Musikmesse 2018, foto: Musikmesse

Musikmesse 2018: krize volby

Že hudba nemá žádné hranice je pravdivé, byť pořádně vyčpělé klišé. Jsou však místa, která takový zážitek dokáží věrně navodit i lidem bez fantazie. Jedním z nich je frankfurtské výstaviště. Tam se koná už tradiční mezinárodní hudební veletrh Musikmesse, který obsáhne snad všechna myslitelná odvětví hudebního průmyslu.

Musikmesse víc připomíná kulturní událost, jíž žije celé město, než uzavřenou prezentaci pro úzký okruh potenciálních obchodních partnerů. Přinejmenším ve spojovacích chodbách se pohybovalo tolik muzikantů, kolik bylo kravaťáků. Jen proběhnout areálem mi zabralo i s pomocí všudypřítomných dopravníků půl hodiny. Další dva dny bych prý pak potřeboval na zběžné obhlédnutí každé atrakce včetně občerstvení. Aspoň to tvrdila Dita, moje česká spojka ve Frankfurtu. Nebyl důvod jí nevěřit. K dobru jsem měl jeden den a byl jsem rád, že jsem stihl aspoň to málo, co jsem chtěl.

Kolosální rozměry areálu jsou však to jediné, čím může Musikmesse vzbudit stavy úzkostné tísně. Němci se apoštoly pořádku nestaly náhodou. Střídmý prostor výstaviště je vyvedený v uměřených odstínech bílé, šedé a hnědé. Areál je značený zcela přehledně, program se přesně dodržoval, a i kdyby to přeci nestačilo, na každém rohu stál stánek s vyškoleným brigádníkem. Nestalo se mi, že by jedna parta nevěděla o ostatních. O to víc mě potom zarazila přítomnost několika stanovišť elektrických kytar v sekci akustických nástrojů a také, že starožitné Fendery jsem našel úplně jinde, než podle plánku měly být. Že by byly na vině kapacitní důvody? Na úrovni bylo též občerstvení splňující i ty nejpřísnější halal a vege standardy. Bohužel jeho ceny věrně zrcadlily, že Frankfurt nad Mohanem je srdcem evropského finančnictví. Nebýt novinářské happy hour v presscentru, asi bych pískal kudlu.


Už od pohledu složení vystavovatelů odráželo situaci na trhu. Převládali asijští výrobci, zejména ti z Číny. Cítit byl i vliv eshopů. V souvislosti s Messe jsem jedinou velkou tlačenici spíš než před jednotlivými stanovišti zahlédl u zastávky S-Bahnu. Některé značky proto svou prezentaci omezily na minimum. Například na elektriky od Vigieru nebo Godinu si zájemci mohli zadrnkat jedině na sucho. Pravda, u Godinů s tradičně hodně robustním sustainem to zas tolik nevadilo.

Naproti tomu Fender se vytáhl již zmíněnou výstavou Svět vintage kytar včetně několika prototypů z padesátých až šedesátých let. Mile bylo i mezi bratry Slováky, kteří vyrábějí akustické kytary Dowina, nicméně mým soukromým zlatým hřebem programu zůstává lekce hudební teorie v jedinečném podání Brita Guthrieho Govana. O ní podrobněji v pokračování reportáže nazvaném „Koukej a uč se!“.

Výsledný dojem ale byl spíš jednoznačný než smíšený. Byl jsem zklamaný z toho, jaká obrovská spousta lákavých možností se přímo nabízí a jak málo mám času se s nimi alespoň pozdravit. Pro muzikanta, který svůj vztah k hudbě myslí vážně, nijak neznámý pocit. Jen málokde ho může zažít v tak koncentrované podobě.