Náhoda není blbec

Najít správný lidi není jenom tak. Od samého počátku jsem Stinku brala jako projekt. Necítila jsem se dost silná na sólo koncerty, na roli písničkářky, i když jí asi tak trochu jsem. A zároveň jsem nechtěla tradiční kapelu.

Roky jsem byla zvyklá mít spoluhráče. V Rudovousu, v Kaspar von Urbach, i ten rok ve Třech sestrách jsem byla ve smečce. Až se Stinkou jsem se najednou ocitla sama před publikem. Velmi brzo mi to přestalo připadat normální. Jsem spíš introvert, stydím se a nerada realizuju věci sama. A tak jsem nesměle hledala spojence. Říkám spojence, protože mi nikdy nešlo o to, aby mě někdo doprovázel, dělal mi křoví nebo tak… Hrát jsem vždycky chtěla s osobností, která bude zároveň tvůrčím elementem, specifik total unikum. A jelikož jsem dost špatná instrumentalistka, táhlo mě to ke skvělým hráčům a muzikantům (Díky všem, kteří mi hostovali na deskách!!!).

To zásadní vyrašilo z mého setkání s Martinem. Znali jsme se, ale pár let jsme se neviděli. Já jsem si jen tak doma v kuchyni hrála svoje písničky a Martin se k tomu náhodou nachomýtl. Poslechl si pár mých písniček a svým klasickým suchým stylem pravil: „To je dobrý, to nahrajeme!“ A taky že jo. Rudá až na zadku, Martin za pultem, já za sklem ve studiu Avion, nahráli jsme třetinu desky, kterou jsem pak pojmenovala Krrrva!, i s jeho aranžemi. Písničky prošpikoval vším možným ze své sbírky obskurních nástrojů. A když zrovna nezvučil, jel se mnou i koncerty. Už tehdy mi bylo jasné, že nasadil laťku hodně vysoko, že mě rozmazlil, naučil na neobyčejný sound. Vedle toho bylo jasné ale i to, že není v jeho časových možnostech se mnou hrát pravidelně.

Ještě před vydáním Krrrvy! jsem se nachomýtla na pár bluesových koncertech a našla tam bubeníka. Taky Martina. Vypadal jako čert a taky tak hrál. Naučil mě držet rytmus, hrát víc zostra a poprvé jsem si uvědomila, že mám asi docela silný hlas. Hráli jsme v duu, když se zadařilo najít společný volný termín, ale hlavně mi pomohl s oběma alby. I na tom druhém, s názvem Bído, čau…, byl u bicích on.


Po čase se ukázalo, že čert hraní v pěti kapelách a k tomu práci neukočíruje, a tak jsem vyhlásila, že sháním nového bicáka. A brzo se ozval Fanda. „Hanino, hele, já bych se tebou hrál.“ „Ty vago, jako fakt? Ale ty seš skvělej kytarista, tak já nevím. Poď hrát radši na kytaru!“ „No, Hanino, to si musím ještě rozmyslet...“ Fanda měl vždycky smysl pro humor a pro napínáky, ale nakonec je z toho už dlouho plodný hudební spojenectví. Dokonce mi dal i kolo!

Jednou se ale přihodilo, že nemohl jet na nasmlouvaný koncert. Dělala jsem si z toho těžkou hlavu, byla jsem na duo zvyklá. Zašla jsem tedy aspoň do kina, shodou okolností na dokument o Filipu Topolovi… A koho mi nepředstaví bratránek, kterého jsem se pokoušela zlanařit na záskok?! Dalšího Martina! Koukám na něho jako zjara, je mu 21, má dva metry a hraje levou zadní. Za týden se mnou dal celý koncert. Zaskočil ještě párkrát…, a pak už jsem ho ukecala, aby s námi hrál všude a ve třech. Dvě kytary a akordeon. Divnota, co? Jenže oba kytaristi výteční, tvůrčí a taky parádně vousatý. Každý úplně jinak geniální. Inspirace jako blázen.

Hlavou už mi vrtala jen ta rytmika. Leccos se pořeší looperem, ale to není ono. Jeden bicák mě pošle k šípku, druhému to moc nejde. Tak jsem šla na pivo, abych spláchla frustraci něžných odmítnutí. Pijatika se známými se dost zvrhává, z beden řve Nick Cave, od baru nasupená servírka: „Nezesilujte to, nebo vás vyhodím!“ A najednou slyším: „Ty, a nemoh bych s váma hrát?“ „Hele, počkej, si ze mě nedělej srandu!“ „Ne fakt!“ „No kurvadrátdoprkýnkacvičky, Tome, to by bylo dočista úžasný!“ Ještě abych nechtěla, aby s námi hrál tak geniální basák!

Chci tím vším říct, že určitá chemie je mezi lidma, co spolu chtějí hrát, prostě nutná. A že věci se nedějou náhodně. I když to tak občas vypadá. Teď jsme čtyři a máme před sebou řadu koncertů a nové písničky pro chystanou desku. Bude se jmenovat Neviňátko.

Stinka a Martin Petrásek (foto: Jitka Hejtmanová)
Martin Doležal, Stinka, Fanda Holý (foto: Petra Vavrečková)
Martin Doležal, Stinka, Fanda Holý (foto: Andulina)