Michael Krásný: Nad kšeftem se nos neohrnuje

Basistu a skladatele Michaela Krásného je možné v posledních letech vídat především po boku trumpetisty Laca Decziho, jeho hudební portfolium je však značně rozmanité. Ostatně sám o sobě říká, že je mu nejbližší fusion, což dokazuje i pohled na soupis kapel a projektů, kterými prošel. Nejrůznější big bandy, ale i Šavle Meče, Benedikta, Krucipüsk, Gaia Mesiah, Duende, spolupráce s Psychonaut, Expedice Apalucha a mnohými dalšími.

Kdesi jsem četla, že pocházíš z hudební rodiny a rodiče tě nutili hrát na piano – takže žádná možnost výběru, muzika ti byla nalinkována?

Je tomu opravdu tak. Babička byla učitelkou na základní umělecké škole a vlastně dodnes vede pěvecký sbor. Děda učil na housle, vůbec celá moje rodina na něco hrála. Táta i jako zábavovej muzikant. No a já jsem nebyl výjimkou. Od pěti na flétničku, od šesti na piáno, které mě později začalo strašně bavit. Ale když jsem byl kluk cca do deseti let, byl to strašnej porod. Raději jsem chtěl běhat venku s ostatníma a hrát fotbal, nebo prostě dělat blbosti. Jenže já musel sedět doma a cvičit na klavír. Těch facek co jsem u něj dostal. Pak se to opravdu zlomilo a já to začal milovat. An Affair to Remember – dodnes si to pamatuju. Překrásná skladba, která mi otevřela oči. Šlo to ráz naráz. Brácha chtěl založit kapelu, tak jsem vzal basu, zkoušení, zkoušení, ještě víc zkoušení, první koncerty, a bylo rozhodnuto.

To zní, jako kdyby ti byla basa přidělena. Nebo tě okouzlila něčím konkrétním?

Netuším, jak se to stalo. Ale stalo se to. Bylo to asi tím, že všichni chtěli hrát na kytaru, všude samí kytaristi. Já se chtěl vždy lišit. S kámošem na gymplu jsme začali frčet na basách, oba jsme si nějakou pořídili, předháněli se a hecovali navzájem. Neustále jsem cvičil. A přišla chvíle, kdy jsem poznal úžasnýho basistu Jaryna Janka, ke kterému jsem začal chodit na hodiny na ostravskou Lidovou konzervatoř. Ten mi ukázal všechna ta dvířka, kam se dá a co... Byl to člověk, který mi ukázal jak na basu hrát a dodnes mu za hodně vděčím. Ve věku čtrnácti, patnácti let jsem šel po jeho stopách, tak jsem zjistil, že hrál i na kontrabas. Vydal jsem se za jeho bývalým učitelem, panem Jírou v Opavě, začali jsme si okamžitě rozumět, a tak jsem se zamiloval i do kontrabasu. Byla to krásná doba. Rád na to vzpomínám.

Byl jsi na Ježkárně, ale mimo to jsi vystudoval České vysoké učení technické, fakultu elektrotechnickou? Co tě na ČVUT přivedlo?

Odmala jsem miloval matematiku a fyziku. Jezdil jsem na všechny ty Klokánky a Koumesy, počítal matematické olympiády. Strašně mě to bavilo. Po gymplu bylo jasné, že musím na nějakou vejšku, vybral jsem si, poslal jsem přihlášku a oni mě vzali. Poslal jsem ji tenkrát i na Karlovku, kam mě vzali též, ale já se rozhodl pro ČVUT, které jsem po dlouhých sedmi letech dodělal. Byla to cenná životní zkušenost a jsem za ni rád. Ale Ježkárnu nemám, z té mě vyhodili. Prakticky kromě lidušky nemám žádné hudební vzdělání – institucionální, podotýkám. Z KJJ VOŠ mě totiž vyhodil bývalý ředitel Purnoch. Potřeboval v té době nějaký exemplární případ a já se mu hodil. Mluvil se mnou, jako kdyby mi bylo dvanáct a byli jsme na pískovišti. Mně bylo sedmadvacet, potřeboval jsem platit nájem, sociální, zdravotní a tak podobně, a on tam na mě jel disciplínu a docházku. Když se to rok na to dozvěděl Laco Deczi, mohl se potrhat smíchy. Všude pak říkal, že jsem studovanej, ale že mě vyhodili pro nedostatek talentu. Konzervatoř Jaroslava Ježka to těžce nesla, volali mi a psali mi, ať toho Laco nechá, že to háže špatný světlo na školu. Taková malinkatá životní satisfakce. V tu chvíli to Laco začal říkat v mediích pochopitelně dvakrát víc.


Zmiňuješ Decziho, s jehož jménem jsi teď nejvíce spojen, ty máš ale značně široký hudební záběr – od Krucipüsku, přes Gaia Mesiah, TOP Dream Company a mnohé jiné. Jak ses k uvedeným uskupením dostal? Hudební nomádství ti vyhovuje, nebo jsi raději usazen v jednom projektu?

V těch dvou prvních zmíněných projektech mi bylo dvacet a byla to krásná zkušenost. Jezdit rockový fesťáky a kluby, hrát tvrdou muziku. Super. Holky z Gaia Mesiah mi zavolaly v té době právě na Jarynovo doporučení, hrál jsem s nimi snad rok, nebo jak dlouho, rád na to vzpomínám. A ke Krucipüsku jsem se dostal obdobně. Přede mnou tam působil právě Jaryn, chtěl skončit, tak jsem to za něj na jednu sezónu vzal. Ale už v té době mi bylo jasný, že moje hudební kroky asi povedou trochu jinudy. A taky že vedly. TDC byla super kapela, kterou jsme založili společně s trumpeťákem Petrem Harmáčkem. Snad roku 2004? Hrál jsem tam přes deset let, ale tour s Lacem začaly být tak časově náročný, že jsem se sám rozhodl z kapely odejít. Kluky jsem svou častou nepřítomností jen brzdil. Ne, že by mi to „hudební nomádství“ vyhovovalo, ale jako muzikant nemáš prakticky jinou možnost. Musíš brát všechno a otáčet se, jinak nejsi vlastně k ničemu. Ohrnovat nos nad kšeftem je ta největší blbost, protože ti to vždycky něco dá. Když v té době kšeft přišel, vzal jsem ho, poté jsem si je začal dělat sám, měl své projekty. A pak přišel Laco a vlastně všechno se úplně postavilo na hlavu.

Jak se o tobě vlastně mistr trumpetista dozvěděl? Někde stálo, že v tom měl prsty Dan Bárta...

To nevím, to slyším poprvé. Staral jsem se o kšefty různých zpěvaček a neměl jsem na nějaké hraní žádné bubeníky. Jednou jsme takhle zkoušeli, vedle ze zkušebny vyšel Vaico Deczi, dali jsme řeč a já mu to nabídl. Párkrát jsme si zahráli a bylo to. Pak mi za dva měsíce na to volal Laco. S Danem jsme se potkali na jednom projektu, který dělal Michael V. Já mu přearanžoval písničku On My Head, ta spolupráce docela zafungovala, přišel nám pokřtít desku Quattro Formaggi, je z toho i živák. Týden po křtu začala moje první tour s Celulou New York. Tam byl ještě na klávesy Brian Charette. Skvělej klávesák, kterej mi hodně dal…

V Čechách míváte s Lacem dosti nabitá turná, denní hraní po několik měsíců. Jak to zvládáš, či spíše zvládáte?

Není to nic jednoduchýho. To přiznávám. Ale žiju tím, vyhovuje mi to a je to skvělý. Sice je ke konci už člověk dost vyčerpanej a vlastně úplně vyšponovanej, ale je to vykompenzováno tím, že víš o tom druhým úplně všechno a kapela šlape jak nikdy. Přijdeš na pódium, začneš hrát a máš úplně čisto. Vymalováno. Nic není podstatnější, než to co se v tu chvíli děje. Můžeš se soustředit jen na samotné hraní a na to, co hraje zbytek kapely a jdeš za nimi. Repertoár je dokonale sehraný, nikdy předtím jsem to nezažil. Každé téma, každé sólo je vyzobaný do noty. Neskutečný.

Co tvá další zmiňovaná kapela Quattro Formaggi? Dáváte si pauzu?

Tak nějak. Ta kapela hrála naprosto fantasticky. Byli jsme sehraní jako nikdo. Vystupovali jsme i několikrát týdně, což bylo na celé kapele znát. Po vydání první oficiální desky se to rozjelo, sám jsem koukal, jak to vlastně funguje. Jak říkám, pak přišel telefonát z USA a já se musel rozhodnout. Ještě jsem s klukama občas hrával, ale bylo to strašně složitý. Už jsme se nevídali tak často, kompozice byly tak složité, že když je člověk neprojíždí, tak to samo prostě nenaskočí. Po mém odstěhování do New Yorku vlastně nemělo smysl tu kapelu dál držet pohromadě. To mi připomíná, že bych s nimi vlastně rád šel na pivo! Hrávali jsme spolu přes deset let…


Stále v New Yorku bydlíš? Vyhovuje ti tamější styl života? Zažíval jsi po přestěhování nějaký kulturní šok, ať už v dobrém či špatném smyslu?

Ano, bydlím teď tam. Našel jsem muzikanty, potřebovali do bytu dalšího, tak máme bejvák. Tamější styl života je úplně jiný. Konkurence je obrovská, snad úplně největší, jaká může být. Soustavně tě nutí pracovat sám na sobě, být lepší a lepší, to mi velmi vyhovuje. Baví mě to. Kulturní šok, ten přijde ve chvíli, kdy se tam snažíš hrát, zapadnout a zjistíš, že neumíš vůbec nic. Musíš makat a makat. A zase makat. Pak se ti třeba stane, že si i zahraješ! (smích) Asi klasicky by se hodilo říct – čím víc víš, tím víc víš, že nic nevíš. A tam to platí několikanásobně.

Jak vypadá tvé nástrojové vybavení?

Baskytar mám samozřejmě víc, ale mým hlavním nástrojem je AVBS 6 od Aleše Vychodila. Úžasnej nástroj, který se rozehrál tak, že jsem si to ani nedokázal představit. Neuvěřitelná věc, umělecké dílo. Dělali jsme na ní přes půl roku, nejdřív od fáze náčrtu tvaru těla, přes výběr dřeva, kobylky, snímačů... pak ještě různé výměny a dodělávání. Skvělá spolupráce. Byl jsem z toho byl trochu v šoku, protože basa měla šest strun a já na to nikdy předtím nehrál. Ale ten nástroj ke mně úplně přirostl. Mám samozřejmě i svoje klasický MusicMan Stingray, Fender Jazz Bass, Fender Precision... Prostě nástroje s naprosto nenahraditelným zvukem, které má asi každý basista. Když jdeš do studia, strašně záleží, na jaký nástroj nahráváš. Nutí tě odlišně přemýšlet, vymýšlet jinak linky. O zvuku nemluvě.


Letos jsi vydal vlastní desku s názvem Doing What I Do, na které je i několik coverů. Jak jsi je vybíral? Jsou to skladby, které tě provází životem, nebo to byl spontánní nápad? Nejen, že na desce vystřídáš několik nástrojů, dokonce i zpíváš...

Některé mě provází životem, jiné byly spontánní. Modlitbu pro Martu hraji v tom flažoletovém podání přes deset let. Ale jen doma, sám pro sebe. Nahrát něco takového potřebovalo svůj čas a klid. A jsem rád, že jsem se nakonec rozhodl ji tam po těch letech dát. U těch ostatních je tomu jinak. Stevie Wonder je v NY naprostej základ. To prostě musíš znát úplně celý. A tak, když jsem si to v NY jel, jsem se na některých jednoduše zasekl, a tak mě to bavilo, že jsem si to i nahrál. Co se týče té zpívané, Windmills Of Your Mind – koukal jsem na film, kde to zpíval Sting. Okamžitě poté jsem vzal basu a hrál to celý týden všemi způsoby, tak jsem si to na desku taky natočil. Covery jsou základ. Pokud si tím člověk neprojde, neumí hrát.

Album sis vydával sám, bylo to pro tebe náročné organizačně?

Když jsem vydával svoji první s Quattro Formaggi, bylo nepředstavitelný, co všechno člověk musí udělat. Měl jsem nástěnku, pavouky, deadliny. Dneska už je to jinak. Po těch několika projektech, které jsem dělal nejen pro sebe, nebo svoje kapely, to je hračka. Asi jako se vším. Když to děláš poprvé, tak to vždycky stojí za prd a je to těžký. Ale nutný, protože se to pak může stát podruhý, což je vždycky daleko lepší a mnohem mnohem jednodušší. Snad se mi podaří příští rok vydat další album, na které se tedy nesmírně těším. Ale nejdřív musím dojet tuhle tour a trochu si odpočinout, nabrat síly, inspiraci... a třeba se to i podaří! (smích)