MUCHA (foto: Bára Kratochvílová)

Mucha: Dítě mi dává jasný řád, který potřebuju

Bývá považována za písničkářku, ale písničkářka to není. Označují ji za Záviše v sukni, ale i k němu má daleko. Pohrává si s punkem, ale ani punk to není. Nikola Muchová tyto věci neřeší. Stačí jí, když někomu udělá radost. Tím, že se spojila se zkušenými muzikanty: Martinem "Evženem" Kyšperským (Květy), Petrem Zavadilem (Ty Syčáci) a Štěpánem Svobodou (Budoár staré dámy), udělala radost celé jižní Moravě. MUCHA se stala esencí toho nejlepšího z Brna, deska Slovácká epopej tamním nejočekávanějším počinem letošního roku.

Máš za sebou divoký život. Pořád hraješ to, co žiješ?

Nedělám nic účelově, tak to ze mě prostě jde. Třeba písnička Chlapi sú kokoti vznikla v nejvypjatější době mého rozpadajícího se rodinného vztahu. Současně ji ale nevnímám jako nějakou bezprostřední stížnost ani snahu vyzvonit o bývalém partnerovi, že je grázl. Zhrzená se už vlastně necítím. Na vztazích své štěstí ani samotnou existenci už jednoduše nestavím. Navíc jsem zjistila, že žít po boku někoho vyloženě neschopného vlastně potřebuju. Jedině takový chlap mě dokáže neustále inspirovat. Nesnesla bych vedle sebe supermuže…

A čím tě takový neschopný chlap inspiruje?

Už jen tím, že můžu napsat o tom, jak furt chrápe a neuklízí, i když je mi jasný, že taková témata lidi nebudou bavit věčně. Až budu mít dospívající dceru, postěžuju si třeba na něco úplně jiného.

Přijdeš mi teď s klukama každopádně plná energie…

Je mně líp a víc mě baví i muzika. Předtím to šlo od deseti k pěti. Přestala jsem skládat nové věci a muziku jsem už pomalu věšela na hřebík.

Cítíš se s kapelou spokojenější?

Evženovi jsem říkala, že kdybych svůj život měla hodnotit v rámci dekád, jsem teď nejšťastnější. Už jen to, že jsem se zvedla, odstěhovala se i s dcerou do Brna, mám funkční kapelu, stálé bydlení a konečně dělám něco, co má smysl. Kluci v kapele jsou skvělí muzikanti, kteří mě pochopili. Přesně vědí co a jak a já se teď můžu víc soustředit na zpěv. A to jsem předtím mimo Květy tvorbu Budoáru a Syčáků ani pořádně neznala.

Starší skladby se výrazně proměnily. Neměla jsi z jejich zaranžování strach?

Bála jsem se a těšila zároveň. Moje nápady kluci dokázali dotáhnout do konce. Přinesla jsem motivy, které dál rozvedli, a častokrát z nich vzniklo něco jiného. Jsme teď pořád v začátcích společného tvoření a funguje to. A mám radost, že jsem mohla využít své staré poznámky, které mám teď všechny pohromadě v jednom sešitu…

Na desce se objeví i věci z tvého prvního období?

Deska je průřezem celé mé tvorby, kdy jsem byla pořád ve stresu z toho, že jsem považovaná za písničkářku, ba dokonce Záviše v sukni. Jenže já jsem nikdy neměla písničkářský talent chrlit jednu písničku za druhou, měla jsem kopu jiných starostí.

Vzpomeneš si někdy na své hudební začátky v kyjovské kapele Bumasifma, kde jsi hrála ještě před účinkováním na večírcích Erika Friče?

S Bumasifmou jsem začala hrát chvilku poté, co jsem pod vlivem Nirvany a bratrů začala brnkat na kytaru. Moc dlouho nám to ale nevydrželo. Muzika na mě má podobné účinky jako marihuana a toto období si do všech podrobností vlastně ani nepamatuju...


Souvisí tvůj projev nějak s postavením žen na Slovácku?

Nad nikoho se nepovyšuju a před nikým se neponižuju, ale pravda je, že do Kyjova poslední dobou strašně nerada jezdím. Jak ty ženské můžou být svobodomyslné, když nemají možnost se jakkoli realizovat a projevit? Kolikrát cítím, že by i rády, jenže ta jejich touha je nějak udusaná. Snad aby nakonec byly rády i za to, že aspoň nějak fungují ve své rodině a o nic dalšího neusilovaly. To samé vidím i na svých rodičích. Mají čtyři děti, svůj stereotyp… Doba je plná informací a možností, ženské by od života měly chtít víc.

Dá se říct, že tak trochu bojuješ za ženskou emancipaci?

Dnes za mnou přišla holka, která měla blbou náladu, byla naštvaná na přítele a během našeho koncertu na všechno špatné zapomněla. Stačí mně, když někomu udělám radost. Za nějakého mluvčího se nepovažuju…

… ale o předání sdělení přece usiluješ…

Za každou cenu zase ne. Spíš mám pocit, že to přichází tak nějak samo, z podvědomí. Hodně jsem taky ujela na zvukomalbě a na češtině. Ta nejenže dává rytmus, ale s její pomocí se vždycky najde i nějaké to sdělení. Přitahují mě příběhy, ale třeba Lama Ina vznikla obyčejnou hrou, vkládáním různých slov. Hlavně si teď ale dávám pozor, aby mně nenarostl kohoutek a nezapomněla jsem na to svoje lůzrovství. Někdy stačí, abych si ty věci doma sama zahrála na kytaru, a jsem zpátky nohama na zemi. Kluci moje věci posunuli dál. Su schopná je pořád cítit a ztotožňovat se s nimi, ale už ne je sama reprodukovat. Mám z toho každopádně radost, ty věci mají mnohem větší sílu. Kdo dnes přijde na sólového zpěváka, navíc sprostýho…

… posluchači navíc už takový projev nemusí vnímat jako revoltu, ale jako přitakání věcem kolem nás…

Ona to ani není revolta. Až na výjimky vlastně ani nemám potřebu něco z věcí kolem nás komentovat. Někteří moji kamarádi dokonce tvrdí, že jsem jemná a něžná. Sama hledám zlatý střed…

Není tento led příliš tenký?

Pokud se ty sprosťárny do písničky hodí a rýmují se, nevadí mně. Na koncertech jsem si ale už dávno ověřila, že ti s prominutím největší idioti slyší jenom je a samotné sdělení jim uniká. Písničky se proto snažím udržet na určité úrovni a ty nejinfantilnější už ani nehraju. Postupně se měním, s novými skladbami rostu a z nasrání na chlapy jsem se už vylízala.

Označení feministický punk pro tvou hudbu tedy už neplatí?

Pořád je to výpověď třiadvacetileté Muchy, svobodné matky s pětiletou dcerou, ženské na pracáku, která si přivydělává za barem… holky, s níž se třeba někdo může ztotožnit. Navíc hrajeme materiál, který je průřezem mých skladeb z posledních šesti let. Podstatné je, aby skladbám nechyběl humor, ten lidi táhne nejvíc. Pokud cítím, že ho některá má písnička nemá, nejsem s ní spokojená.


Před třemi lety jsem na tvůj koncert přišel ve chvíli, když jsi hrála Ježíše a trochu mě z něj zamrazilo. Můj původní postoj při znalosti kontextu vychladnul, ale přesto...

Tato písnička je reakcí na video Boží království vaří ze Sálu Břetislava Bakaly v Brně. Je to výsměch všem fanatickým sektám a posedlosti něčím takovým obecně. Nešlo o nějaké hanění Ježíše, to by mě nikdy nenapadlo.

Jsi tedy pokorná k věcem, které nás přesahují?

Jasně, dyť já su proboha slušně vychovaná. Nikdy jsem dokonce ani neusilovala o dosažení nějakého hudebního zážitku. Jednalo se spíše o performance, a ty se pokaždé nepovedly. Celou tu dobu jsem vlastně čekala na holku, která bude ovládat kytaru líp než já. Bude umět hrát, zpívat, sdělovat, rýmovat a prostě ve všem bude lepší. Zároveň to ale byla hrozba, abych se víc snažila.

Dočkala ses?

Nedočkala. Nebýt chlapů, kteří mě motivovali, na muziku bych se už asi vykašlala. Nemám dokonce ani nějaký vzor nebo idol. Snažím se o vlastní projev, do něhož promítám věci, které zrovna dělám. V ovládání nástrojů přitom pořád patřím k takovým minimalistům. Omezuje mě vlastně už i ta kytara, na kterou se vzhledem k nedostatku času nezvládám zlepšovat.

Jaké publikum bys ráda oslovila?

Baví mě, když na mě chlapi řvou, ať zahraju přesně ty písně, které jsou sprosté. Mám radost, když chlapi pochopí, že to z mé strany není nějaký útok, ale obyčejný postoj jedné ženské. A mám radost, když za mnou přijdou i ty ženské. Posledně na bar mi dvě čtyřicátnice přišly poděkovat s tím, že se jim díky mojí hudbě a stížnostem na chlapy ulevilo. Jsou to pořád aktuální témata, ty gender rozpory.

Máš nějakou vizi, kterou bys s kapelou chtěla naplnit?

Postačí, když mě to bude i dál bavit a svou dceru nebudu okrádat o čas. Kdyby se to rozjelo tak, že budu koncertovat desetkrát za měsíc, byl by to asi problém. Navíc je zrovna teď ve věku, kdy mně to ve své egocentričnosti nepřeje. Byla bych šťastná, kdyby mi to přála, zůstalo mi dost svobody a měla ještě dost prostoru, abych se o ni i sebe mohla postarat. Když dám dceru na pár dní k babičce, jsem zpočátku nadšená, jenže hned po pár dnech jsem už naštvaná. Cítím, že takový směr je k ničemu. Dítě mi dává jasný řád, který potřebuju.

MUCHA (foto: Bára Kratochvílová)
MUCHA (foto: Bára Kratochvílová)
MUCHA (foto: Bára Kratochvílová)
Tagy: