Od ptačího brka k trsátku

Stejně jako má většina kytaristů oblíbené kytary, zesilovače, kabely, sílu a značku strun atd., stejně je tomu i u trsátek. Někteří kytaristé dokonce častěji mění právě zmíněné propriety, ale stále zůstávají věrni tomu jednomu "svému" trsátku. Jaký k tomu mají důvod? Nakolik vlastně trsátko ovlivňuje váš výsledný zvuk? A jak vůbec vzniklo a jaký byl jeho vývoj? Na to se vám pokusím odpovědět v následujícím článku...

Hra trsátkem na drnkací hudební nástroje je po prstové hře druhá nejrozšířenější technika hry na tento druh nástrojů. Jako taková má přirozeně velké množství ortodoxních zastánců jakožto i neméně stejně zanícených odpůrců. A pak jsou zde tací, kteří to prostě neřeší a podle potřeby používají techniky obě, případně je i vzájemně kombinují. A těch je troufám si říci většina a je to zřejmě ta nejlepší a také nejpraktičtější cesta.

Trsátko je vlastně jakýmsi prodloužením kytaristových prstů a tudíž je zřejmé, že jako takové se podílí významnou měrou na tvorbě tónu a tudíž i výsledném zvuku. Náš zvuk je ovšem ovlivněn nejen silou a směrem s jakým trsátkem udeříme do strun, ale dalším z faktorů je i materiál ze kterého je vyrobeno a v neposlední řadě i jeho síla. Moderní kytarovou hru (a zejména pak tu rockovou) si mnozí z nás už bez trsátka asi ani neumí představit a škála trsátek ze které si dnešní kytaristé mohou vybírat je nepřeberná, ať už se týče materiálů, síly či tvarů, ale jak vlastně vůbec trsátko vzniklo a odkud se vzalo?

Žádné oficiální záznamy o prvním použití trsátka v podstatě neexistují a je více než pravděpodobné, že jakási primitivní trsátka či drnkátka se začala objevovat společně s prvními strunnými drnkacími nástroji. Zhruba před třemi sty lety se jako jedno z prvotních trsátek či drnkátek používal nejčastěji brk z ptačího peří. Tento materiál ovšem neoplýval přílišnou pevností a odolností vůči opotřebení, a tak se v průběhu historie zkoušelo mnoho dalších materiálů. A vyzkoušelo se opravdu leccos, počínaje želvovinou, slonovinou, přes nejrůznější kovy až po ovocné pecky či skořápky ořechů. Ke slovu přišel také tence zbroušený kámen či kost (převážně tedy zvířecí). Výrazněji se ovšem prosadila pouze želvovina a částečně i slonovina, které splňovaly všechny požadavky tehdejších hudebníků na tvrdost a odolnost "trsátek". Kolem roku 1860 ovšem začala želvovina i slonovina rapidně ubývat a stávala se čím dál vzácnější a dražší, než aby se z ní vyrábělo "spotřební" zboží v podobě trsátek, a tak začalo opět hledání adekvátní náhrady.

Spasitelem se tehdy stal britský výzkumný pracovník a chemik Alexander Parkes, který nakonec slavil úspěch s tzv. umělou rohovinou (původně nazývanou podle svého objevitele "parkesin"). Souběžně s ním vyvíjel americký vědec John Wesley Hyatt svou umělou slonovinu. Tato hmota, sestávající především z papírové kaše, byla původně určena spíše pro výrobu kulečníkových koulí, které se do té doby vyráběly právě ze slonoviny. Ale vysoké nároky kulečníkových hráčů tyto koule nesplňovaly a tak se tyto náhražky (sjednocené pod název celuloid) začaly používat k jiným účelům mezi něž se brzy zařadila i výroba trsátek. Výrazně nižší cena těchto trsátek způsobila odliv zákazníků nejen od slonoviny, ale i od rovněž čím dál dražší želvoviny a nastal obrovský rozmach trsátek z celuloidu. Tato trsátka prožívala svůj "zlatý věk" zhruba od roku 1925 až do roku 1940, kdy se poprvé objevila trsátka z nové umělé hmoty - nylonu. Ta získávala velice rychle na oblibě, neboť tato umělá hmota umožňovala mnohem větší tvárnost a hlavně povrchovou úpravu trsátek, která měla sloužit k jejich lepšímu úchopu. Ale i po nástupu těchto trsátek se stále experimentovalo s nejrůznějšími materiály, jako byla např. guma, vytvrzená kůže, celá řada kovů a dokonce i sklo. Také se různé materiály začínali mezi sebou kombinovat (např. se na úchopovou plochu umělohmotných trsátek lepila tenká vrstva korku pro lepší držení).

I dnes se trsátka vyrábí z nejrozličnějších materiálů a stále se najdou firmy ochotné experimentovat, ale v současnosti nejčastěji používaným materiálem pro výrobu trsátek je stále nylon. Nezapomíná se ale ani na některé tradiční materiály pouze s tím rozdílem, že pravá želvovina je dnes už samozřejmě nahrazena umělou, či dokonce jen potiskem s želvovinovým motivem. A tak se dodnes můžeme setkat s trsátky z kovových materiálů, drahých kamenů či dokonce z některých druhů dřeva. Firem, které se zabývají výrobou trsátek je celá řada a povětšinou se jedná o firmy vyrábějící buď kytary samotné a nebo další potřeby pro kytaristy (např. Fender, Gibson, Planet Waves, Ernie Ball, George Dennis či Dunlop).

Poměrně často ale můžete také narazit i na trsátka se značkou firmy, která sama o sobě trsátka ani kytary nevyrábí (např. Vox, Marshall atd.). Tyto firmy si totiž velmi dobře uvědomují, jak účinným propagačním materiálem může takové trsátko být. Dostává se do rukou tisícům kytaristů po celém světě, jsou s ním v každodenním kontaktu, někteří je na svých koncertech rozhazují do publika po hrstech. Takovou příležitost pro reklamu si žádný výrobce ani obchodník nemůže jen tak nechat ujít. Podobně jako většina firem zahrnuje své obchodní partnery a zákazníky reklamními tužkami, hrnečky, těžítky a dalšími podobnými cetkami, kytarista přirozeně nejvíce ocení trsátko. A jak ukazuje příklad z mé vlastní zkušenosti, reklamní trsátko můžete obdržet i na místě, kde byste to čekali nejméně... Konkrétně já ho dostal v jedné nejmenované bance a věřte nebo ne, dalo se s ním i docela slušně hrát...

A nyní se pojďme trochu blíže podívat na to, jak moc a jakým způsobem trsátko ovlivňuje náš zvuk. Pokud si půjdete koupit trsátko, tak vám na prodejně jistojistě nabídnou několik desítek druhů, tvarů a tloušťky...a teď babo raď co si z té změti vybrat. Předně si povíme něco o tvaru trsátka. Pomiňme teď jeho velikost - tam je to spíš individuální záležitost, neboť tento atribut váš zvuk nijak výrazně neovlivňuje a tak záleží čistě na tom co komu více vyhovuje a lépe "sedí" v prstech. Zaměříme se na hrot trsátka. Ten může být buď ostrý nebo kulatý. Zde je již vliv na zvuk velmi výrazný. Ostrý hrot dává ostřejší a zároveň konkrétnější tón a zvuk kytary se více prosadí (což ovšem nemusí být vždy žádoucí, zvláště hrajeme-li s tišší kapelou). Zakulacený hrot dává kultivovanější a kulatější tón, při doprovodné hře kytara tolik nevyčnívá, ale je zde podstatně obtížnější samotná tvorba tónu, tudíž tato trsátka používají většinou již zkušenější hráči. Dalším faktorem významně ovlivňujícím zvuk je i materiál, ze kterého je trsátko vyrobeno. Zde platí přímá úměra, že čím měkčí materiál, tím jakoby měkčí tón a nejagresivnějšího zvuku pak dosáhneme přirozeně s trsátkem kovovým. Ale také platí, že čím tvrdší materiál trsátka, tím obtížnější tvorba - či spíše kontrola tónu a tudíž hraní trsátkem z tvrdého materiálu vyžaduje již nějakou zkušenost.

Nezanedbatelný podíl na výsledném zvuku pak má i síla trsátka a to zejména v poměru k síle strun. Hlavním účelem trsátka je rozkmitat a rozezvučit strunu a tudíž je potřeba ji trsátkem v podstatě přetlačit. Použijete-li na tvrdé struny příliš slabé trsátko, tak se díky odporu struny ohne a strunu dostatečně nerozezvučí a při doprovodné hře pak zcela vymizí přirozená dynamika nástroje. Naproti tomu použijete-li na měkké struny silné trsátko, struny se vám sice povede (obtížněji, ale povede) rozezvučet, ale doprovodná hra nebude opět nikterak kvalitní. Shrnuto: tenké trsátko vám neumožní razantní úder, příliš silné trsátko zase znesnadňuje kontrolu nad dynamikou hry. Je tedy potřeba přizpůsobit sílu trsátka síle strun a také našemu hernímu stylu. Třeba podle ověřeného a doporučeného klíče: na struny síly 0.09, 0.10 a 0.11 jsou vhodná trsátka o síle 0.88 až 1.2mm, na struny síly 0.12 a více se doporučují trsátka síly 1.2mm a více. Existují samozřejmě i vyjímky, např. pokud někdo používá extrémně slabé struny (0.08), vystačí si i s trsátkem kupříkladu o síle 0.73 apod., ale tato síla strun a trsátek se používá spíše jen pro doprovodnou hru a pro hru sólovou jsou víceméně nevhodné (Tony Iommi promine...on je samozřejmě tou vyjímkou potvrzující pravidlo...). Baskytaristé pak nezřídka používají trsátka i o síle 2mm a více. Někteří výrobci svá trsátka označují přímo v milimetrech, jiní používají obecnější označení typu Thin (cca 0.50mm), Medium (cca 0.75mm), Heavy (cca 1.0mm) a Extra Heavy (cca 1.2mm). Existuje ale samozřejmě i celá řada dalších variací. Někteří výrobci sílu svých trsátek odlišují pouze barvou, jiní se barevnými variacemi snaží zvýšit atraktivitu svých výrobků. Na pultech obchodů tak najdete trsátka křiklavých i nenápadných barev, světélkující (fluorescentní), průhledná či opatřená nejrůznějšími motivy. Osobně doporučuji v případě možnosti vybírat si světlé barvy (či rovnou ony světélkující) - lépe se totiž hledají na ztemnělém pódiu, pokud vám vyklouznou z ruky a náhradní jako napotvoru nejsou v tu chvíli v dosahu...

Řada kytaristů si nechává vyrábět či upravovat trsátka tzv. "na míru", další pak vlastní své signature modely trsátek (např. Joe Satriani, Steve Vai, Paul Gilbert aj.) a jiní si je dokonce sami vyrábějí z netradičních materiálů (např. Brian May hrající takřka po celou svou kariéru šestipencovou mincí). Zkrátka trsátko dotváří váš osobitý zvuk a jako takovému, je mu při jeho výběru potřeba věnovat náležitou pozornost a trpělivě hledat a zkoušet, až najdete to pravé pro vás...