Agu (foto: Inigo Jones)

Myslíš, že tomu rozumíš, beruško?

Být ženou v hudebním prostředí znamená občas nutnost obrnit se hodně hrubou kůží. A někdy by bylo nejlepší navléct si mužské kalhoty. Chtít být muzikantkou znamená neustále čelit nedůvěře a snahám těch okolo napasovat vás do jejich vlastních představ.

Může to dojít do stupně, že i velmi silná povaha chvílemi začíná pochybovat sama o sobě… Výjimkou totiž nejsou ani lidé, kteří si připisují zásluhy za práci, kterou neudělali. Protože přeci za každým úspěchem ženy musí stát nějaký muž. „Ty písničky by sama napsat nezvládla.“ „Ten článek vyšel, nebo na ten festival se dostala, protože se s někým vyspala.“ O snahách vlivných „pomoci“, ideálně přes postel, ani nemluvě.

Nemluví se o tom snadno. Žádná z nás nechce být „ta namyšlená nána“ nebo „arogantní hvězdička“. Asertivní muž je prostě profesionál. Ale žena? Chraň bůh, aby znala svoji cenu a určité věci si nenechala líbit. Když se ovšem chová asertivně ona, riskuje, že bude tou, „co si pořád něco vymýšlí...“ Když se naopak snaží být ke všem laskavá a nekonfliktní, pak se může dozvědět, že „není dost velká osobnost“. Jak se obléká muzikant, je skoro všem jedno, ale u muzikantky to vypadá tak, že je to občas i důležitější, než jak hraje. Když se obléká pohodlně, není dost moderní, dost hip, dost sexy...“, a když si naopak dá na vzhledu záležet, je samozřejmě „přílíš načančaná a povrchní“. Co člověk to navíc jiná představá o tom, co by měla hrát, jak se má chovat a vypadat; představa, kterou samozřejmě bez ostychu neváhá sdělit „na rovinu“. Už jsem se tak dozvěděla, že mám úplně nemožnou barvu tenisek, že bych všechny ty krabičky měla prodat a začít hrát něco jiného, vlastně možná úplně jiný žánr. Je to dobrá škola. Časem jsem se naučila zachovávat distanc a s úsměvem dotyčným děkovat i za podobné „rady“.

Co je ale mnohem těžší, a s čím je pro mne pořád těžké se smířit, je přesvědčovat někoho o tom, že „vím, co dělám“. I když jsem „jen žena“. Stalo se mi, že jsem hrála na jedné pouliční akci. Elektřina byla natažena bůhví odkud, takže v repráku zněl lehký brum. Všechno jsem zkontrolovala, ale už nebyl čas to řešit. Najednou z ničeho nic, uprostřed písně, kde se vzal, tu se vzal, jakýsi cizí chlap. Kecnul si ke mně, a už mi kroutil s „čudlíkama“. „Něco ti tu šumí, počkej já ti to opravím!“ Na mou udivenou reakci, a překvapení, že ho nenapadne se třeba alespoň zeptat na dovolení, reagoval pohotově: „V pohodě, kočko, já jsem zvukař.“ Ne, samozřejmě se mu to vyřešit nepodařilo...

Jindy zase hraju na festivalu. „Nech toho Beruško, já ti ten stojan upravím,“ blahosklonně komentuje zvukař, když si stavím mikrofon. Snažím se tvářit neutrálně a v hlavě mi burácí řev: „No jasně, kámo! Po desítkách koncertů přece vidím mikrofonní stojan poprvé v životě, a vlastně vůbec nevím, k čemu a jak se používá! A už vůbec nevím, jak bych ho měla mít postavený, to přece můj ženský mozeček opravdu zvládnout nemůže. A Beruška je možná tvoje dcerka, ale já tě vidím poprvé v životě, tak co kdyby ses třeba náhodou tak ke mně choval?“


Přemýšlím, jaká by asi byla reakce, kdyby podobně oslovil nějakého mužského rockera: „Nech toho broučku, já ti ten kabel do kytary zapojím.“ Taky by u něj nahlas pochyboval, zda ví, jak ty krabičky v jeho pedalboardu fungují? Nebo se ho ptal, k čemu ten reverb vlastně potřebuje? Ne? A proč tedy pochybuje, zda tomu všemu rozumím já? A proč málem každá druhá zvukovka pro mě musí začínat dotazem: „To se jako opravdu chceš zvučit sama?“ Raději polykám reakci: „A ty opravdu víš, k čemu jsou ty všechny knoflíky, co máš na mixu?“ Ale měla bych na ni hroznou chuť. Jestlipak má rád takové dotazy on?

