Přejít k hlavnímu obsahu
Norbi Kovács (foto: Ája Dvořáčková)
Norbi Kovács (foto: Ája Dvořáčková)
Antonín Kocábek -

Norbi Kovács: Dětství jsem strávil v koupelně


Vedle výrazných showmanů Ivana Hlase nebo Petra Vondráčka si nenápadného kytaristy běžní posluchači často ani nevšimnou. O to víc se pak diví, když dojde na kytarové sólo. A za to, že nyní žije v Praze, může prý nevědomky Michal Pavlíček. Dalším v seriálu SIDEMAN je Norbi Kovács.

Pocházíš ze Slovenska, a to navíc z oblasti, kde zůstává silný vliv uherské historie. Mělo to nějaký vliv na tvoji hudební dráhu?

Působí to na mne každým dnem. Vyrůstal jsem na maďarských kapelách. Takže si myslím, že hudba 70. až 80. let mě hodně ovlivnila. Jak technikou, tak i vkusem. Bylo to pro nás úžasné období. Navíc tenkrát ty věci kolem hudby člověk prožíval mnohem silněji než dnes. A samozřejmě jsem hltal i zahraniční kapely té doby. Pamatuji si, když pro mě táta u svého kamaráda vypůjčil LP Burn od Deep Purple. Ten zážitek mi v paměti zůstane do konce života.

To mi připomnělo dávné legrační studentské spory typu “Máš rád Deep Purple s Coverdalem nebo s Gillanem? A Black Sabbath s Ozzym nebo s Diem?” Hrál jsi sám někdy hard rock?

Tak za mě, ačkoli to asi pro někoho bude nepochopitelné, je to s Coverdalem, a to právě díky LP Burn a vzpomínce na dětství. A Black Sabbath jednoznačně s Ozzym – na tom se shodnu i se svým patnáctiletým synem. Každopádně co se týká hard rocku, byli pro mne důležitější kytaristé než zpěváci.

K hraní tě vedli doma, nebo sis cestičku vyšlapal sám?

Pocházím z rodiny, kde se vždycky hudbě hodně věnovalo dost času. Od první třídy jsem chodil na hodiny klavíru. Maminka vyučovala hudbu na základní škole a vedla pěvecký sbor. Můj děda hrál na varhany v kostele. Chodil jsem tam s ním docela často. Strašně mě okouzlila akustika a krása zvuku v kostele. Takže když mám dnes občas možnost si zahrát v takových prostorech, pokaždé to ve mně vyvolá vzpomínku na dětství.

Kdy jsi držel poprvé v ruce kytaru?

Když mi bylo třináct let, ukázal mi strejda na kytaře pár akordů. Za 14 dní na to jsem pak vystupoval na školní akci, kde jsem zazpíval pár věcí od maďarských kapel, např. od Dinamit a Laszla Komara. Ale tahle jména tady asi nikdo znát nebude. Každopádně klavír, na který jsem do té doby chodil, šel na vedlejší kolej.

To byl tvůj první učitel?

Bude to možná znít divně, ale tím byl starý páskový magnetofon polské výroby, na kterém se dala přepínat rychlost přehrávání. Opakovaným zapínáním, vypínáním a následným hledáváním těch správných tónů jsem se dopracoval až třeba k sólu v Opus 5 od Yngwieho Malmsteena. K žádnému učiteli na kytaru jsem jako dítě nechodil. Vše jsem od svých “učitelů” – z toho, co jsem slyšel na deskách, kazetách a páscích – odposlouchal. Podstatnou část svého dětství jsem strávil v koupelně, kde byla výborná akustika a moje hraní tam znělo skvěle.


Co tě vlastně přivedlo k přestěhování do Prahy?

Samozřejmě muzika. Kamarád Pavel Polák, se kterým jsem se seznámil na vojně a hráli jsme tam spolu v kapele, mne pozval do Prahy, abych tu „zkusil štěstí“. Původní záměr byl zůstat tu jen na pár měsíců a pak se uvidí. No a zanedlouho to bude už 25 let. Můj plán tehdy byl přihlásit se do školy k Michalu Pavlíčkovi, kterou chtěl otevřít. On svůj plán ale nakonec neuskutečnil, a já se šel přihlásit do školy Come to Jam v Klubu Mlejn ve Stodůlkách. Jako žák. Po prvním společným “jamu” s Petrem Zemanem mi nabídl, jestli nechci na škole nastoupit jako učitel. Nabídku jsem přijal a strávil tam úžasných osm let. A potkal spoustu skvělých lidí.

Na koho z nich konkrétně vzpomínáš?

Hlavně na Petra Jurkoviče, který už rok není mezi námi. On byl ten, který mě ve Mlejně poslal na podium za Petrem Zemanem na společný jam. Scházelo se tam opravdu moc lidi, jak zřad lektorů (Tonda Viktora, Petr Zeman, Filip Spálený, Pavel Razím, Adib Ghali) tak i tehdejších žáků, kteří dodnes aktivně hrají. Například Emil Kopta nebo Zdeněk Ceral.

Měl jsi někdy možnost mluvit s Michalem Pavlíčkem o tom, co “způsobil”?

To on dodnes neví, ale má částečný podíl na tom, že jsem v Čechách.

Když člověk sleduje tvoji hudební dráhu, rozhodně nemůže říci, že bys dával přednost elektrice před akustikou nebo naopak. To jsi měl vždycky?

Ne. V podstatě hodně dlouho jsem s akustikou neměl nic společného, a hrál jsem pouze na elektrickou kytaru. S klukama jsme už na základní škole dali dohromady kapelu a hráli jsme spolu až do té doby, než jsem odjel do Prahy. Měli jsme repertoár od Motörhead, Accept a Metalliky, přes Pink Floyd až po Yngwieho Malmsteena, prostě všechno možný.
Pak jsme ale navštívili v Budapešti koncert Paca de Lucii a Johna McLaughlina a bylo hotovo. Hře na akustiku jsem se ale začal věnovat pořádně až před čtrnácti lety, když jsme dali dohromady s Ivanem Hlasem kapelu Růžový Brejle, ze které se pak stalo trio. Další posun ve hře na akustiku pak u mně nastal díky Standovi Barkovi, který mě přivedl k fingerpickingu.

Čím si tě hraní prsty získalo? A nebo čím je pro tebe zajímavější oproti hraní trsátkem?

Hraní prsty dává zvuku úplně jinou dimenzi, můžeš vytvářet víc tonů. Je to barevnější a krásně kulatý.
Nikdy předtím jsem prsty nehrál a bylo pro mě dost náročné se do toho dostat. Vlastně na tom pracuji dodnes.
Pamatuji si, když jsem se rozhodl, že poprvé zahraji svojí první sólovku. Bylo to utrpení, měl jsem trému a pocit, že mám místo prstů banány , hehe.



Vždycky jsi hrál jen na kytary? Co jiné strunné nástroje, třeba mandolína, banjo nebo steelka?

Při nahrávání je používám hodně. Moje oblíbené jsou třeba i ukulele a občas charango. Ale na živo bych si na ně zahrát netroufl.

Zmíněné setkání s Ivanem Hlasem asi bylo pro tvoji hudební dráhu dost zásadní. Jak k němu došlo?

S Ivanem jsme se seznámili na dobročinném koncertě ve stacionáři v Dejvicích, kde jsem hrál a další z hostů byl právě Ivan. Můj kamarád Pavel Hronek, na jehož pozvání jsem na akci vystupoval, dostal nápad, abychom si Ivanem zahráli spolu. Ivanovi se, jak jsem ho sledoval, moc do toho nechtělo. Ale byla to dobročinná akce, tak souhlasil, že si prý spolu dáme dvě písničky. Nakonec jsme hráli přes hodinu a byla to veliká sranda. Ivan v té době dával dohromady novou kapelu, a tak mě tam hned pozval. A Olin Nejezchleba, který v té době zrovna končil u ETC, dostal “pozvánku“ taky.

Vystupuješ i sólově a vydal jsi autorské album. Je to pro tebe velký rozdíl v přístupu k hraní, když hraješ s někým a když sám?

Je to úplně jiný svět. Chtěl jsem po těch letech hraní jenom na elektriku nějakou změnu. A díky Standovi Barkovi který mě do toho „zatáhnul“, jsem se dostal k sólovému hraní. Tzv. fingerpicking vyžaduje každodenní cvičení, a nic ti neodpustí. A stejně, i když doma všechno funguje, teprve na podiu před lidmi zjistíš, co všechno ještě musíš vylepšit. Pro mě to navíc byla veliká výzva, sestavit celý program koncertu.
Teď hraju svoje koncerty maximálně tři do měsíce. Víc času nemám. Vlastní CD jsem vydal v roce 2013. Jsou na něm moje akustické věci, pár instrumentálek, a ve třech skladbách dokonce i zpívám… Ale stejně tomu nikdo nerozumí, je to v maďarštině. Teď už pomaličku připravuji další cédéčko. Chtěl bych ho začít točit začátkem roku. S Triem jsme v říjnu pokřtili desku Krásný dar, teď dokončujeme další sólové CD Olina Nejezchleby… a pak už snad budu mít čas na to svoje.

Kromě koncertování skládáš i scénickou a filmovou muziku. Bereš to jako zpestření nebo jako možnost si vyzkoušet skladatelsky něco, na co v písničkách není místo?

Určitě je to zpestření. Je úžasný, jak muzika dokáže podpořit děj nebo určitou náladu. Občas stačí malinko, třeba jen jeden tón a obraz dostává úplně jinou náladu. Ta práce mě moc baví, a je jedno, jestli je to divadlo, dokument, celovečerní film nebo třeba reklamní spot. Vždycky je to výzva.

Jaký byl tvůj první soundtrack a jak ses k němu dostal?

Můj první celovečerní film, ke kterému jsem skládal hudbu, byl U mě dobrý Honzy Hřebejka, který mě pozval na promítání prvních střihů. Jelikož v kině seděli dva další skladatelé, kteří už měli několik filmu za sebou, nedával jsem tomu velikou šanci, že by si mě Honza vybral. Udělal jsem na ukázku pár kousků podle své nálady, poslal a vyšlo to.

Které své práce pro film nebo divadlo si zpětně nejvíc vážíš a jsi na ni nejvíc hrdý?

Vážím si všech, ale nejvíc je pro mě teď ta poslední. Pro divadlo v Řeznické jsem natočil spolu s Janem Malířem hudbu ke hře Odvolaní v režii Miroslava Táborského, který tam současně hraje se svým kolegou Filipem Cílem. Bylo to docela náročné, protože na to bylo málo času. Dokončil jsem to těsně před premiérou.



Pojďme zpět k tvému doprovázení. Hraješ na Stratocaster i na Les Paula. Podle čeho si vybíráš, kterou kytaru použiješ? Podle barvy zvuku?

Nejvíc mě baví Stratocaster. Pořád. Mám to tak už skoro 30 let. Jak jsem si zjišťoval, ten můj kupoval Andonis Civopulos přímo ve Státech. Dokonce si to i pamatuje, minulé léto jsem s ním o tom mluvil. V létě jsem ho osadil snímači Lollar, a dostalo to úplně nové zvukové spektrum. Gibson používám spíš ve studiu. Baví mě na něm snímače P90. Je to krásně kulatý tón.
Hodně jsem používal i kytaru, kterou mi postavil Péťa Jurkovič. Je vyrobená ze staré české kytary Alexandra z 60. let. Použil z ní přední a zadní resonanční desku. A chtěl jsem, aby mi na ní udělal tlustý krk. Čekal jsem na to tenkrát asi pět let. Povedlo se mu to skvěle. Je to úžasný nástroj a dnes už i zároveň krásná vzpomínka na Petra.

Konkrétní nástroje sis při koupi vybíral podle čeho?

Většinou převažují zvukové vlastnosti, a aby mi „dobře sedly do ruky”. Když jsem začal hrát s Ivanem, potřeboval jsem sehnat akustiku. A tak jsem s kamarádem vyměnil Guilda za akustiku Santa Fe od firmy Takamine, na kterou dnes hraji. Ve studiu jí moc nepoužívám, ale na živo hraje (to slovo napiš velkými písmeny) úplně skvěle. Kluci v Aleximu mi ji ale několikrát překopali. To podstatné je v elektrice equalizeru, má v sobě lampu a do auxu je zapojený mikrofon od LR Baggs. Ve studiu na nahrávání akustických kytar používám Larrivée a BSG.

Patříš k těm kytaristům, kteří se spíš drží svých oblíbených nástrojů, a nebo naopak k těm, kteří neustále “rozšiřují sbírku”? A když vidí nějakou zajímavou kytaru, tak neodolají?

Jsem asi ta první varianta. Nejsem moc vysazený na to, abych si kupoval každou chvíli další nástroje. Ty, které jsem vyjmenoval, mi naprosto vyhovují a zvukově mě naplňují. A když vyloženě potřebuji nějaký specifický nastroj na natáčení, tak si ho obvykle prostě půjčím. Ale před par lety mne naprosto okouzlilo, když jsem si zahrál na Larrivée. A ten jsem si musel pořídit. Dodnes je to můj největší favorit do studia.

Jak to máš s efekty? Z toho, co jsi říkal, tuším, že asi “krabičkář” nebudeš, a spokojíš se jen se zkreslením a nějakým tím delayem. Jak se třeba díváš na to, že, výrobci dnes kromě klasických efektů hodně sázejí na simulaci zvuku klasických aparátů?

Krabičkář opravdu nejsem. Můj pedalboard se zastavil u tří kousků. Mám pořád ten samej delay DD3 už pětadvacet let.
K akustice jsem pořídil, na doporučení Petera Bindera, Dr. Scientist Reverberator. To je „butikovy“ hall. Vyzkoušel jsem tak deset kousků, než jsem našel ten správný, který mi vyhovoval. Chtěl jsem, aby při živém hraní zněl věrohodně.
A k elektrice na zkreslení je obměňuju.
Simulaci aparátů jsem používal hlavně ve studiu. Pluginy mě moc neoslovily, ale dlouho jsem používal efekt, od dnes už neexistující firmy J-Station. Škoda, že nepokračovali ve vývoji. V současnosti ve studiu používám aparát Kemper Amp, který mě překvapil, jak zvukově šťavnatý…

Moje tradiční otázka na závěr: Mluvili jsme o tvém sólovém hraní. Co ale kapela, která by hrála jen tvoje skladby? Ta tě neláká?

Zatím určitě ne. Teď mě nejvíce zaměstnává moje akustická kytara. A chtěl bych to sólové hraní dostat do podoby, abych s ním mohl být aspoň částečně spokojený…

---

KDE HRAJE:

Lokomotiva (původně O. O. T. M., 1995- )
Ivan Hlas Trio (2003 - )
sólové hraní

KDE HRÁL:

Stara Cesta
Red Wine
Ina
Plazma
Radůza
B. lues (dodnes hostuju)
Kybabu
Trio Petr Skoumal / Olin Nejezchleba / Norbi Kovács

A taky jsem hrál v muzikálech:
Hair, Rusalka, Pokrevní bratři...

NA CO HRAJE:

Elektrické kytary:
Fender Stratocaster 77’, (Lollar Pickup)
Gibson Gold top s P90
Jurkovič-NKPJ, úprava Alexandry (opět osazeno snímači Lollar Pickup)

Akustiky:
Takamine PSF-35C Santa Fe
Larrivee OM-05
BSG OM-27CF

Aparaty:
AER Alpha 40, HOT 50, do studia KEMPER Amp

Efekty:
Xotic BB Preamp, Salvation TONE WHEEL,
Boss DD 3, Dr.Scientist Reverberator,
Plus od firmy LeeHooker: 66 Trip, Fuzz, Kings Trip, Enhancer Trip

Kabeláž od firmy WIDARA

VYUČUJE NĚKDE:
Z časových důvodů už bohužel dneska nevyučuju.

Norbi Kovács (foto: Tomáš Feuerstein) Norbi Kovács s Ivanem Hlasem (foto. Uncle Frank)
Tagy Sideman Norbi Kovács kytara

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.

Zkouším muziku poslouchat. Zkouším o muzice psát. Zkouším muziku vyrábět. Zkouším muziku pouštět. Zkouším existovat. Všechno metodou pokus-omyl. Mám rád lidi. Snad mi to ještě chviličku vydrží. (Další o mně TADY.)
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY