Martin E. Kyšperský

Odjezd na koncert? Jak snadné!

V každé partě je jeden průserář. Když plánujete sraz kapely před odjezdem na koncert, pečlivě to zvažujete. Nechce se vám jej dávat příliš brzy. Ostatní by remcali, a ani vy netoužíte sedět pak zbytečně v zakouřeném klubu. Jenže nedat si žádnou rezervu je taky blbý. Na dálnici to bude stát, zkolabuje vám GPS a vy se budete motat městem a ptát na klub, který nikdo nezná. Případně si hladový spoluhráč v restauraci na benzínce objedná kuřecí prsíčka s ananasem a jejich výroba se protáhne. Takže to dáte raději na dřív, poučení bolestnou vzpomínkou, kdy se znudění návštěvníci dívají na to, jak stavíte bubny ve chvíli, kdy už jste měl být v nejlepší části koncertu.

Málokdy ovšem přijdou všichni hudebníci včas. Ostatně ono to působí i nedůstojně. Rocker není žádný šprt ani úředník. Takže pět deset minut se toleruje. Po uplynutí téhle gumově ohebné doby srazu je na místě celá kapela, až na jednoho nebo dva členy. Ten, co má menší sekeru, předstírá že snad již od domu běžel, a udýchaně sklání hlavu a zvedá ruce „Sorry, fakt sorry, kluci..“. Uklidní jej, že není úplně poslední. Hlavní porce hejtu se snese na toho lůzra, co tu není, ani když už je půl hodiny po srazu.

Začíná se mu volat, telefon je však vypnutý. Tak.. co teď? Všechny krámy dávno naložený. Rezerva téměř spotřebována. Už nebudou žádný kuřecí prsíčka, zbývá jen koupit bagety a žmoulat je v autě za jízdy. Jenže zpoždění se protahuje, a možná už nebude čas ani zastavit. Po třičtvrtě hodině přichází krize. Hráči chodí okolo vozu, kopou do kamínků a snášejí na hlavu opozdilce temné kletby. To přehnal! Debil jeden nespolehlivej! Prostě pojedeme bez něj! Šéf kapely si v hlavě šroubuje playlist, který je skupina nyní schopna suverénně odehrát. Není to valné, některé písně nevyzní. Jiné bude problém vůbec zvládnout. Celé se to rozsype, uf, nezbude než vsadit na charisma a lidi převálcovat nasazením. A to všechno kvůli němu!

Padesát minut. Nic, balíme, jedeme. Ale v tom okamžení se na obzoru ulice vynořuje vůz! Je to on. Kde si byl, ty imbecile ?! Pardon, praskla nám doma voda. Ne ne, nerodíme, v koupelně to bouchlo, musel jsem to řešit. Půjčil jsem si auto manželky, ale musím jí ho zaparkovat pod kopcem, ona by sem s kočárem nevylezla. Tak jedeme dolů, jenže tam už je město a parkování se hledá obtížně. Drahocenné minuty odlétají po větru pryč, jako rozfoukané padáčky pampelišek.

Hodina a deset minut. Auto zaparkováno kdesi, zdevastovaný spoluhráč usedá do vozu, snaží se věc odlehčit, ale začátek cesty probíhá v dusném duchu. Proč jsi nezavolal, mohli jsme tě vyzvednout? A kdy praskla ta voda? Včera večer?! Ježišmarja!!! Vysvětlení, že město bylo strašně ucpáno, není přijato, protože v pátek ve tři odpoledne to je asi takové překvapení, jako vanilková zmrzlina na stole v cukrárně. Je tedy rozhodnuto, že přijde peněžní trest. Honorář opozdilce propadne kapele, ta si za něj koupí novou šňůru, paličky, futrál na kytaru a trsátko do zkušebny. S tím však provinilec nesouhlasí. Sice to zvoral, ale přeci jen, snažil se jak mohl. Po všem tom stresu má pocit, že jeho kolegové nejsou snad ani kamarádi. Chvíli se hádá a pak trucovitě mlčí a kouká z okna.

Atmosféra v klubu taky není růžová. Provozní významně poklepává na hodinky, skupina blekotá výmluvy. Mezi ní a tím, který to způsobil je napětí, podobné tomu, jaké zažívá pár milenců po hádce o tom, kdo z nich na večírku s kým flirtoval. Po koncertě však dojde na panáky. A až na nešťastníka, co musí zpět domů řídit, si všichni poklepávají po ramenou a průserář je opět pranýřován, tentokrát však něžně a mile. O svůj – beztak víceméně symbolický – honorář nepřijde. Cestou zpět se pustí rozhlasová hra a mužové na zadních sedadlech usnou jako děti. Jejich hlavy se bezvládně přiloží jedna k druhé.

A teď jde už jen o jedno. V kolik tedy dát ten sraz příště??

Nové album skupiny Květy se jmenuje Komik do půl osmé (foto: Indies Scope)
Martin Kyšperský je hyperaktivní muzikant, skladatel i producent
V kapele Mucha Martina Kyšperského nahradil jeho současný spoluhráč z Květů Ondřej Kyas (foto: Peter Hegyi)
Tagy: