Michal Prokop, foto: Kryštof Kalina

Michal Prokop: Dneska už nechci dělat nic, co skutečně necítím

Kdo by neznal Kolej Y, neboli Kolej Yestarday, album a píseň, která v sobě nese úsměvnou jinotaj na motivy slavného songu Beatles. Michal Prokop oslaví padesát let na scéně 22. prosince ve Forum Karlín, kde bude vzdávat hold hlavně své legendární kapele Framus Five. Slovo má Mr. Bluesman o spolykaných slovech.

Z vánočního koncertu se stala pomalu tradiční akce. Nyní je brán jako oslava 50 let Framus Five na scéně. Na co se můžou vaši fanoušci těšit?

Bude to samozřejmě jakýsi průřez naší tvorbou za ta léta. Letos speciálně rozšířený o některé skladby z dob mých začátků za mikrofonem, tedy o klasické rhythm and bluesové skladby, zejména z repertoáru Ray Charlese, které jsem už dávno nezpíval. Ale samozřejmě budou tam taky ty nejznámější pecky z těch pozdějších období, i z té poslední desky.

Na koncerty zvete mnoho zajímavých hostů. Kdo bude s vámi na pódiu?

Letos jednak můj někdejší kolega z Framus Five z roku 68 Josef „Saxophone Joe“ Kučera, který žije už léta v Berlíně. Doplní naši dechovou sekci o baryton saxofon a samozřejmě, poněvadž je skvělým sólistou, střihne si i nějaké to sólíčko. Vedle něj sekci doplní ještě trombonista Honza Šatra a budou tam taky dvě vokalistky – Markéta Foukalová a Tereza Kopáčková – to všechno právě na ty staré Charlesovky. S Markétou si pak dáme ještě i něco navíc, jeden jazzový duet z desky Poprvé naposledy, no a pak tam bude ještě další mladý zpěvák – Ondřej Ruml. I spolu si něco dáme společně, vždycky si rád střihnu něco s mlaďochy.

Zajímavou skladbou je zcela jistě dvacetiminutová artrocková skladba Město ER. Dojde na její koncertní reinkarnaci?

Letos ne. Vzkřísili jsme ji naživo vloni, poprvé v den mých sedmdesátin na festivalu Krásný ztráty v Lokti a pak ještě v Praze právě na vánočním koncertě, v Brně a ještě ve Valašském Meziříčí na Valašském Špalíčku, pokaždé s doprovodem Karlovarského symfonického orchestru. Je to opravdu solitér a já nepočítám s tím, že by se stala součástí běžného repertoáru.


Jak moc je těžké zahrát tuto píseň naživo?

Dost. Je to složitá skladba s celou řadou rytmických i harmonických změn, skoro padesát lidí na scéně, organizačně, technicky i finančně nesmírně náročné. To se nedá provozovat každý den….

Slova k písni napsal Josef Kainar. Jak blízko měl ve skutečnosti k rocku a blues?

K rocku zkraje blízko neměl, ani nemohl, byl z generace mých rodičů, letos by oslavil sto let. A s rockovou hudbou jsme ho seznámili právě my v tom sedmdesátém roce. Ale byl jazzman a miloval blues, a tak si k naší hudbě nakonec cestu našel, vždyť má stejné kořeny, jako ta jeho. A nakonec tu rockovou muziku hodně obohatil, rok po nás napsal texty ke Kuřeti v hodinkách.

Vzpomenete si, kdy jste poprvé objevil blues, soul a rhytm and blues? Co se vám tenkrát honilo v hlavě?

Koncem šedesátých let jsem začal amatérsky hrát a miloval jsem jazz, skoro denně jsme byli večer v Redutě, to byl v té době snad jediný jazz club v Praze. A poslouchali jsme skvělé muzikanty. A taky jsem začal poslouchat některé desky s touhle hudbou, pod názvem Písně černého lidu bylo možno občas sehnat zejména v kulturním středisku tehdejšího východního Německa taková alba. Svého milovaného Ray Charlese jsem poprvé slyšel z desky u jednoho známého. Byl jsem úplně hotovej, tohle mě dostalo, tohle jsem chtěl hrát, takhle zpívat! A pak jsem narazil na rock and roll a bylo vymalováno! Potom jsem viděl první skutečnou rhythm and bluesovou kapelu z Británie – v roce 1965 se k nám zřejmě jakýmsi omylem přes bolševickou cenzuru dostal Manfred Mann a to byl jeden z největších hudebních zážitků, mého života. A zůstává dodnes.

Co musí umět pravý bluesman?

Jéžiš, to je otázka! Musí cítit, že tahle hudba tu není proto, aby se člověk proslavil. Musí mít naposloucháno, musí cítit tzv. čtyři…., já nevím, to se těžko popisuje, ale poznáte hned, když to někdo umí, stejně, jako když to někdo neumí!

Jaké byly vaše kytarové začátky? Bral jste hodiny lekce?

Na kytaru mě úplné základy naučil spolužák na gymplu, jinak jsem samouk.


Dodnes mě fascinuje, jak zcela přirozeně a nenásilně zní housle, které nebývají často spojeny s blues rockem, ve vaší muzice. Jak vůbec došlo k vaší spolupráci s Honzou Hrubým?

Zásluhu na tom má Láďa Kantor, který v roce 1983 se ujal mé produkce a přišel na nápad spojit mě s Honzou. Já jsem Honzu samozřejmě znal, ale nikdy jsme spolu před tím nehráli. On v té době zrovna odešel z Blues Bandu Luboše Andršta, mimochodem mého dalšího geniálního spoluhráče a bluesmana, byl volný, Vláďa Mišík měl tehdy zákaz, tak jsme to dali dohromady a vznikla Kolej Yesterday. No a od té doby spolu různě hrajeme i občas nehrajeme, ale spíš hrajeme a moc rádi. Láďa Kantor, který to nastartoval, už bohužel není mezi námi.

Oslavil jste minulý rok sedmdesátiny. Vybavíte si vám nějaký okamžik v životě, ke kterému se zpátky neustále vracíte?

Těch je! Profesních i osobních! V tomhle věku to asi jinak nejde. Určitě bych na něco zapomněl. Snad nejčastěji se vracím do listopadových dnů 1989. Tyhle pocity, že směřujeme konečně ke svobodě, a že já můžu být u toho, ty se nedají zapomenout. O to hůře snáším dnešní tendence svobodu znevažovat.

Na co jste nejvíce pyšný, naopak na jakou pitomost, co se vám udála v minulosti, byste nejraději chtěl zapomenout?

Pyšný jsem na to, že jsem se dokonce dvakrát dokázal vrátit po dlouhé pauze na rockovou scénu, to se tady myslím nikomu takhle nepodařilo. A na co bych chtěl zapomenout? Na těch skoro deset roků v sedmdesátých letech, kdy jsem se snažil – naštěstí dost neúspěšně – věnovat se popíku. Ale nakonec v té době jsem byl taky v Semaforu ve slavné Kytici Jiřího Suchého a Ferdinanda Havlíka, oženil jsem se s ženou, se kterou právě oslavíme pětačtyřicet let od svatby, narodily se mi v té době dvě děti, takže vlastně se mi zapomínat nechce. Možná, že bez těchhle smolných let by moje pozdější písničky nebyly takové, jaké jsou. Asi si každý musí něco takového v životě prožít.

Album Sto roků na cestě vyšlo v roce 2012. Přemýšlíte o jeho nástupci?

Abych se upřímně přiznal, možná tu a tam, ale skutečný impuls k něčemu novému zatím necítím. Čím je člověk starší, tím větší sebereflexi pociťuje a já už dneska nechci dělat nic, co skutečně necítím.

Tagy: