Theodor Adorno, průkopník studia filozofie a sociologie hudby

O romantickém mýtu srdíčka a zlých chlápcích z průmyslu

Patří k hudbě marketing? Ztratí muzikanti autenticitu, rozhodnou-li se, že chtějí hudbu dělat profesionálně a zapojí se s ní tak do ekonomického systému? Je to opravdu problém, když je muzikant komerční? Toto vnímání hudby označuje literatura za zromantizované a zmytizované.

V knize Alternative Mainstream se holandský muzikolog Gert Keunen mimo dělení hudby na nezávislou a komerční věnuje také fenoménu toho, že právě indie hudba je často označována jako ta víc autentická nebo víc prožitá. Čeština by možná použila výraz „více od srdíčka“. Ti, kteří stojí mimo tuto scénu, jsou pak ovšem falešní a to, co tvrdí, tvrdí pouze za účelem profitu.

Toto rozdělení přinesl do vnímání hudby německý filozof Theodor Adorno, který byl průkopníkem studia filozofie a sociologie hudby. Frankfurtská škola, jejíž byl součástí, ve svých spisech často kritizovala konzumní společnost a s tímto tématem související komodizaci umění. Právě jejich myšlenkami jsou ovlivněny některé ze současných názorových proudů na zařazení hudby v rámci ekonomického systému, nutno ale podotknout, že vznikaly v dobách, kdy světovému obchodu vládla úplně jiná pravidla.

V některých hudebních proudech se lze často setkat předsudkem, že hudebníci, kteří se z menší scény dostanou k většímu počtu posluchačů, na větší pódia a k větším prodejům, se zaprodali hudebnímu peklu, komerci a mamonu. Keunen upozorňuje ve své knize ale právě na fakt, že toto vnímání má kořeny v době, kdy světové ekonomice vládl tzv. fordistický model, jehož principem byla sériová výroba.

Po příchodu ropné krize v roce 1973 se tento model začal postupně přetvářet a s příchodem globalizace a digitalizace se svět proměnil a sériovost byla vystřídána touhou po individualitě. V této době přichází na scénu posílení role marketingu, který namísto univerzálního prodeje rozšiřuje myšlenku cílových skupin a cílení produktů obecně. A toto uvažování nezvratně proměnilo i kulturu a obzvláště způsob, jakým je distribuována hudba a formu, jakou je komodizována. Keunen tvrdí, že v tento moment se relevance Adornovy kritiky tak trochu vytrácí a stává se spíš jakýmsi mementem starých časů.

Pokud hudebníci zauvažují někdy nad marketingem, nutně to neznamená, že se rozhodnou zaprodat duši ďáblu za nová auta a domy. V momentě, kdy za svou hudbu vydělají ať už jakékoliv peníze, stávají se nějakým tržním segmentem. A bylo by naivní si nalhávat, že někdo z nás není cílová skupina. Všechno jde jednoduše dělat dobře a špatně včetně a předmětem komunikace je právě i umění samotné, však branding a podobné disciplíny si mnohem více půjčují od umění než naopak. V budoucnu se tak možná setkáme s úplně novým druhem kritiky a rozdělení táborů hudebních fanoušků.

Rozdělil James Blake, zejména po vydání alba The Colour in Anything, tábor hudebních fanoušků?