Michal Nejtek

Michal Nejtek: Další exkurzi do české pop music neplánuju

Jeho žánrový záběr i šíře hudebních zájmů jsou obdivuhodné. Je muzikantem i oceňovaným skladatelem, experimentátorem i pokornou součástí celku. Dá se řící, že být SIDEMAN je pro něj spíš koníček. Dalším v sérii rozhovorů je klávesista Michal Nejtek.

Soudobá hudba, pop, jazz, experimenty, scénická hudba. Muzikant i skladatel. Kdybych měl jmenovat někoho dalšího kdo má podobné rozkročení, nevím jestli by mě vůbec někdo další napadl.Jak k tomuto neobvykle širokému záběru došlo? Kde se to v tobě vzalo?

Těžko říct, moc do sebe nevidím. Na konzervatoři jsem procházel různými obdobími, fascinoval mě tu Chopin, tu jazz, pak Agon, Ligeti a zpátky Hendrix, Zappa... V jednu chvíli jsem si řekl, že bych se chtěl v hudbě alespoň částečně dotknout všeho, co mě baví. A to se mi vlastně splnilo. Takže teď prostě nemám vůbec čas – ale je to pěknej a dobrodružnej let.

Upřednostňuješ něco? Nebo se naplno vždy věnuješ tomu, co je zrovna nejvíc aktuální?

Obojí, řekl bych. Snažím se to zorganizovat tak, aby se v sinusoidě střídaly etapy koncertů a domácí tvorby, protože dohromady to moc nejde. Nicméně celkově už pár let preferuju vlastní tvorbu, ať už užitou hudbu, nebo autonomní. Mám silný dojem, že to je to nejdůležitější. Když budeš celý život hrát cizí písně, v důchodu tu symfonii už pak nenapíšeš.

Máš tu ambici? Psát symfonie?

To bylo trochu v nadsázce, forma symfonie podle mne není příliš aktuální, na rozdíl – možná paradoxně – od opery. Ale symfonické tvorbě se nevyhýbám, na podzim budu psát rozsáhlejší kus pro Varšavskou filhamonii.

Trochu mi to “hraní cizích písní” připomnělo, jak mi kdysi jeden muzikant vyprávěl, jak zběhl z konzervatoře, protože tam vše směřovalo k tomu, jak se to “má správně dělat” - a on to prostě chtěl zkoušet dělat jinak. A jak se mu i později stávalo, když hrál s někým, kdo měl kvalitní hudební vzdělání, že mu dotyčný pořád “vysvětloval”, že přece v tomhle akordu nemůže hrát nic jiného než tohle, protože by to odporovalo harmonii... tys tenhle “problém” nikdy neměl?

To je trochu na delší vyprávění... Ten rozpor vzniká podle mého názoru převážně chybnou interpretací zmiňovaných pravidel. Pravidla hudebních disciplín (harmonie, kontrapunkt atd.) vznikají někdy za chodu, někdy až ex post fixací a zobecněním určitých dobových postupů. Výsledný kánon obsahuje principy dobově podmíněné i trvale platné. Je samozřejmě dobré se s tím seznámit, vědět, proč například v klasické harmonii paralelní kvinty nezní dobře, ale u Debussyho už ano. Tedy pravidla chápat v kontextu doby, slohu, žánru. A umět je používat a umět se na ně vykašlat, když na to přijde. Takže "toto se nesmí" je podle mne stejně hloupé a absurdní jako "můžu všechno".


Vzpomeneš si, kdy ses poprvé posadil k pianu? Měli jste ho doma?

Měli. Mám dojem, že poprvé mě posadili ne k pianu, ale pod něj a zkoušeli můj sluch. Bylo mi tuším pět let.

Už od čtrnácti jsi studoval na konzervatoři hru na klavír, a také skladbu, kterou jsi pak ještě pokračoval na HAMU. Co ale bylo předtím?

Muzikantské geny spíš ne. Dědeček byl lékař, kterého zajímala hudba, literatura, sbíral obrazy. Myslím, že on mě do té hudebky nějak dotlačil. Systém výuky, tehdy popravdě nikterak záživný, jsem coby poslušné dítě přežil, a ve čtrnácti mě to začalo fascinovat. Myslím, že iniciačním momentem bylo, když jsem se dočetl, že ve Svěcení jara se hraje na spoustu bubnů. A když jsem pak zjistil, že tzv. "vážná hudba" může mít stejnou energii jako bigbít nebo jazz.

Spousta bubnů? Tys chtěl být bubeník?

Ne, ale ve čtrnácti letech jsem měl pocit, že když je v kapele spousta bubnů, musí ta hudba znít aspoň trochu jako bigbít nebo jazzrock. To Svěcení byl šok, důkaz, že to jde i jinak a přitom je to stejně drsné, odvážné, expresivní. Taky nářez, jen trochu jiného druhu.

A první kapela?

Úplně první kapela byla asi kytarovka z katolického skauta, se kterou jsem hrál na klávesy písničky z kancionálu. Na teplické konzervatoři bylo jazzové podhoubí, v osmdesátých letech tam studovali, hráli a skotačili Míra Honzák, Martin Šulc, Martin Zbrožek a jiní a něco z toho ducha tam přetrvalo. V roce 1992 (bylo mi patnáct) jsem se spolustudenty založil "jazzovou" kapelu a rovnou jsme odvážně vystoupili na školní besídce. Zřejmě pod vlivem tehdejšího obsazení Pražského Výběru jsme hráli se dvěma bubeníky a jedním perkusistou a bylo to asi dosti šílené. Myslím, že to mám někde na kazetě, třeba to jednou vydám. Mimochodem – jeden z těch bubeníků byl Otto Hejnic, se kterým jsem potom hrál i dál, a který dnes dělá výborný moderní jazz.

Co premiéra před lidmi? A jak jsi na tom s trémou dnes?

Kromě zmiňované školní besídky jsme hráli před teplickým kulturákem, jen v triu, moc si to nepamatuju, asi to bylo hektické. S trémou jsem bojoval ve škole, pár let mi trvalo, než jsem jí dokázal ovládnout a pomohl mi v tom jazz – Standa Mácha, ke kterému jsem soukromě docházel, mě naučil vnitřně si zpívat melodie, které hraju a tím se koncentrovat na hudbu samotnou, na její podstatu. Pak ti nezbývá čas zabývat se vnějšími vlivy, které odvádějí tvou pozornost.


Co musí mít chystaný projekt nebo už funkční kapela, aby tě lákalo přijmout pozvání a podílet se na další aktivitě?

Různě. Baví mne, když je kapela semknutá, hraje jak jeden člověk, má jasný názor a svůj "ksicht". Do takové kapely je těžké zapadnout, ale občas se to podaří. Pokud je kapela ve stavu zrodu, utváření, musím si s jejími členy předně lidsky i hudebně rozumět, navzájem se musíme ovlivňovat i respektovat. A každý by měl překročit sám sebe, překonat lenost a naučené floskule, aby se to někam hnulo. Nemůžu hrát stejně jako před dvaceti lety v úplně jiné partě.

Souvisí s tím i to, že se pohybuješ i v popu? Svého času se to dost oddělovalo – ti, kteří chtěli popularitu a peníze, hráli pop, ti, kteří měli na prvním místě umění, zůstávali u klasiky, případně u jazzu. Kdy to potkalo a jak se to stalo u tebe? A kdo byl první?

Problém duality umění (= jazz) a peněz (= pop) bych asi nerozváděl, je to složitější, zdá se mi... U mne je to naopak celkem jednoduchý. V obnovené verzi kapely Jazzbox, ve které jsem kdysi začínal, hrál na bicí tehdy šestnáctiletý Adam Koller a jeho táta občas přišel na koncert. Když pak v období vakua po Lucii dával dohromady novou kapelu pro novou desku, rovnou mi zavolal. Poměrně dlouho jsme se scházeli, abychom si vyjasnili, co a jak chceme dělat, a po nějaké době z toho byla kapela. Naživo víc rocková, než popová. A s tou popularitou je to taky diskutabilní, takže bych v tomhle případě slovo pop radši nepoužíval, hehe. Žádnou další exkurzi do české pop music neplánuju, nic (a nikdo) z téhle branže mě neoslovuje.

U toho mě napadá, že když je člověku osmnáct, tak mu kdokoli, komu je o pár let víc, připadne neskutečně starý. V pětatřiceti ale partner či spoluhráč, kterého dělí patnáct, dvacet let, není už často problém. Jaký ty máš vztah k mnohem starším či mladším spoluhráčům a názor na “vícegenerační” kapely?

Podle mne je "mezigenerační" kapela normální a veskrze pozitivní jev. Zkušenosti se přece s energií velmi dobře pojí. Navíc mám pocit, že doba, kdy kámoši ze třídy společně vytvořili nějakou silnou generační výpověď, je už pár let pryč.

Stalo se ti, že tě někdo, od koho bys to vůbec nečekal, přivedl k něčemu, co ti naprosto otevřelo nové obzory?

Rozhodně. Lidi, kteří mají tuhle schopnost, podvědomě vyhledávám. Nebo jinak – je spousta lidí, kteří nám mohou otvírat oči, ne vždy to ale sami chceme. Otevřenost považuju za jednu z nejdůležitějších komponent života a umění.

Je těžké “přepínat” z tak introvertní činnosti, jakou je komponování, k tak kolektivní záležitosti, jakou je koncertování s kapelou?

Velmi těžké, alespoň pro mne. Kolektivní činnost se musí z logických důvodů plánovat a časově ohraničovat. Psaní hudby se naopak takovému plánování vzpírá. Neříkám, že se to nemusí dělat, naopak - pravidelná každodenní činnost mozku prospívá a dokáže ho vyladit do "tvůrčího" stavu. Jen se mi poměrně pravidelně stává, že když vstanu od notového papíru a jdu dělat něco jiného, mozek během té další činnosti potměšile pokračuje ve spřádání a rozvíjení nápadů, takže musím dávat velký pozor, abych neskočil pod auto nebo si nezapálil byt.

U dobrých instrumentalistů se často stává, že se neubrání sólovému prosazování si pozornosti – jako příklad mě napadá třeba houslista Jan Hrubý. Ty jsi s tím problém nikdy neměl?

Myslím, že ne, alespoň ne vědomě. Já navíc nejsem špičkový instrumentalista a mnohem víc mě baví interakce s někým. Poslouchat a reagovat.

Kdyby sis měl vybrat, máš radši akustický zvuk klavíru, nebo naopak syntetický?

Podle kontextu a účelu použití. Pro akustickou hudbu jednoznačně dřevěný piáno, v NTS naopak používám jen samplovaný a navíc ho různě moduluju.


Jaký byl tvůj první “synťák”? Já si ještě pamatuju doby, kdy lidi prodávali auto nebo malý byt a pořídili si za to klávesy.

Legendární Kawai K4. Dodnes ho někde mám a dodnes funguje. Koupil mi ho jeden známý v Německu a byl to fascinující dárek.

Máš dnes tendence ke sběratelství? Třeba starých analogových nástrojů?

Nemám, a asi bych neměl, ani kdybych měl větší byt. Netoužím mít doma všechno a ve všem se donekonečna rejpat. Možná s tím souvisí to, že nejsem moc technický typ.

Hraješ především na Nordy. I jako laika mě fascinuje, jakou tahle značka v posledních letech získala popularitu, napříč žánry a bez ohledu na muzikantskou zkušenost. Čím vyhovují tobě?

Jakkoliv uznávám, že nejsou nejlevnější a v poslední době určitě mají konkurenci, pro mě jsou pořád první volbou. Hlavní devízou je přehlednost – skoro každý parametr zvuku má svůj knob, co svítí, to hraje a co nakroutíš, to můžeš v daný okamžik uložit. Jak už jsem předestřel, já nejsem technik ani programátor a hrabat se v synťákovém menu během hraní je pro mě noční můra. Nord je v tomto ohledu maximálně user friendly. Druhou důležitou věcí je možnost kreativní práce s vlastními samply – všechny původní zvuky můžeš vyhodit a nahradit je svými, teroreticky tedy můžeš mít na každý koncert úplně jiný nástroj. A do třetice klaviatura – Nord Stage má nejpříjemnější klávesnici, na jakou jsem kdy hrál.

Máš spíš sklony okukovat vybavení ostatních muzikantů a vybírat si, co by vyhovovalo tobě, a nebo si spíš nechat poradit od zkušenějších?

Obojí. Sleduju, na co hrají muzikanti, kterých si vážím a občas to s nimi probírám. A ten druhý model taky občas uplatním – například zrovna nedávno, když jsme s Honzou Faixem a Petrem Tichým řešili, jak naživo efektovat a procesovat Orchestr Berg.


Co tě v nejbližší době čeká, a co případně sám chystáš?

V Národním divadle v Brně se zkouší opera, kterou jsem napsal, už je to ve fázi, kdy u toho chci být přítomen. Chystá se reunion kapely Face Of The Bass, uvidíme, na jak dlouho... A 5. června pokřtíme ve Vagonu nový vinyl s NTS. Jmenuje se ZappornO, vznikal velmi dlouho, produkoval a míchal ho Simon Ratcliffe z Basement Jaxx a vydává ho Aleš Charvát v Ampliónu. Na to se těším moc, akcí s NTS je jako šafránu a jsou pro mne velkým svátkem.

Trochu to vyplývá už z tvé odpovědi, že tě baví spíš reagovat na ostatní, ale přesto tradiční závěr v této sérii: Na nějaké vlastní těleso, kde by se vše podřizovalo jen tobě, třeba nějaké Michal Nejtek Trio, někdy dojde?

Schválně jsem to v předchozí odpovědi nepsal – dojde, přesně takové trio letos na podzim nahraje akustickou desku, opět pro Alešův Amplión. Nechávám si na to hodně času, píšu, hledám tvar, výraz, styl, nechci nic rychlokvašeného. Měl by to být svého druhu návrat k akustickým kořenům, ovšem návrat přefiltrovaný lety nejrůznějších zkušeností a událostí, které mne formovaly. Těším se na to – a doufám, že to nebude znít jako trio usedlého čtyřicátníka, haha...

---

KDE HRAJE:
David Koller Band (od 2006, v současné chvíli pauza)
NTS (od 2009)
Michal Pavlíček a Trio (též Čombeband) (od 2011)
Eturnity (od 2013)
Malina - Liška - Nejtek (od 2014)
Phoenix (& Pavel Hrubý, Jaromír Honzák, Dano Šoltis, od 2015)
Zuzana Dumková Band (od 2016)

KDE HRÁL:
Jazzbox (1995 - 2000)
AGON Orchestra (1998 - 2012)
Why Not Patterns (2000 - 2007)
Věcičky (2002 - 2010)
Feng-yün Song a Trio PUO (2005 - 2007)
Face Of The Bass (2009 - 2012)
Limbo (elektroakustická verze, 2008 - 2012)

Turné, jednorázová hostování či projekty a další spolupráce:
Plastic People Of The Universe
Joe Carnation Band
Support Lesbiens/Portless
Jaryn Janek
Soil
Lenka Nová
Chameleon
The Tap Tap
Kalfus-Wroblewski Project
Pepek a Námořník
Jablkoň

NA CO HRAJE:
Yamaha S80 (jen na větších koncertech)
Nord Stage 2
Nord Wave
Waldorf Blofeld
Fender Rhodes Mark II

Roland JC-40 Jazz Chorus
TC Helicon VoiceLive 2
Eventide TimeFactor

VYUČUJE NĚKDE:
ZUŠ Litoměřice (1995 - 1998)
Konzervatoř Teplice (1998 - 2008)
VOŠ Jaroslava Ježka (2006 - 2010)
Soukromě neučím, ale v budoucnu se tomu bránit nebudu.

NTS Trio - se Štěpánem Smetáčkem a Petrem Tichým
S Koller Bandem