten výběr dost striktní. Hledám silný autorský potenciál, kterej je ověřenej minimálně deseti lety a do dramaturgie world music sedne.

Předsudky, že v Širáku ti korálkáři a bubínkáři budou, jsem se pokusila zlomit vloni, když jsme se s festivalem vydali do ulic. Byl poměrně dost prodělečnej, ale ukázali jsme, že z toho, co považuju za vrcholnou world music, je nadšenej jakejkoliv občan Hradce Králové. Letos se opět vracíme do letního kina se svíčkovou, protože jen v tomhle prostoru jsme schopni uskutečnit velký koncerty, letos s Bárou Polákovou, Zrní a J.A.R.


Mottem letošního ročníku je „Dokáže basová kytara Fender usmířit národy?“ Sandberg a Ibanez neprotestovali?

Tyhle firmy jsem ještě neoslovila. (smích) Ani Fender, kterej by po tom dávno měl skočit. Název téhle písně je velká nadsázka. J.A.R. ani já to nepovažujeme za skutečný motto. To je propojování žánrů, lidí, sociálních skupin i etnik a myslím, že na to po těch letech mám aspoň malý talent. To mě baví a připadá mi tvůrčí.

Avizujete hudebníky z Íránu, Izraele, Polska nebo Španělska. Jak je dáváte dohromady. Spoléháte na příchozí nabídky, nebo máte spojky v místě?

Všechno kombinuju. Loni jsem byla v Íránu. Obrovsky mě to ovlivnilo. Do arabských zemí jezdím. Nemám zas až tolik nacestováno, ale strašně mě baví poznávat cizí kultury. Nebojím se islámu. Íránskej národ je obrovsky kulturní, jenže nemůžeme spolupracovat kvůli politice (letošní „teheránské jaro“ prezidenta Hasana Rúháního vzalo za své, jak jinak, kvůli Trumpovi pozn. aut.). Pro mě je to absurdní. Jsem pacifista. Nerozumím těm bariérám, ale musíme je respektovat. Naštěstí ale ve světě pár íránskejch muzikantů je.

Narážíte u lidí, kteří prostě multikulti svět nechtějí?

Multikulturní je dneska sprostý slovo. Multikulturní je slovo z grantových formulářů a nutně tam musí být, abyste dostal příspěvek. Možná, že už i úředníci jsou na to hákliví. Zanikl tu romský festival a pár dalších pokusů s menšinama něco dělat. Nemám touhu prezentovat hradecký menšiny ani kapely, pokud se nevyvíjejí a do dvou let je po nich. Poznáte kapely s talentovaným lídrem, se kterou má cenu spolupracovat, ale to je jiná věc. Mě baví přivážet zahraničí. Proto se to taky jmenuje Na jednom břehu. Inspirativní je i to místo. Lidi si neodnesou zážitek z Tata Bojs, ale estonský kapely, kterou viděli poprvé. Ti potom za mnou choděj a říkaj, jak tam byli ti Maličani, Francouzi – to bylo super! Budou tady zase někdy?

Neopakuju kapely. Ani se zkušenostmi a kontakty co mám, ani za celý život nestihnu všechno přivézt. Vedle toho ale můžu dávat malej prostor místním kapelám. Taky přes rok dělám klubový koncerty. Festival není jen dvoudenní, ale už nechci prodělávat. Deset let jsem festival dotovala. Už nemůžu dotovat malý kapely. Jsem pro lobbovat na městě za dotovaný hudební klub. Už mnoho let nám chybí v Hradci taková pardubická devětadvacítka.

A Automatický mlýny. Dá se u nového zastupitelstva předpokládat, že dojde ke změně?

Ještě jsem neleštila kliky. Všimla jsem si, že pár kolegů už začlo. Ne, nejsem ten typ, co to umí. Mně by se líbil festival úplně bez grantů. Čím dál míň na to spoléhám a čím dál víc bych chtěla podporu soukromých subjektů.

Jak je to zatím finančně rozložené?

Na třech nohách.

A která je silnější?

Zatím grantová je trochu silnější než sponzorská, zbytek diváci. A pak já, když to kulhá.

Jak kalkulujete vstupné?

Vytvořím si pěknou tabulku v Excelu, spočítám si trvalé náklady a když chci zvednout dramaturgii, musím to někde přifouknout. A když se vám to nedaří ze sponzorskejch peněz, musíte zaplatit vy, diváci. Ale vlastně se stále držíme na vstupném kolem čtyřech stovek. Před Vánoci jsem dělala Karla Plíhala, první koncert, který si lidi kompletně zaplatili sami a taky si zatleskali. Tam nebyla potřeba žádná injekce. Takový věci je skvělý dělat, ale ne každý měsíc. Není takový hlad po kultuře, jen mají lidi víc peněz. A tak se toho děje poměrně hodně.

Nemám ten dojem. Kraft teď končil.

Ale zase jede dál! Teď tam bude Ventolin, před Vánoci Mucha. Jen tam přes den nebude kavárna. Ale než majitel pro ni najde nový využití, Kuba (Fabián) pozve pár kapel. Pořád je to prostor připravený na muziku.

Ale Čtyřka ztratila lesk, co přesídlila z č. p. 4, La Putika už není…

Ale zas je v Draku Labyrint. Není trvalej klub, protože ho nikdo sám neudrží, ale do Hradce vyjíždějí agentury za pronájmy. Jsou jich mraky. Teď v lednu, únoru nikdo nemá peníze, ale počkejte do března. Dělají se velký koncerty. Taky mám ambici oslovit ne sto, ale pět set lidí. Je to skvělý!


Narazili jsme na „místní pitomce“. Co musí kapela udělat pro to, abyste se o ni začala zajímat?

Vydržet. Vím, že je to hrozný. Když začínáte podnikat, nedostanete automaticky velkej grant a taky si nedáváte vejplatu třeba pět let. Zaplatíte všechno kolem a jste rád za to, co zbyde. Teď nikdo nechce hrát za pivo a párek. Přitom taková kapela byla schopná přežít dva, tři roky. Dneska není vůle. Všichni chtějí být inženýři, vést velký firmy a nikdo nechce dělat, jen bejt na plakátě velkýho festivalu. Nemyslím to plošně.

Vtipná byla kapela Zrní. Začínali před dvanácti lety. Pamatuju si jejich první mail. Úplně jsem se zhrozila: „Zrní! Takovej idiotskej název…“ Ještě jsem o ní musela slyšet znova. Nebýt ostatních pořadatelů a novinářů, nezjistila bych, že je to velice dobrá kapela a daří se jí, ale museli si těch pět let odedřít. Myslím, že jsem jim na první mail napsala něco hodně ironickýho. Že s tímhle názvem by měli vysílat pořad pro ženy. Dnes už vím, že i za tím nejbizarnějším názvem kapely můžou být kvalitní autoři a muzikanti a dávám si bacha.