Nesmrtelný fenomén Jimi Hendrix

O Jimi Hendrixovi již bylo napsáno mnohé. Dokonce by se snad dalo říct, že vše nebo alespoň vše podstatné. Vyšlo o něm přes čtyřicet knih, bezpočet nejrůznějších článků, rozhovorů a filmových dokumentů. Snad každý, s kým si kdy Jimi třeba jen potřásl ruku dnes tvrdí, že byl jeho nejlepším přítelem a bezostyšně o něm píše knihy, o jejichž pravdivosti by se leckdy dalo s úspěchem polemizovat. Co je ale nejpozoruhodnější, je fakt, že tato vlna zájmu netrvala jen za Jimiho života a krátké období po jeho předčasném skonu, ale stále trvá, i když od jeho smrti uplynulo již 44 let. To vše nasvědčuje tomu, jakým fenoménem tento kytarista byl nejen za svého života, ale že jím zůstal i po smrti. Na stránkách Frontmana by aspoň jeden článek o něm neměl chybět.

Jimi Hendrix inspiroval svou hudbou a přístupem ke hře na kytaru tisíce kytaristů po celém světě a i ty největší hvězdy současného kytarového světa jej stále s hrdostí uvádí na předních příčkách svých vzorů a idolů. Dá se tedy o Hendrixovi ještě napsat něco, co dosud nebylo publikováno, nebo by znovu neomílalo již tisíckrát omletá fakta? Asi jen stěží, neboť vše se dá najít ať už v jeho oficiálních či alespoň serióznějších biografiích a ledacos najdete i v těch neoficiálních (zvláště jste-li milovníci drbů, fám a senzací). Přesto se pokusím přinést vám kromě jeho životopisu také pár méně známých faktů zejména o jeho kytarách, neboť tento génius rockové kytary nebyl zdaleka jen ve znamení Fendera Stratocastera jak bývá nejčastěji uváděno, ale používal i spoustu dalších, leckdy i trochu netradičních kytar. A v závěru bych pak ještě rád trochu poodhalil některá tajemství jeho skutečně přebohaté a zajímavé diskografie, která i přesto že Jimi vydal za svůj život v podstatě jen pět oficiálních alb, dnes čítá okolo tří set oficiálních či polooficiálních (a samozřejmě většinou již posmrtně vydaných) titulů a zhruba čtyři tisíce neoficiálních či přímo pirátských nahrávek... ale některé z nich si rozhodně zaslouží naši pozornost.

Začněme tedy těmi obecně známými fakty. Jimi Hendrix se narodil 27. listopadu 1942 v King County Hospital v americkém Seattlu jako Johnny Allen Hendrix. Jeho rodiči se stala teprve sedmnáctiletá Lucille a třiadvacetiletý vojín Al Hendrix. V některých pramenech je uváděno Jimiho rodné příjmení jako Hendricks a Jimiho dědeček se skutečně ještě takhle jmenoval, ale byl to právě on, kdo si jméno nechal úředně zkrátit na Hendrix a Jimi tak byl tedy již od narození "Hendrix". Tajemství Hendrixova exotickém zjevu pramení z mísení ras u jeho předků. Ve více jak třísetleté historii rodiny nalezneme černé otroky a zejména otrokyně, které (samozřejmě povětšinou nedobrovolně) rodily děti svých bílých pánů, a docházelo tak k prvnímu mísení ras. Babička Jimiho Hendrixe byla sice černé pleti, nicméně v krvi ji kolovala také krev indiánů z kmene Čerokézů. Jeho dědeček byl sice rovněž tmavé pleti, ale kdesi u prapředků smísené s bílou rasou. A z tohoto spojení vzešla Jimiho matka Lucille, se svou na černošku neobvykle světlou pletí (což se mimochodem mezi černochy považovalo za znamení krásy).


U Jimiho otce Ala bylo mísení ras obdobné a tak dnes můžeme zodpovědně prohlásit, že Jimi Hendrix byl přinejmenším z jedné třetiny indián, ale také černoch a běloch současně. Čtyři roky po jeho narození ho jeho otec dává přejmenovat na Jamese Marshalla Hendrixe. V tomto roce se také v jeho rukách objevuje první hudební nástroj, a tím je foukací harmonika. V prosinci 1951 se Hendrixovi rodiče rozvedli a Jimi se svými třemi bratry zůstal v péči otce Ala (Jimi měl kromě bratrů ještě dvě mladší sestry, ale obě byly dány ihned po porodu k adopci dvěm seattleským rodinám. Ostatně do opatrovnictví byli posléze svěřeni i Jimiho bratři, neboť jejich otec nevydělával tolik peněz, aby všechny uživil).

V roce 1958 Jimiho matka Lucille umírá na rupturu sleziny, zapříčiněnou hypertenzí. Al ani Jimi se pohřbu z neznámých důvodů neúčastní. Zhruba v té době Jimi dostává od svého otce ukulele a sám si za pět dolarů kupuje od spolužáka malou španělku. Zajímavostí je, že Jimi byl od narození levák, ale otec jej nutil dělat vše (tedy i hrát na kytaru) jako pravák. Snažil se sice otci vyjít vstříc a vše dělat jako pravák, ale jakmile byl otec z dohledu, kytaru si okamžitě obracel do levého (pro něj přirozeného) gardu. Začíná studovat na střední škole, o rok později si pořizuje svoji první elektrickou kytaru Supro Ozark 1560 a připojuje se ke své první kapele The Velvetones. Z této kapely ale záhy odchází do jiné kapely jménem The Rocking Kings (kde dokonce zpočátku hrál na baskytaru).

S The Rocking Kings Jimi párkrát vystoupil na akcích lokálního významu a při jedné z nich mu byla dokonce jeho kytara ukradena. Otec mu naštěstí záhy koupil novou a s ní Jimi nastoupil do nové kapely The Tom Cats. Jeho hudební aktivity narůstaly a Jimi kvůli nim začal zanedbávat školu, až byl nakonec donucen ji opustit před dostudováním. V roce 1961 tak Hendrix rukuje do armády a nastupuje na základnu Fort Ord v Kalifornii, kde se upisuje na tři roky k armádnímu letectvu. Na konci roku zde potkává svého budoucího spoluhráče na baskytaru Billyho Coxe. Hned na začátku roku 1962 žádá otce aby mu na základnu poslal jeho kytaru a zakládá zde s Coxem a bubeníkem Garym Fergusonem skupinu The King Casuals. Později se k nim přidávají ještě saxofonisté Charles Washington a Tommy Lee Williams, druhý kytarista Babea Boo a zpěvák Harry Batchelor a v tomto složení odehrají několik koncertů.

V červnu si Jimi při seskoku padákem poraní nohu a je z armády propuštěn. Kapela ovšem o to intenzivněji pokračuje v koncertování a pomalu se dostává do povědomí. Jimi ale opět dává zpátečku, odjíždí ke své babičce do Vancouveru a zde se připojuje k tamní etablované kapele The Vancouvers. Již v březnu 1963 je ale Jimi v Tennessee a s kapelou George Odella doprovází černošské zpěváky jako Jackie Wilsona, Sama Cooka či Slima Harpa. Krátce na to ale přichází první velká nabídka a to od samotného Little Richarda - tehdy již skutečné rock n´rollové veličiny. Po skončení turné s Richardem nastupuje Jimi k Isley Brothers a během turné s nimi potkává bubeníka Buddy Milese. V srpnu 1964 natáčí s Isley Brothers v New Yorku své první studiové snímky a vyráží s nimi na další turné. Poté natáčí několik demosnímků s kytaristou Steve Crooperem a přidává se ke kapele Sama Cooka.

Po Cookově smrti se v lednu 1965 se Jimi opět na pár měsíců přidal k Little Richardovi a na konci roku naskočil ke kapele varhaníka Curtise Knighta s ním rovněž natočil několik nahrávek. Na turné s Knightem doprovázel tehdejší hvězdy soulu Wilsona Picketta a Percyho Sledge. Turné bylo úspěšné, ale pro Jimiho přesto s hořkým koncem, neboť se s kapelníkem musel často hádat o honorář. Své tehdejší přítelkyni Carol Shiroke se tehdy prý svěřil, že nemá téměř žádné peníze a dokonce i kytara na kterou hraje patří Curtisovi, a tudíž od něj nemůže jen tak odejít. Ta neváhala, vybrala úspory a Jimi si díky ní v červnu roku 1966 vybírá ve slavném kytarovém shopu Manny´s svůj první, vysněný bílý Fender Stratocaster a sestavuje svoji první vlastní kapelu Jimmy James And The Blue Flames. V této kapele ho také poprvé zaregistruje baskytarista The Animals Chas Chandler a nabízí mu angažmá v Londýně.


V září tedy Jimi odlétá do Londýna, kde se seznamuje s baskytaristou Noelem Reddingem. Chander domlouvá několik sessionů pro nahrávací společnosti a hned na prvním z nich tehdejší manažer The Who, Kit Lambert, sotva Jimi dohrál, převrhl stůl jak se k němu řítil s nahrávací smlouvou. V říjnu se k Jimimu a Noelovi přidává bubeník Mitch Mitchell a vzniká později superslavné trio Jimi Hendrix Experience. To se okamžitě vydává na turné po Evropě a 13. prosince poprvé točí v televizi pro pořad Ready, Steady, Go!, kde naživo zahraje píseň Hey Joe, která o tři dny později vychází jako singl (na B-straně singlu je skladba Stone Free).

Singlu se jen za první týden prodeje prodalo 100 000 kusů. Rok 1967 byl ve znamení rozsáhlého turné na němž Jimi hraje často i dvakrát za den. Pokud se najde chvíle volna, tráví ji skupina ve studiu, kde dává vzniknout albu Are You Experienced?, které vychází 12. května. I přes naplněný diář koncerty a televizními vystoupeními dokáže kapela ještě téhož roku (1. prosince) vydat druhé album Axis: Bold As Love.

V roce 1968 se Jimi i s kapelou vydává zpět do Států, kde odehraje sérii asi sedmdesáti velkých koncertů, nepočítaně klubových vystoupení a jam session odehraných převážně s americkou muzikantskou elitou. V Americe kapela setrvá až do konce roku a na čas se zde uzavírá i do studia. Výsledkem je rovnou dvojalbum Electric Ladyland. Rok 1969 tráví kapela zpočátku v Evropě a poté se znovu přemisťuje do USA. 18.srpna uzavírá Jimi proslulý festival ve Woodstocku spolu s pro tuto příležitost zformovanou skupinou Gypsy Sons And The Rainbow (v obsazení Billy Cox, Larry Lee, Mitch Mitchell, Juma Sultan a Jerry Velez). Poté rozpouští svou kapelu Experience, kde byl čím dál tím nespokojenější a formuje s Billy Coxem kapelu novou, nazvanou Band Of Gypsies a zároveň buduje v New Yorku své vlastní nahrávací studio Electric Ladyland.

Do konce roku zůstává Jimi v Americe, kde neúnavně koncertuje, jamuje a nahrává. Až na začátku roku 1970 si Jimi konečně dopřává pár týdnů odpočinku, aby v dubnu vyrazil na další náročné turné. V červnu vydává živé album Band Of Gypsies a v srpnu opět přilétá do Londýna. 30. srpna vystupuje na legendárním festivalu Isle Of Wight a poté vyráží na turné po severní Evropě. Jeho nová skupina, ale nešlape podle Jimiho představ a tak váhavě obnovuje spolupráci s Mitchellem. Ale neúprosný kolotoč náročných turné, cestování, nahrávání, skládání, život ve stresu zaháněný alkoholem a drogami, to vše si začíná vybírat svou daň.

Jimi se začíná chovat podivně výstředně, v Madison Square Garden dokonce odchází z pódia uprostřed druhé skladby a začíná se celkově vyhýbat živému hraní. 17. září napsal v londýnském hotelu Samarkand báseň The Story Of Life. 18. září 1970 dopoledne jej nachází jeho přítelkyně Monika Dannemannová v hotelovém pokoji s poloprázdnou krabičkou prášků na spaní a dvěma prázdnými lahvemi od vína. Lékař z přivolané sanitky zkontroloval Jimimu puls i srdce a zkonstatoval, že Jimiho odvezou pro jistotu do nemocnice, ale že to nebude tak zlé a odpoledne bude Jimi zase v pořádku. Do nemocnice St. Mary Abbots v Kensingtonu jej však sanitka přiváží již v bezvědomí, bez pulsu a srdeční ozvy a pokus o resuscitaci byl v podstatě už jen pouhou formalitou, všem přítomným lékařům bylo okamžitě zřejmé, že je mrtev.

Většina televizních i rozhlasových stanic okamžitě odvysílala tuto smutnou zprávu a na Jimiho počest hráli několik hodin v kuse jen jeho písně. 29. září je Jimiho tělo převezeno do rodného Seattlu, kde se v baptistickém kostele v Rentonu koná 1. října jeho pohřeb a následné pochování na hřbitově Greenwood. Ihned po smrti Jimi Hendrixe se začali vynořovat spekulace o tom, že jeho smrt nebyla jen nešťastná náhoda, ani sebevražda, jak dokonce tehdy tvrdila některá média, ale že někdo mohl mít na Jimiho smrti zásadní podíl. Sama Monika Dannemannová později několikrát měnila svou svědeckou výpověď na policii a v roce 1996 (tehdy byl případ Jimiho úmrtí znovu prošetřován, pro podezření z cizího zavinění) spáchala sebevraždu. Stín podezření padá i na Jimiho tehdejšího manažera, kterému měl Jimi den předtím oznámit, že s ním hodlá ukončit spolupráci (což by pro něj samosebou znamenalo i konec přílivu obrovských sum peněz, které mu Jimi vydělával a tudíž by pro něj Hendrixova smrt měla větší cenu, než jeho život), ale ať už to bylo jakkoliv, jedno je jisté… nic z toho život jednomu z nejzásadnějších kytaristů v historii rocku již bohužel nevrátí. A okolnosti Jimiho smrti asi stejně zůstanou navždy zahaleny tajemstvím…


Podívejme se teď trochu podrobněji na nástroje, jaké Jimi používal a také na jeho průkopnictví v oblasti kytarových efektů. Jak už jsem uvedl v předchozím textu Jimiho první kytarou byla Supro Ozark 1560, po níž následovala tehdy velmi oblíbená kytara Danelectro, kterou ale záhy vyměnil za Epiphone Wiltshire SB 432. Tato mu byla ale posléze ukradena a Jimi si pořídil bílý Fender Duo Sonic. I tato kytara měla neslavný osud, neboť mu ji na jednom z turné kdosi (v domnění, že mu Jimi ukradl peníze) vyhodil z jedoucího autobusu. Jimimu tedy nezbylo nic jiného, než si pořídit nový nástroj a tím byl Fender Jazzmaster. Poté se Jimi dostal do tak svízelné finanční situace, že byl nucen dát kytaru do zastavárny, odkud mu ji vyplatil až jeho nový "zaměstnavatel" Curtis Knight. Po odchodu od něj ale kytara zůstala Curtisovi a až Jimiho přítelkyně Carol mu konečně pořídila jeho vysněný nástroj, bílý Fender Stratocaster.

Nutno dodat, že všechny dosavadní (ale i některé budoucí) kytary byly v pravorukém provedení, neboť levoruké kytary byly tehdy velkou vyjímkou a dělaly se spíše jen na zakázku. O to obdivuhodnější je, jak dokázal Jimi na tyto kytary hrát svá neskutečná sóla i ve vysokých polohách hmatníku, kde mu nutně musel obvykle delší horní roh kytar překážet (nemluvě o Les Paulu na který Jimi také hrál reverzně). Jimi měl ale v oblibě i jiné kytary než jen Stratocastery (i když těch vlastnil bezesporu nejvíc) jako např. Gibson SG Custom ´68 (se třemi humbuckery), dále Gibson Les Paul ´55 a ve velké oblibě měl i tehdy revoluční model Gibson Flying V ´66, Flying V ´67, Flying V ´69 a Flying V ´70. Vlastnil také jednoho Gibsona Flying V v úpravě pro leváky.

Často býval k vidění i s kytarou Gretsch Corvette ´67 nebo s dalším levorukým modelem Guild Starfire Deluxe. Ale našli byste u něj i například Gibson ES-330, Gibson Firebird, řadu kytar Rickenbacker a Hofner. Z akustických kytar pak nejraději využíval ty se značkou Guild, Martin, nebo Gibson a v jeho sbírce nechyběl ani takový skvost, jakým je dvanáctistrunné Dobro. A pokud by vás zajímalo, kam se všechny ty kytary po Jimiho smrti poděly, tak vězte, že pár z nich je k vidění nejen v proslulých podnicích Hard Rock Café, ale i mnoha dalších obdobných podnicích po celém světě. Některé získali jeho bývalí spoluhráči či kolegové z řad kytaristů, část skončila v soukromých sbírkách sběratelů a část je umístěna v muzeu Experience Music Project. Jeden Jimiho Gibson Flying V ´66 vlastní Mick Box z Uriah Heep, jeden jeho Stratocaster se také řízením osudu dostal ke Franku Zappovi a dnes ho vlastní jeho syn Dweezil, který jej údajně opatruje jako oko v hlavě.

Cenné ovšem nejsou jen Jimiho kytary, ale například i některé fragmenty z nich. Jimi za svou kariéru zlikvidoval na pódiu nejednu kytaru, která pak skončila v publiku a i za tento "střep" jsou sběratelé ochotni nabídnout tisíce dolarů. Ostatně některou z Jimiho kytar můžete vlastnit i vy (pokud tedy máte řádně naditou peněženku), neboť jeho kytary stále bývají čas od času předmětem nejrůznějších aukcí - jedna taková byla zrovna nedávno k mání na e-bay za necelých 655 tisíc korun... no nekupte to!A Stratocaster na který hrál Jimi Hendrix ve Woodstocku, byl v roce 1990 prodán v aukci neznámému sběrateli za "pouhých" 338 580 dolarů. Ale pokud chcete trochu ušetřit, můžete si koupit buď zakázkový "heavy relic" model Jimiho Stratocastera z dílny Fender Custom Shop (nabízejí dokonce i věrnou kopii ohořelého Strata, kterého Jimi zapálil na koncertě v Monterey...) a nebo ještě levněji pořídíte "řadový" signature model Fender Jimi Hendrix Stratocaster. Pokud jej tedy ještě seženete, jednalo se totiž o striktně limitovanou edici.


Pojďme na aparáty. Zde byl Jimi o dost vyhraněnější nežli u kytar. Nejčastěji totiž používal 100W zesilovače Marshall Super Lead v kombinaci "full stack" - tedy hlava a dvě bedny (A + B Box) osazené vždy klasicky čtyřmi dvanáctipalcovými reproduktory. Dnes tuto sestavu pořídíte u Marshalla coby Hendrixův signature model. Jednu dobu byl na pódiu k vidění i s aparáty Fender Dual Showman, Sunn Coliseum a občas i aparáty Orange. A zastavme se na chvíli ještě u efektů. Kytarové efekty nebyly v té době věcí zdaleka tak běžnou jako dnes a Jimi byl v tomto ohledu skutečným inovátorem. Kupříkladu Wah pedál (nejčastěji Vox, nebo Dunlop Cry Baby) se stal nejen běžnou součástí jeho kytarového výrazu, ale dokonce jeho poznávacím znamením. Jimi jej navíc často zapojoval až za overdrive či fuzz (obvykle se wah řadí hned za kytaru), kvůli ostřejšímu tónu.

Hendrix také začal zřejmě jako první používat Fuzz (Fuzz Face Arbiter), nejrůznější Overdrivy, Octavery, Vibe efekty a mnoho dalších "krabiček", které pro něj často stavěl jeho technik Roger Meyer. Později, když se efekty začali sériově vyrábět, nenechal si Jimi ujít žádnou novinku a vše minimálně vyzkoušel, nebo s pomocí svého technika přetvořil k obrazu svému. A když k tomu přidáte ještě zvuk naplno "vytaveného" Marshall stacku, dojde vám, jak moc tenhle kytarista změnil nejen samotnou hru na elektrickou kytaru, ale i její zvuk a výrazové možnosti. Ostatně, poměrně trefně se o tom kdysi vyjádřil kytarista Mike Bloomfield, který Hendrixe poprvé viděl ještě coby člena kapely Blue Flames: "Tehdy jsem si myslel, že jsem to já, kdo je jako kytarista nejvíc v kurzu a šel jsem se jen tak mrknout do klubu, kde zrovna hrál Hendrix. Samozřejmě si mě všiml a poznal mě a já myslel, že si s ním teda třeba zahraju, ale... ani jsem nevytáhl kytaru z futrálu. Jak začal hrát tak v místnosti lítaly řízený střely, explodovaly vodíkový bomby... nedokážu ani pojmenovat všechny ty zvuky, který vyluzoval jen s pomocí svojí naplno vytavené kytary a aparátu Twin a nějaké podivné krabičky (Maestro Fuzz Tone). Doteď nechápu, jak to dělal, ale byla to pro mě rána mezi oči a já pak ještě celej rok potom nechtěl ani vzít kytaru do ruky..." Dostatečně výmluvné...

A teď něco k Hendrixově zmiňované rozsáhlé diskografii. A zastavme se tedy alespoň u toho nejdůležitějšího z Jimiho odkazu. Jak už jsem uvedl výše, Jimi za svou kariéru natočil tři studiová alba, jeden "živák" a vydal jeden oficiální výběr Smash Hits. Těsně po jeho smrti vyšlo ještě studiové album Cry Of Love, které je často řazeno k oněm oficiálním albům, neboť deska byla natočena a v podstatě připravena k vydání ještě za Hendrixova života. Po jeho smrti se samozřejmě spustila lavina nejrůznějších na rychlo sestavených výběrů, vydávaných ať už oficiálně, či prostřednictvím nejrůznějších nezávislých či rovnou pirátských labelů. Kvalita těchto výběrů byla ovšem velmi kolísavá a to nejen po zvukové stránce, ale i po stránce výběru skladeb. Za ty povedené jmenujme alespoň znamenitý výběr Cornerstones 1967 - 1970: Greatest Hits (Alex, 1990), First Rays Of The New Rising Sun (MCA, 1990), či výběr Hendrixových bluesových kousků Jimi Hendrix: Blues (MCA, 1994).

Přirozeně došlo i na vydávání nejrůznějších "rarit". Nahrávací studia s společnosti překotně chrlily doslova vše co měly po ruce a vůbec se netrápily tím, co by na to řekl samotný Jimi a zda by takovou nahrávku vůbec pustil do světa. Často se jednalo jen o nejrůznější záznamy studiových jamů a jiných session, neboť Jimi jak známo byl ochoten hrát kdekoliv a s kýmkoliv a vůbec se nestaral o to, zda náhodou není zapnutý magnetofon. Je tedy nasnadě, že zde bývala na štíru nejen kvalita záznamu, ale leckdy se dalo polemizovat i o kvalitě hudební (inu, i mistr tesař se někdy utne). Napováženou je ale i fakt, že k vydávání těchto paběrků se často uchylovaly nejen pirátské a jinak obskurní firmy, ale i ty velké a proslulé či dokonce Hendrixovi dvorní vydavatelé. Klasickým příkladem takovýchto alb jsou např. kolekce vydané pod názvy War Heroes (Polydor, 1972), Loose Ends (Polydor, 1974, Crash Landing (Polydor, 1975), Midnight Lightning (Reprise, 1975), Nine To Universe (Reprise, 1980) a asi největší průšvih je pak vydání alba Wake Up This Morning And Found Myself Dead (Red Lightnin´, 1980). Jedná se o záznam session Jimi Hendrixe s Jimem Morrisonem. Kvalita je prachbídná a Morrisonovo účinkování se skládá především z obscénních výkřiků. Za zmínku zde stojí jen uvedení skladby Tommorow Never Knows od The Beatles, která jinde v Hendrixově podání ke slyšení není... jinak ale jen pro otrlé sběratele.


Ale i mezi těmito podivnostmi se dá najít pár skvostů, které si už během let získali kultovní statut. Tím nejzářnějším příkladem je bezesporu album Radio One (Ryko/Castle Communication, 1987). Obsahuje snímky ze session pro radio BBC z roku 1967. Zajímavé verze klasického Hendrixova materiálu, plus nikde jinde nevydané skladby. Jedinou vadou na kráse této nahrávky je to, že je celá pouze v mono verzi. Další sběratelskou raritkou, která stojí za slyšení je Red House Variations (Hal Leonard, 1989). Deska obsahuje šest různých koncertních verzí této Hendrixovy oblíbené skladby a jako bonus je na desce tatáž skladba v provedení John Lee Hookera. Deska se ale prodávala v omezeném nákladu a navíc pouze v Americe a tudíž je dnes již prakticky nesehnatelná.

Naprosto stejná situace je i co se týče vydávání záznamů Hendrixových koncertů. I zde naleznete jak vyložené "průsery", tak i naprosté perly. Když tedy pomineme jediný živý záznam, který vyšel za Hendrixova života - Band Of Gypsies, můžeme mezi ty perly řadit zejména alba Jimi Plays Monterey (Reprise, 1986), Live At Woodstock (MCA, 1994), která vyšla v roce 1999 v novém, rozšířeném 2-diskovém provedení, Isle Of Wight (Polydor, 1971), či album Live At Filmore East (BMG, 1999) se záznamem koncertu z roku 1969. A alespoň jeden "průser" za všechny The Jimi Hendrix Concerts (Reprise, 1982), takřka neposlouchatelný záznam a co hůř, vydaný na oficiálním labelu.

V posledních letech se stále objevují nové a nové záznamy koncertů, dříve nevydaných skladeb, jiných verzí vydaných skladeb (viz např. album Valleys Of Neptune vydané v roce 2010) atd. Naštěstí se již většinou jedná o alespoň trochu kvalitní materiály. Objevují se remastrované verze Jimiho klasických alb v luxusních edicích s bohatými booklety, obohacené navíc o dvd s dokumentem vztahujícím se k tomu kterému albu. Stále znovu a znovu se vydávají alba se skladbami které Hendrix natáčel ještě s Isley Brothers, Little Richardem či Curtisem Knightem, vychází řada Tribute projektů věnovaných tomuto umělci, což jasně nasvědčuje faktu, že zájem o Jimiho hudbu i jeho osobnost ani po 44 letech od jeho smrti jen tak neutichne... a to je jedině dobře. Ale ať už si pustíte jakoukoliv Jimiho nahrávku, stejně se neubráníte otázce, kterou si kladou tisíce kytaristů po celém světě... JAK JEN TO MOHL ZAHRÁT???

Na závěr si uveďme ještě pár zajímavostí. Například, víte že sólo ve skladbě All Along The Watchtower je považováno za nejlepší kytarové sólo v historii rockové hudby? A jistě není bez zajímavosti i to, že slide efekt v tomto sóle byl nahrán za pomocí kovového zapalovače, neboť to byla Jimiho momentální invence a protože žádný bottleneck zrovna po ruce neměl, sáhl do kapsy pro zapalovač. Píseň sama je pak cover verze písně Boba Dylana, kterou se Hendrix rozhodl natočit ihned poté co ji slyšel. A nutno říct, že Hendrixova verze se stala mnohem slavnější než Dylanův originál a sám autor se před touto verzí uctivě poklonil. A tou další zajímavostí může být kupříkladu to, že ačkoliv Jimi Hendrix vlastnil několik levorukých kytar, na pódiu se s nimi příliš neobjevoval a hrál nejčastěji na obráceného pravorukého Stratocastera. První levoruký model Stratocastera mu údajně nechal zhotovit až Eric Clapton, leč bohužel v den, kdy se mu ho chystal předat Jimi zemřel.

A úplně na závěr nechme ještě promluvit našeho předního rockového kytaristu Miloše Dodo Doležala, který před 17 lety natočil vydařenou albovou poctu tomuto kytaristovi pod názvem Dodo hraje Hendrixe: "Dřív mě nějak zvlášť neoslovoval, ale když jsem byl ve Státech, začal jsem ho poslouchat a teď ho posluchám denně. A přišel jsem na to, že všichni kytaristi, kteří tvrdí, že na něco přišli sami, lžou. Ukradli to Hendrixovi."