Matěj Homola, foto: archív umělce

Matěj Homola: Čím víc se s bráchou hádáme, tím lepší je výsledek

Svou účast na večírku Frontmana 12. dubna v Jazz Docku potvrdil také zpěvák a kytarista Matěj Homola, který vzpomněl na akustické turné Wohnoutu a naznačil, že hádky a spory k nahrávání nových písniček zkrátka patří.

Jak se dělíš o frontmaní roli v kapele se svým bráchou?

A tak jde to. Nikdo jiný to nechce dělat, tak se střídáme se v kytarách, ve zpěvech, ve tvorbě a podobně.

Máš nějaký rituál, než vyjdeš na pódium?

Dřív jsem si dal cigáro, dnes nemám nic, spíš se kouknu, zda nemám rozepnutý poklopec a popřemýšlím, co řeknu lidem jako první větu, abych třeba nepopletl město, ve kterém hrajeme a tak.

Jak bys hodnotil svůj kytarový styl? Doplňujete se navzájem s Honzou během skládání písniček nebo na pódiu?

Nemám žádný styl, spíš hraju takový freestyle, na kytaru hlavně skládám a jinak si sem tam brnkám pro radost. Honza je opačný případ, kytara je jeho životní hobby a umí na ní, takže kromě skládání se hodně věnuje různým kytarovým projektům a zdokonalování hry. V tvorbě i na pódiu se doplňujeme podle potřeby.

Odjeli jste akustické turné na podzim loňského roku. V čem je podle tebe těžší nebo naopak lehčí interpretace písniček, nahraných původně na elektriku?

Já na akustiku skoro vůbec nehraju, ale je to oddych. Odpadnou sóla, zmizí hluk z pódia, člověk si sedne a užívá si klidu. Bylo těžké to vymyslet, protože jsme ty písničky dost překopali. Ale hrát je byla radost.


Která písnička z vašeho repertoáru je podle tebe technicky nejtěžší?

Pro mě možná písničky z období prvních desek, kdy jsme se snažili exhibovat. Ale ty věci už dávno nehrajeme, protože je logicky nahradily a nahrazují novější. Tam to má člověk tak zažité a ohrané, že těžké není nic, což neznamená, že by se nějaký koncert obešel bez chyb.

V létě by měla vyjít nová deska Wohnoutu. Už máte nějakou představu, jak bude znít, kde budete nahrávat, jestli bude mít nějaký koncept?

No, myslím, že vyjde spíš na podzim, protože zatím si tu představu ujasňujeme a zkoušíme, plus jednáme s nějakými lidmi od studií a produkce. Ve hře je tak víc cest a víc termínů.

Přestože prodejem nosičů se dnes nikdo lehce neuživí, stále se točí další a další desky. Neměli jste někdy pocit marnosti a neřekli jste si, že repertoáru máte na koncertování dost?

My máme pocit, že s každou novou písničkou můžeme zlepšit hodnotu naší značky, když to tak řeknu. Navíc cítíme potřebu si nějak odplivnout. Na nové desce finančně nevyděláme, ale sluší se jí prostě občas udělat. Jinak by k existenci kapely stačily samozřejmě třeba dvě desky, to je dejme tomu dvacet pět písniček, čili poměrně dlouhý set.


Je známo, že uvnitř kapel, kde hrají sourozenci (Oasis, Kings Of Leon), není o hádky a spory nouze. Jak to funguje ve Wohnoutech?

Ano, u tvorby jsme schopní se pohádat, někdy i hodně, čím víc, tím lepší výsledek. Člověk potřebuje zpětnou vazbu a u nás na zkoušce ji dostane. Hádáme se o akordy, kdy má nastoupit refrén a jak má být dlouhý, hodně se přeme o texty. Z vnějšího pohledu se to může zdát jako hašteření o hovadinách, nám to v tu chvíli přijde strašně důležitý.

Hodně cestuješ a dokonce i skládáš hudbu zrovna tam, kde jsi. Má na tebe prostředí nějaký vliv během komponování?

Má ten vliv, že jsem tam oproštěn od problémů zde a mám volnou hlavu. A tak si někde sedím a brnkám pod palmou, z čehož občas něco kápne.

S jakým nejexotičtějším nástrojem ses během svých výletů setkal?

Bubínků, píšťalek a různých foukátek, jedno, či dvoustrunných nástrojů jsem viděl hodně. Teď měl v Keni jeden Masaj takovou zvláštní harfu z plechovky a klacků, moc to nehrálo, ale bizarní to bylo.

Prozradíš, jakou používáš aparaturu na šňůře?

Ano. Hlava VHT, bedna Line6. Z efektů jen občas delay.