Trpělivě tak vysvětluju, že to, že mám na podiu malý mix, a že primárně mu z něj pošlu jen výstup, opravdu neznamená, že bych jeho pomoc nepotřebovala. A že ten mixák tam není proto, že jsem magor a mám kompulzivní potřebu zbavit zvukaře jeho práce. Že je tam kvůli looperu a kvůli tomu, že loopuju nejen svoji kytaru, ale i kytaru svého spoluhráče, a taky zpěv. A navíc v různých písních to nastavení různě měním. A že bohužel si zatím ješte vlastního zvukaře dovolit nemůžu, a taky většinou hraju na akcích, kde nemám na zvukovku dvě hodiny, po které bych mu vysvětlovala, kam který signál potřebuju poslat a jak který nazvučit...

Pokyvuje chápavě a pak se zeptá: „Vždyť tam ale máš jenom kytaru a zpěv, ne?“ Někde uvnitř mi to už zase řve: „A co kdyby sis sakra prostudoval ten technický rider, který jsem posílala?“ Ale vlastně proč by to dělal, že? Na plakátě je přece jen „nějaká holka s kytarou...“ Takže dál, pokud možno laskavě a s úsměvem na tváři trpělivě vysvětluju. Už dávno jsem totiž pochopila, že v takové situaci jediný povzdech v tom nejlepším případě bude znamenat jen pomluvy za zády, a řeči o tom, jaká jsem namyšlená kráva, a že se chovám jako nějaká popstar.

V tom horším případě to totiž může skončit i zvukovou katastrofou během koncertu. A možná i tím, že dotyčného zvukaře napadne pod recenzí, kde si autor postěžoval na příšerný zvuk, připsat komentář, že za problémy se zvukem nemůže on a jeho kolega, ale „interpretčina neznalost základních fyzikálních a akustických principů při využívání vlastních zvukových efektů“. Což je mimochodem autentická citace jednoho „mistra zvuku“. Ne, jména nejsou důležitá.

Jen mě to tehdy opět nutilo zapochybovat. Dovolil by si podobnou reakci, kdyby nešlo o „holku s kytarou“, ale dvoumetrového muzikanta, od kterého by mu hrozilo, že za ni taky může „dostat přes hubu“? A není mimochodem podobná reakce zvukaře jistou známkou jeho neprofesionalismu? Ale jen si to tak přemítám v duchu. Jsem přece žena. A kdybych si dovolila tu drzost mu to říct nahlas, jistě to nebude to z mé strany asertivita, ale arogance. Zas budu za krávu.

Naštěstí se najdou i takoví, kterých se celé moje vyprávění vlastně netýká. Podobný zvukař, potom, co přijde a zjistí, co používám, řekne jen „dobrá!“ a pustí se do práce. Stejně tak jako já předpokladám, že on všem těm svým čudlíkům rozumí, pro něj prostě není otázkou, zda já vím, co dělám, a proč to dělám tak, jak to dělám. Vše pak nazvučí tak famózně, že hrát takový koncert je až metafyzický zážitek. Prostě týmová práce, kde každý rozumí své věci a nepochybuje o schopnostech toho druheho. Bez ohledu na to, zda je to muž či žena. A stalo se mi už i to, že pak takový zvukař i skutečně poradil, jak bych to své zapojení mohla ještě zdokonalit. Třeba něco propojit trochu jinak, nebo vyměnit za něco funkčnějšího. To je pak radost, že bych mu až ruce líbala.

Protože si drazí pánové stačí uvědomit jedinou věc: Vzhled a tvar intimních orgánů opravdu nemá na schopnost pochopení i složitější techniky než je počítačová myš, kupodivu, vůbec žádný vliv.

Tagy: