VEES: foto archiv kapely

Neumím hrát na basu, ale chtěl bych bejt váš basák

Začít hrát v kapele může být někdy snazší, než se zdá. Občas ti k tomu stačí pár piv na kuráž a trochu drzosti. Tak nějak jsem začal i já.

Samozřejmě cesta ke kapele nebo k hudbě všeobecně začíná pro spoustu muzikantů v dětství, jako například chozením do houslí nebo hraním na klavír v ZUŠce. Moje první seznamování s hudbou začalo už u tátových vinylů. Měl rád Queen a já ve svých pěti letech tím pádem taky, a protože byl Freddie můj vzor, chtěl jsem se naučit hrát na klavír.

Tak mě naši dali do ZUŠky. Návštěvy hodin klavíru měly dva zásadní problémy. Za prvé, byl jsem hrozně línej, takže jsem vůbec necvičil, za druhé můj učitel byl alkoholik, a tak to měl dost těžce na salámu. Do teď si vybavuju ty momenty, kdy procházím parkem před školou, kde můj učitel, pan Š., vysedával s knížkou a třema lahváčema. Já kejvnul na něj, on zase na mě, já běžel rychle do třídy na hodinu klavíru, on vysmahnul tři lahváče a běžel za mnou. Vždycky si pak ještě zubní pastou a prstem vyčistil zuby, aby z něj tolik netáhnul chlast.

Zvládl jsem to takhle pět let, než pan Š. musel odjet na „zdravotní dovolenou“. Pro mě, resp. pro rodiče to byl signál, že klavírní hodiny asi nebudou to pravé – a já šel dělat sport. Já to vlastně zas tak často neříkám, jelikož to v podstatě nikoho nezajímá, ale hrál jsem dobrých šest let baseball. Když si najdu čas, rád občas ještě teď zajedu podívat na zápasy. Na tomhle sportu je asi nejzajímavější, že pokud neznáte moc z pravidel, je strašná nuda se na to koukat. Ale zpátky k hudbě.


V té době jsou poctivě třikrát týdně trénoval, hrál zápasy, ale pořád jsem v hlavě nosil myšlenku toho, že chci mít jednou kapelu, jen jsem vůbec netušil, za jaký konec to vzít. Náhoda na sebe nikdy nenechává dlouho čekat, a tak můj spoluhráč vytáhnul na zápase nápad, že bychom mohli v pátek večer společně vyrazit na koncert kapely The Raven jeho spolužáka z gymplu, Františka Váchu.

Koncert se odehrál v malým místě zvaném Kabaret u Váňů a pro mě to byl první klubový koncert v životě. Naprosto mě to dostalo a okamžitě jsem začal mít obrovskou chuť znova začít skládat dohromady kapelu, nebo se alespoň do nějaký vecpat.

Zajímavý, jak je přání otcem myšlenky. Při dalším koncertě, tentokrát v klubu Velbloud, jsem se dozvěděl, že kapele od The Raven odchází jejich basák. Během koncertu jsem do sebe nalil několik piv na kuráž a po hraní jsem vyrazil za kapelou se slovy: „Čau kluci, sice neumím hrát na basu, ale chtěl bych bejt váš basák“. Kluci mě samozřejmě vypoklonkovali a já šel radši domů. Co jsem ale nečekal, cca dva týdny na to mi volal František, že by o mě kluci vlastně měli zájem, jestli si seženu basu a dorazím na zkoušku do druhého dne, tak to se mnou zváží.

Kluci to zvážili dobře, díky troše drzosti a piv na kuráž už dvanáct let dělám muziku a pořád mě to neskutečně baví. Obzvlášť, když teď s Vees po šesti letech konečně vydáváme novou desku No Way Back.

Tagy: