Ondřej Pivec: Na Glastonbury jsme letěli vrtulníkem

Český varhaník Ondřej Pivec už několik let žije v New Yorku a aktuálně je znovu na turné s Gregory Porterem. Letos ale zároveň stihl oživit českou formaci Organic Quartet s Tomášem Hobzkem, Liborem Šmoldasem a Jakubem Doležalem, se kterou chystá i nové album. Proč se rozhodl v USA zůstat, a kam se mu nyní otevírají dveře?

Nemohu začít jinak než tvojí spoluprácí s Gregory Porterem. Připadá mi to podobné, jako kdyby se český metalista stal členem Megadeth nebo český elektronický producent začal dělat s Chemical Brothers. Jak se vůbec k takové hvězdě muzikant dostane?

Trvalo to poměrně dlouho. Nejdříve jsem s ním hrál v Praze, v roce 2013 na Gala festivalu Struny podzimu. Tam jsem byl tehdy přizván jako host, což samozřejmě pro mě byla velká čest. Potom, když jsem přijel zpátky do New Yorku, jsem jim všem napsal textovku, že moc děkuju, že to bylo bezvadný. A oni mi odepsali, ať se přijdu podívat za nimi do studia, kde tehdy zrovna natáčeli Liquid Spirit, desku, za kterou pak Gregory dostal Grammy. Takže jsem se tam za nimi podívat šel. Na tu desku jsem sice nic nenatáčel, ale už jenom to, že jsem tam s nimi asi dva dny mohl být, bylo skvělé. A právě tam jsem se poznal s Gregoryho producentem Kamau Kenyatta. Chvilku jsme se bavili, je takový hodně zvědavý, zajímal se o Prahu a sbírá evropský jazz. A když se dozvěděl, že jsem z České republiky, tak se hned ptal, jestli znám Jaromíra Honzáka, že má jeho desky. Potom si na mě bral číslo, a když jsem mu ho psal do telefonu a viděl mé jméno, tak s překvapením pravil, že má i moje desky. A ukázalo se, že zná i moji hudbu z minulosti. Později se ozval a najal mě na jeden projekt se zpěvačkou, kterou právě produkoval. Když se pak natáčela Gregoryho poslední deska Take Me to the Alley, tak mi zavolal a řekl, že mě doporučil, a Gregory souhlasil.

Práce na albu u něj automaticky znamená i účast v kapele na turné?

Desku jsme natáčeli loni v září a vyšla letos v květnu. Bral jsem to jako skvělou trofej, ale zároveň předpokládal, že tím to celé i skončilo. Ovšem asi tři měsíce po nahrávání se mi ozval manažer, jestli bych měl na jaře čas. To jsem sice neměl, ale na podobné turné si ho člověk tak nějak rád udělá...


Bylo těžké si ho udělat? Znamenalo to hodně přeorganizovávat?

Ano, musel jsem zrušit spoustu věcí, včetně pravidelného hraní v kostele a různých dalších závazků, které jsem měl. Ale samozřejmě jsem to rád udělal, i když šlo o celý měsíc. V dubnu jsme vyrazili na šňůru po Anglii. Pak jsem si znovu říkal, že je to možná tím už opravdu uzavřené, nicméně pak se ozvali, jestli bych mohl i v červnu na dva koncerty, pak v červenci na dva koncerty... a pak někdy v srpnu se mě ptali, jak to mám na podzim? A já jsem odpověděl, že budu shodou okolností v listopadu v Praze. A manažer mi ihned poslal email: “A můžeš tyhle termíny?” A vypsal mi tam skoro celý listopad. Takže jsem sem musel přiletěl o něco dříve, a hned za pár dní jsem zase vyrážel do Německa na šňůru.

Někdy mám dojem, že na jazzové scéně, na rozdíl od popu a rocku, opravdu nikdo neřeší, odkud jsou muzikanti, či jaké mají zázemí, a prostě jen rozhoduje hráčská úroveň. Je to tak opravdu?

Ano i ne. Důležité jsou i další věci. Jestli je člověk dochvilný. Jestli má nějakou reputaci, a také jak se na to hraní připraví. My jsme třeba neměli žádnou zkoušku. Je samozřejmostí, že se to každý naučí sám. Já se na tu první šňůru všechno učil z YouTube, abych viděl, jak to hrají naživo. Z desek se to nemá cenu učit, protože na koncertě se všechno změní. Tak jsem si prostě našel celé záznamy koncertů, různé bootlegy, a z těch se to doma učil. A první koncert, co jsem s nimi měl v dubnu, byl v Royal Albert Hall v Londýně. Hned první koncert zrovna tam, a bez zkoušky. Takže jsem byl samozřejmě nervózní. Také roli hrají takové zdánlivé maličkosti, jako jak muzikant vychází se svým okolím, protože pak jsou všichni pořád spolu – v letadle, v autobusu, v hotelu....

Je turné na podobné úrovni hodně fyzicky náročné?

Hotely nebo vlastní cestováni je většinou na super úrovni. Ale náročné to je hlavně kvůli tomu, že není moc spánku. Gregory má hodně koncertů, a má je v podstatě jeden za druhým. Takže jeden den člověk hraje v Paříži a druhý v někde Itálii, třeba v Miláně. Po koncertě hned na hotel, ráno vstávat velmi brzo a na letiště. Často odjíždíme ještě předtím, než otevřou snídaně v hotelu. Takže člověk se snaží spát, kde to jde, třeba v letadle. I každou hodinku, kterou má na hotelu, si střeží na ten spánek. Ale je to zase pak vyvážené tím, že ty hotely jsou vždy moc pěkné, všechny ty koncertní sály jsou na úrovni, vždycky je tam dobré zázemí, super šatna a v ní dobré jídlo. No a pak tak ta samotná hudba je super, takže... Na podiu je vám pak všechno jedno.


Máš nějakého svého technika, který se ti stará o nástroj?

V Anglii jsme to tak měli. Celý tým lidí, který byl větší, než kapela. Jezdila s námi obří dodávka, kde bylo vše, včetně PA. Naše byly monitory, zvukaři, technici a všechny nástroje. Takže my jsme pak už po prvním týdnu ani nemuseli dělat zvukovou zkoušku, protože prostě bylo všude všechno stejné. A to bylo skvělý, protože člověk opravdu potom mohl myslet jen na to hraní. Oni vždycky vyjeli třeba v pět ráno, a my jsme dorazili v pět odpoledne, a už to bylo všechno postavené, nazvučené a připravené. Já jsem měl na jednom koncertě problém, že se mi ulomil pedál, takové táhlo, které prostě upadlo. Tak jsem jenom zamával na technika, a on přímo při hraní pro to zaběhl, opravil to, a nikdo si ničeho nevšiml. To bylo skvělý. Když se ovšem lítá mezi různými zeměmi, a po festivalech, tak samozřejmě nemáme vlastní tým, ale v každé zemi má Gregory svého tour managera a ten vše zajistí. A na velkých pódiích jsou vždycky pódioví manažeři, kteří to mají všechno hodně vychytané a dost detailně propracované stage plány. Navíc Gregory častokrát někde vystupuje už třeba podruhé, potřetí, na tom stejném místě, takže tentokrát byla často jediná změna, že tam byly navíc moje varhany.

Je u téhle hudby velký rozdíl mezi koncertními halami a festivaly? Zaregistroval jsem, že jste hráli i v Glastonbury, což je pro řadu muzikantů nejen u nás festivalová Mekka.

Glastonbury bylo skvělé. Hráli jsme na hlavním pódiu, bylo tam snad skoro šedesát tisíc lidí. Taky tam mám výbornou historku. Protože nebylo dost času na přejezd mezi letištěm v Londýně a Glastonbury, tak pro nás poslali helikoptéru, a letěli jsme přímo na festival helikoptérou. A byla to ta, kterou používá královská rodina. Všechno strašně vytuněné, interiér ve dřevě a kůži. Jinak je největší rozdíl v tom, že v sálech hrajeme déle, protože je to jenom náš koncert. Třeba i dvě hodiny. Na festivalu obvykle i velké hvězdy hrají 50-75 minut, maximálně hodinu a půl. V sále můžeme udělat pořádnou zvukovou zkoušku, je tam víc času na přípravu, a celé se to točí okolo Gregoryho a nás. Kdežto na festivalu, i když na většině z nich je Gregory hlavní hvězda, není na nic takového čas. Všechno se dělá narychlo před hraním. Není tam zvukovka, ale jen “line check” – prostě se jenom odzkouší, jestli všechny kabely fungují a zvukař to pak dodělá během první písničky. Ale na druhou stranu, na festivalech, obzvláště, když jsou ještě venku, je většinou taková veselejší atmosféra. Mnohdy jsou všichni trochu obveselení, už několik kapel viděli, takže jsou nažhavení a více si to užívají. Vzniká větší tlak, větší energie. Je tam hodně různorodé hudby, lidé se volně pohybují a nemusí sedět jako v koncertním sále.

Hrajete spíše na žánrových festivalech, nebo takových, kde škatulky nikdo neřeší?

Spíš na těch multižánrových. V Glastonbury jsme byli na hlavním pódiu, a po nás hráli Coldplay. Den předtím tam byla Adéle, bylo to koncipované jako vyloženě popová stage. Ale na jazzových akcích hrajeme taky. Gregory má velmi široký záběr a velmi širokou posluchačskou základnu, takže může hrát i na jazzovém festivalu, i na popovém festivalu, a lidi budou všude spokojení.

Mluvil jsi o přípravě na koncerty. Jak ale probíhala příprava na studiové nahrávání?

Jednak jsem chodil na zkoušky, které jsem si pokoutně nahrával, abych věděl, co budou hrát. Problém byl v tom, že oni to většinou vždycky jenom tak nadhodili s tím, že to ve studiu dotvoří. Vyřešil jsem to tak, že jsem šel první den do studia a ukecal toho zvukaře, aby mi dal hrubé mixy toho, co natočili první den. A pak producent rozhodnul, do kterých věcí půjdou moje hammondky. Já se druhý den vzbudil ráno v pět a jel jsem do kostela od kterého mám klíče, a tam jsem cvičil s těmi mixy, abych vymyslel něco, co do toho sedí. No, a pak jsem přišel do studia, kde jsem dvě skladby nahrál do už hotového záznamu, ale jednu jsme zahráli všichni společně, protože se rozhodli ji přetočit. Je taková funková, jmenuje se Don't Lose Your Steam, a hammondek je tam opravdu hodně. Tři hodiny před natáčením jsem to pořád poslouchal ve vedlejším studiu, abych to fakt dostal do krve. V režii seděl Don Was, ředitel Blue Note. Takže jsem samozřejmě měl stažený zadek, ale dal jsem to na poprvé, díky té přípravě. Musel jsem to dát, nebyla pro mě jiná možnost.


Je pak muzikant v podobné chvíli pochválen, nebo se to v těch kruzích bere jako samozřejmost?

Jak jsem zmínil, byl tam ředitel Blue Note, pak také prezident francouzského Universalu, a dva zástupci japonského distributora. A všichni stáli v té režii, spolu s dvěma zvukaři a producentem. No, a když jsem dotočil, tak mi tleskali a Don Was mě objímal, že to bylo super. Což byl dobrý pocit, protože jsem tím tak nějak pochopil, že můj part na té desce zůstane.

Jak se po takových úspěších člověk vrací zpátky na zem?

Stačí žít v New Yorku a člověk je na zemi pořád. Protože tam je prostě spousta lidí, kteří hrají opravdu hodně dobře. Takže jeden den zažiju úspěch, ale pak druhý den jdu někam do klubu, a tam někdo hraje tak strašně dobře, že mi hned dojde, jak je ta konkurence velká.

Proč ses tedy rozhodl ve Státech zůstat? Českých muzikantů, kteří tam studovali a hráli, ale stejně se pak vrátili, je celkem hodně.

Za mě to rozhodnul imigrační úředník, který mě jednou nechtěl pustit. Já jsem tam měl původně v úmyslu zůstat jenom tak půl roku. Ta idea byla, že půjdu na hodiny k nějakým dobrým muzikantům, trochu si někde zajamuju, a pojedu zase zpátky. Což se stalo, ale když jsem tam letěl podruhé, tak úředník už mě tam nechtěl pustit. Nakonec jsem ho umluvil, ale došlo mi, že příští výlet už bych nemusel podniknout. Tak jsem si hned začal vyřizovat doklady. V té době jsem zrovna objevil gospel a muzikanty, kolem kterých se teď pohybuji. A strašně jsem si to zamiloval. Věděl jsem, že tam chci být kvůli téhle muzice. Upřímně – kvůli jazzu bych tam asi nezůstal. A došlo mi, že abych tam mohl jezdit, musím mít ty jejich “papíry”. A když už jsem je pak měl, tak zase nebyl důvod tam rovnou nezůstat.

Jak často teď jezdíš do Evropy?

Letos jsem tu podruhé, ale některé roky jsem se sem vůbec nedostal.

S láskou ke gospelu souvisí i tvé pravidelné hraní v newyorském kostele?

Ano. Hrozně jsem si to zamiloval, ale hrát to je velmi těžké. To je jako kdyby si někdo z úplně jiné kultury, třeba někdo z Číny, zamiloval moravskou cimbálovku a chtěl ji hrát a zpívat autenticky. A nebo hrát na cimbál. To jsou věci, v kterých člověk musí vyrůst, nejsou na to noty, ze kterých by se to mohl naučit. To se prostě předává z generace na generaci. A s tím hraním v kostele je to podobné. Navíc když si tady člověk poslechne gospelová cédéčka, tak to je úplně něco jiného, než jak to probíhá přímo v kostele, kde jde o reakce na to, co se tam zrovna děje. Dalo mi to hodně zabrat a pořád mně to ještě zabrat dává, protože se tím se pohybuji v zase úplně jiné kastě muzikantů. Což jsou lidé, kteří mají úplně jiné kořeny, nehrají z not, a vůbec hudbu vnímají jinak. Ale jsem za to hrozně vděčný, otevřelo mi to uši i vědomí. Ovšem proniknout do toho je asi to nejtěžší, co jsem si v životě vytyčil. A vůbec zatím nejsem tam, kde bych chtěl být. Ale dělám na tom.


Hammondovy varhany jsou hodně specifický nástroj. Dá se říci, že ses na něj specializoval?

Je pravda, že když je někdo chce třeba na desku, tak má jen pár možností, komu zavolat, a já jsem jedna z nich. Ale tu tendenci jsem měl, dokud jsem žil tady. V Americe teď hodně hraju i na klávesy a na piano. Mám teď takový projekt se zpěvačkou, jmenuje se Kennedy Administration. V podstatě jde o takový funkovo-popový projekt, a tam hraju jenom na klávesy. Tedy ne, že bych na hammondy nehrál vůbec, ale hlavně hraju na elektrické piano a syntezátor. Teď jsme vydali první EP. Hrát na hammondky je něco úplně jiného než na klávesy. Hammondky, syntezátor a piano, to jsou úplně jiné nástroje. Přirovnal bych to třeba trojici kolo, motorka a auto. Všechno to jsou dopravní prostředky s koly a s řídítky nebo volantem, ale to, že někdo umí řídit motorku, vůbec neznamená, že umí řídit auto. Je to úplně jiná technika, jiné myšlení. U varhan hraju třeba nohama na basové pedály, které jinde vůbec nejsou.

Máš mimochodem víc nástrojů? Jako třeba mají kytaristé doma spoustu kytar?

To ne, hammondky stačí jedny. Je to typicky americký nástroj, takže ve Státech není problém ho sehnat a nemusí to ani být drahé, i když jsou kvalitní. Hammondky má ostatně skoro každý kostel a často bývají i v klubech. Ale pochopitelně mám další klávesové nástroje. Jen se snažím odnaučovat takové to české kutilství, kdy si někdo koupí nástroj ve špatném stavu a pak musí řešit jeho opravu... Takže do opravdového sběratelství se chystám pustit, až na to budu mít dost peněz.

Tady v Praze jste oživili Organic quartet. Jak to s ním nyní vypadá?

Zrovna dnes máme zkoušku, kvůli hraní na padesátém výročí festivalu ve Slaném, a potom, na konci listopadu ještě tři koncerty a pak natáčíme novou desku. Vydávat ji budeme až příští rok, a k tomu určitě dojde i na další koncerty. Moc se na to těším.

A další projekty? Předpokládám, že hraní s Gregory Porterem přineslo i další příležitosti?

Ano, poměrně dost to otevírá dveře. Stačí zavolat bookingové agentuře, zmínit se s kým hraju, a přistupují ke mně úplně jinak. V lednu bych měl nahrávat s harmonikářem Grégoire Maretem, což je Švýcar, žijící v New Yorku, v únoru pár hraní s Porterem, v březnu mě čeká turné po Asii, na jaře opět Gregor a na podzim to vypadá na šňůru s Kennedy Administration.

Pravidelné hraní v kostele, turné po světě, do toho nahrávání... Máš vůbec někdy volno?

Moc ne. A když ano, tak cvičím. Pořád se snažím učit nový materiál. Ideální je pro mě hrát každý den tak tři hodiny. Ale jsou dny, kdy se k tomu vůbec nedostanu.