Pavel Koudelka při Sletu bubeníků

Pavel Koudelka: Předvádění mám už doufám za sebou

Je z těch, za které dostatečně mluví už názvy kapel a spoluhráčů. A také bubeníkem, který nepoužíval žádné tomy už v době, kdy bylo běžné mít alespoň tři. A do třetice zcela popírá teorii, že bubeníci jsou nemluvní – u každé odpovědi bylo nutné ho krotit, aby v psané podobě neměla dvě stránky. A to přesto, že k humoru nemá nikdy daleko. Dalším v sérii Sideman je Pavel Koudelka, spoluhráči řečený Koudyš.

Pocházíš z Bruntálska. To je drsný kraj. V seriálu Comeback se tvrdilo, že tam i žáby jsou zubaté. Jaromír Švejdík mi například říkal, že Priessnitz by nikdy nebyli tak melancholičtí, kdyby nebyli z Jeseníku. Jaké zanechal Bruntál „následky“ v tobě?

Kromě zubatých žab se tam taky těží bahno! Je to kraj rázovitý, člověk se musí umět protlouct v drsnějších podmínkách, aby uspěl, je to ale pak výborná škola pro další život. Jen například shánění bubnu ve městě, kde nebyly hudebniny, bylo obrovské dobrodružství. V našem kraji se opravdu ve vší parádě naplňoval Oldův text „bedny z rádií a dráťáků, sám si doma letoval“. Všechno jsem skládal z různých zgarbů a stoletých plesnivých bubnů. Nejvíc bylo, když mi kdosi říkal, že se stěhuje hudebka, teda LŠU, a že tam na dvorku ve sněhu leží vyhozený velký buben. Tož bylo úplné vítězství!! Fakt tam ležel, ještě potaženej opravdickou oslí kůží. Tak jsem si jej vyspravil, polepil modrou tapetou a šlapák byl na světě. Návštěva nejbližšího obchodu s hudebninami v Olomouci byl vždy veliký svátek, i když tam z dnešního pohledu vlastně nic nebylo, a když, tak silně nekvalitní. Povětšinou to bylo jen pouhé očumování, bo na nové komponenty bubnů mi bramborové brigády kolem Bruntálu s platem 1 Kč na hodinu nějak nevystačily.

Chtěl jsi být bubeníkem už odmala?

Nevím, to nemohu posoudit, je možné, že jo. Chodil jsem jako malý do klavíru, ale to nebyla výhra. Měl jsem učitelku, co mě nutila jen stupnice a etudy, takže zábava žádná, jen dril, tak to po čtyřech letech skončilo. Když jsme pak se Z kopce hráli Hodiny u klavíru, Petr Váša tam perfektně to trápení malých dětí popsal a vždy mně u toho mrazilo v zádech. Ta písnička mi to jinak parádní dětství s tímhle stínem úplně krutě vždycky vybavila. Váša měl stejnou zkušenost.

Jak ses tedy k bubnování dostal?

U nás doma se často zpívalo a rodiče amatérsky hráli na klavír. Já začal tak nějak vlastně náhodou. Jeli jsme s kámošema k babičce na venkov na statek. Babička nás tam pozvala, ať uděláme na půdě koncert pro chmelové brigádnice, tož motivace veliká pro mladé puberťáky. Byli jsme tři a měli jen dvě kytary. Já si půjčil kytaru od sestry. Kamarád Radim Jurečka byl salámista, měl hrát bubny, ale neměl nic. A protože mě přepral, suše mi u babičky řekl, že si kytaru bere on a bude na ni hrát basu a já že mám bubnovat. A to mi zůstalo, jinak bych byl asi kytarista. Následně se k tomu ještě přidalo hraní na činely v bruntálské koncertní třicetičlenné dechovce s mažoretkami, a z bubnování už jsem se nevyvlíkl nikdy. O tom, že jsem se předtím činelistům vydatně posmíval, že na činely můžou hrát jen ti největší tupani, raději už moc nemluvím.


Učil ses sám, nebo máš nějaké „školy“?

Jsem hlavně samouk. Na gymplu jsem cvičíval v promrzlé garáži někdy i šest hodin denně. Ve třeťáku na gymplu mně potkalo štěstí, že do LŠU přišel z Ostravy nový učitel pan Dworok, který krom harmoniky vystudoval i bubny, takže jsem se dobrovolně po letech sám od sebe přihlásil k němu na hodiny, a dva roky se tam učil. Měl německé a polské školy v notách a naučil mne z not hrát, což dodnes s velkou radostí využívám buď při dělání nových skladeb anebo třeba při záskocích v různých kapelách. Noty jsou velmi praktické po všech stránkách a při cvičení člověka donutí zkoušet něco úplně jiného, než by cvičil jen tak. Při psaní bubnových partů se taky stává, že si člověk napíše něco, co nikdy necvičil, takže se tím i posunuje dál. V podstatě mám v notách většinu bubenických partů z kapel, kde jsem působil. Když jsme dělali vloni v lednu koncert s Dunajem, dost těchto partů jsem našel a nemusel to znovu stahovat z nahrávek.

Pamatuju si, že jsi právě s touhle kapelou hrával na dost úspornou sestavu už v době, kdy bylo běžné mít tři tomy, a v metalu byly „nutností“ dva kopáky. Jak jsi k tomu svému minimalismu dospěl?

Ještě se Z kopce jsem mel tu největší sestavu Amati, co existovala. Osm přechoďáků... Stavba a balení bubnů bylo na hodiny, kdy ostatní kolegové dávno zapíjeli vydařený koncert na baru, zatímco já furt balil a balil. Pak jednou za mnou domů po skončení „Zkopců“ došel Pepa Ostřanský s Vencou Václavkem, že by mě rádi do Dunaje, a že to už nebude opentlená a kudrlinková hudba, ale pořádný nářez, a že nějaké šustění činelů a rozmazávání rytmů přechoďákama je nezajímá. Tož jsem si řekl, inu balení a rozbalování sis chlapče užil dost, kudrlinek taky, tak je čas tuto výzvu přijmout. Do jaké míry byl tenhle požadavek z jejich strany ovlivněn i potřebou co největší úspory místa ve Volze, kterou jezdila celá kapela i s manažerem, nevím, nicméně se mi to vlastně od počátku zamlouvalo. Jednak jako změna stylu, dále ta rychlost balení a taky stěhování. Celé bubny jsem narval do jedné překližkové bedny, přední blány se tehdy ještě moc nenosily, do šlapáku a kolem něj se vlezlo vše ostatní. Bedna teda vážila aspoň tunu, byla to klasická dvouchlapovka. Bohužel se tehdy nedaly sehnat nějaké pořádné sklapovací uši, takže jsem tam namontoval držátka, co měla uši z kulatiny 4 mm. Což dělalo do dlaní kruté otlaky hned po zvednutí ze země. Nikomu se tedy do ní moc při stěhování nechtělo, což se ale vůbec nedivím.

Nicméně jsi už u té malé sestavy zůstal...

Dost jsem si ji nakonec oblíbil, nutilo to člověka hrát úplný kořen rytmu a držet drive. Navíc kluci z Dunaje hráli zatraceně přesně a nic mi neodpustili. Ani žádné kudrlinky, což se nakonec v Dunaji a následně v BOO velmi osvědčilo, a na tuto sadu moc rád sem tam hraju dodnes. Zajímavé je, že lidi z nahrávek často vůbec nepoznali, že se hraje jen na šlapák – malý buben – hihat a podomácku vyklepanou Čínu z činelu z NDR. Jednou si ji mimochodem na nahrávku Už jsme doma ode mě vypůjčil i Míra Wanek, pro její nenapodobitelný škaredý zvuk. Lidem, zdá se, v naší hudbě nechyběly tom-tom přechody a dost z nich si dokonce myslelo, že tam přechody normálně hraju. Za ty roky hraní s různými hudebníky jsem získal silné přesvědčení, že většinu z nich šustění činelů a rozmělňování groovu na tomech vlastně otravuje, což je pro bubeníka paradox, činely a přechody jsou dost drahý, činely se navíc často rozbijí, vše se musí dlouho balit a výsledek je stejně ten, že ostatní muzikanti to vlastně nechtějí, a navíc se jim ještě ani nechce ty hromady bubnů pomáhat stěhovat. Zvukaři taky jásají, když má bubeník málo činelů, nejlépe žádné, což já tak měl, takže jsem byl u nich vlastně za to oblíben. Navíc stačilo jen pár mikrofonů na celou sadu a bylo to. Vždycky jsem čelil na podiu zvukařské otázce „A to je jako všechno, tohle?“ Po mé odpovědi, že určitě ano, bylo často slyšet velmi spokojené pobrukování, že takhle by to měli mít všichni bubeníci.

Ten „vyklepaný činel“ sis dělal sám?

Samozřejmě že sám. Koudelka buď rozklepává nejtek a nebo alespoň činel! Razím názor, že každý bubeník je taky velkým dílem montér, a každý montér je taky velkým dílem vlastně bubeník. Amátky nás bubeníky – starou školu, vyškolily jen co je pravda. Všechno se muselo neustále opravovat, protože byly udělaný z bláta a ne z kovu. Závity jsem prořezával na větší průměry často během hraní jednou rukou, abych do nich mohl našroubovat větší ohnuté šrouby, pružinu na šlapce vyměňoval taky za jízdy, a to už ani nemluvě o přisunování neustále ujíždějícího šlapáku – velkého bubnu. Tam vždy musel držet službu basák, a stát před ním a zajišťovat jej. Jenže i on si chtěl užít slávu a sem tam šel dopředu před lidi. To jsem pak musel držet šlapák jednou rukou já. Vcelku musím říct, že se to nakonec vlastně všechno dost hodilo, protože když pak člověk sedl za profi soupravu, kde vše fungovalo, tak najednou bylo při bubnování spousty volného času na popíjení pivečka či tehdy oblíbeného jabčáku, na fintičky s paličkami, zpívání vokálů a samozřejmě a hlavně na pokukování po holkách!


Pro mnoho fanoušků jsi prostě ten, co hrál s Dunajem a pak s Mňágou a Žďorp. Skoro vždycky jsi ale zároveň bubnoval i s nějakými revivaly nebo kapelami, hrajícími převzaté skladby. Co tě na tom baví?

Myslím, že když člověk začíná hrát, učí se právě na těch písničkách, které zná a má rád. To mě samozřejmě nutilo učit se hrát tak, jak to tam ten bubeník vlastně hraje. A to je taková ta podle mě nejrychlejší škola, když vše hned uvedeš do praxe.
Málokdo začne hnedka skládat vlastní hudbu, většina hudebníků si tímhle obdobím projde. Taky je to vynikající možnost nahlédnout do kuchyně, jak to ty kapely vlastně dělaly, protože poslouchat hudbu a tu stejnou hrát je něco úplně jiného. Člověk zjistí, jak jsou písničky vystavěné, jak se pracuje s formou, tempy, harmoniemi, jak dobří muzikanti vlastně staví hity a proč jim to tak dobře zní a šlape atd. V raných dobách jsem se snažil kopírovat vše do noty. Když skončili Z kopce, přišel Petr Váša kolem roku 1990 s nápadem udělat kapelu A-beat s tím, že budeme hrát převzaté písničky slavných rockových kapel. Každý měsíc jsme nacvičili kromě stálého programu 8 až 10 skladeb od nějaké slavné kapely, takže jsme během dvou let přehráli dějiny bigbítu v našem ne úplně rockovém obsazení housle, kytara, basa a bicí a Vášův zpěv. Hráli jsme to úplně po svém, Váša to hrál svým nezaměnitelným kytarovým stylem a zpíval hodně ve svém stylu, čímž to určitě nebyl revival, ale tzv. předělávky po našem. Vzpomínám si, jak jsme hráli Immigrant Song od Zepelínů a Váša to zpíval asi o dvě oktávy níž a vůbec nás to netrápilo, bylo to naopak silně zábavné nejen pro nás, ale i pro lidi, kteří každých čtrnáct dní zcela naplnili sál KD Rubín v Žabovřeskách. S A-beat hrajeme už v jiném obsazení dodnes, a z A-beatu vzešel taky Led Zeppelin revival, kde už to hrajeme trochu věrněji. Samozřejmě se nestylizujeme do jejich kostýmů a tváří, ani by to nešlo, vypadáme úplně jinak.

To po vás někdy někdo chtěl?

Jednou jsme hráli Zeppeliny v Belgii, nastěhovali a postavili jsme po příjezdu nástroje, a hlavní pořadatel za mnou přišel a říká: „Tak super chlapi, a kdy přijede kapela?“ Dostali jsme je na lopatu, a aj kytky nám lidi dávali na podium, takže vše ok. Nicméně pořadatel opravdu čekal takové ty kopie se vším všudy. Originál je ale jen jeden, a ten vůbec nemá cenu kopírovat. Lepší je to vzít volněji, a užít si tu nádheru po svém. Jelikož jsou starý pecky od slavných kapel opravdu skvělý materiál, člověka to baví hrát furt dokola, a speciálně u Zepelínů je to i neustálé objevování jiných světů i po těch dvaceti letech, co to hrajeme. Pokud by to mělo být pro peníze, museli bychom asi udělat hodně jiný výběr skladeb, já to dělám hlavně pro radost a zábavu, kterou si s tím užijeme. Samozřejmě, že když si nás někdo pozve, tak si o honorář řekneme, ale rozhodně to nepojímáme jako naši obživu a hlavní seberealizaci.

Přesto hudba není tvůj hlavní zdroj příjmů, a ví se, že podobně jako tvůj kolega Tonda Pěnička, dlouholetý a dnes už bývalý bubeník Garage, „řediteluješ“ ve firmě? V čem podnikáš a jak k tomu došlo?

Po vysoké škole jsem byl rok na vojně u muziky v Táboře. V podstatě jsme nesáhli na žádnou zbraň, jen jsme hráli po celé republice. Bylo přitom nekonečné množství hudebnických a úplně neuvěřitelných historek. Šli jsme na vojnu celá kapela Z kopce, kromě houslisty, v jeden termín, a po vojně jsme si udělali profi přehrávky. Jinak to tehdy nešlo – a začali se živit muzikou. Následně jsem nastoupil do Dunaje. Byly to časy tzv. Klondajku, kdy lidi obchodníkům rvali ruce za vše, co kdo dovezl. Já byl rozhodnutý jen hrát, obchod mě nezajímal. Časem mi ale došlo, že to s tou obživou jen hudbou nebude až tak jednoduché, a že existenční závislost čistě na hudbě je vlastně hodně stresující. Když je člověk mladý a sám, není to žádný problém, časem ovšem začne řešit bydlení, rodinu atd. Navíc se postupem času začalo hrát hlavně o víkendech a přes týden jsem jen tak lelkoval. Rozhodl jsem se tedy s kámošem začít podnikat. Najednou se vše silně zdynamizovalo, což mi vyhovovalo. Z podnikání jsem pak vystoupil, a vzal místo ředitele v jedné firmě, co vyráběla podlahové topení. Po čtyřech letech následně pak místo ředitele ve firmě Fulgur, která importuje, vyrábí a distribuuje svítidla u nás a na Slovensku.

Proč jsi tedy pak začal hrát s Mňágou?

Rok po nástupu do Fulguru zavolal již tehdy podruhé Petr Fiala, že potřebuje bubeníka do Mňágy – poprvé volal, když se Karel Mikuš ocitl s nějakým záchvatem v nemocnici. Ale já jsem tehdy ještě dojížděl ve Švýcarsku poslední šňůru s Dunajem, a odmítl jsem to. Nastoupil tam Pavel Fadrný, který tam s nimi zůstal myslím asi pět roků. S původním dlouholetým bubeníkem Karlem Mikušem se Fiala tehdy rozloučil, protože Fadrný hrál líp. Podruhé když volal už jsem měl času víc, tak jsem záskok vzal. Historie se ovšem opakovala, s Fadrným Fiala po jeho úrazu na kole ukončil spolupráci, a přesvědčil mne, abych tam zůstal já. Přiznávám, že na tento způsob výměny za zraněného kolegu bubeníka dodnes moc pyšný nejsem.

Pak jsi tam ovšem zůstal skoro patnáct let. Nicméně i tvůj odchod nebyl zrovna pohodový, a Petr Fiala to dost ventiloval. Jak jsi to vnímal ty?

Po rozchodu s Fialou jsem s kapelou v klidu a bez konfliktů dojel zhruba měsíc a půl letního hraní, tedy asi čtrnáct koncertů, protože nový bubeník dříve nemohl. Jednostranné mediální komentáře započaly až po té, když už jsem byl definitivně pryč. Doneslo se ke mně, že Fiala do médií vynáší detailní popisy toho, co jsem kdy, a třeba i hodně dávno, udělal špatně. Na rozdíl od něj zastávám názor, že vnitřní záležitosti kapely, manželství či firmy do médií nepatří. Mňága je od svého počátku kapelou jednoho muže – Petra Fialy. Za jeho písničky a texty si jej velice vážím, umí to. Když to máte se šéfem z mnoha důvodů po lidské stránce rozbité, přátelství a respekt je pryč, nemůže to pak samozřejmě fungovat. Z toho následně pramení i největší část všech ostatních problémů. Špinavého prádla je za ty dlouhé roky společného soužití na šňůrách a koncertech k „vyprání“ na všech stranách samozřejmě hodně – nota bene, když kapela hraje cca 90 koncertů ročně. Tyhle ponorky zažívá myslím každá dlouholetá a hodně hrající parta. Nějak detailně vše popisovat v médiích by ovšem bylo z mé strany jen oplácení stejnou zašlou mincí. Každý rozchod mívá svůj rub a líc, a v případě silně emotivních umělců je nejrozumnější brát vše s velkou rezervou a nadhledem. Jelikož jsem v téhle kapele vydržel tolik let, budu zřejmě v historii Mňágy s velkou pravděpodobností největším rekordmanem ze všech bubeníků v délce působení na této silně ostřelované pozici. Dnes je to pro mě již uzavřená kapitola a věřím, že brzy zůstanou jen ty hezké vzpomínky, kterých je mnoho a nějaký nepohodový rozchod a kostlivci zapadnou na smetišti mezi ostatními žďorpy.

Jak se ti s bubnováním daří časově kloubit tvá „civilní práce“?

Skloubit to jde, ale není to zadarmo, a často to stojí hodně nervů a časového presu. Když je člověk dobře namotivovaný třeba novým prostředím, novou prací, novými lidmi a novými kapelami, tak to jde zvládat. Pokud někde začne převládat nepohoda a ponorka, jedná se pak spíše o vykloubení než skloubení. Člověk sedí naplno na dvou židlích hlavně v momentě, kdy na plný úvazek někde pracuje a současně hraje s kapelou, kde se tím ostatní živí. Pokud hraje v kapele, kde to mají lidi jen jako koníčka, je to o něčem jiném.Tak to mám nyní a hodně si tu změnu užívám. Hraní a práce současně má své výhody i nevýhody.

Jaké jsou ty výhody?

Výhodou dvou židlí je, že se člověk pohybuje ve dvou diametrálně rozdílných prostředích a jen přepíná z jednoho do druhého, a tím si vlastně odpočine – zkrátka nejede pořád jen v tom jednom. Mě navíc manažerská práce baví a různorodost činností je prima. S kapelami Dunaj a BOO to bylo náročné v tom, že se tehdy ještě hrávaly i týdenní a dvoutýdenní šňůry často i v zahraničí, takže v pracovních dnech člověk chyběl a taky tehdy nebyly technologie jako dnes, kdy už se dá firma celkem pohodlně po nějaký čas řídit odkudkoliv na světě. Svět je dnes s těmito komunikačními technologiemi úplně někde jinde než v devadesátkách. Výhodou ovšem u těchto kapel bylo, že se dojela šňůra a pak se třeba dva tři týdny nehrálo a daly se dělat jiné aktivity. S Mňágou to byly hlavně víkendy, takže přes týden nebyl větší problém a když se někdy hrálo v týdnu, měl jsem sebou notebook a mobil a pracoval tak v kapelovém autě a na hotelech. Všechny mé ostatní kapely ovšem už musely stranou, nebyl na ně čas a nebyly ani žádné volné termíny. Hrálo se prakticky každý víkend.

Má tvé muzikantství i opačný vliv na „ředitelování?

Každá zkušenost odjinud se při ředitelování může hodit, protože je to práce s lidmi. Ředitel vede svůj tým stejně jako kapelník a je jen na něm, jaké lidi se mu podaří získat a dále jak je namotivuje k dobrému výkonu. To stejné platí o vztazích v práci či v kapele – což je vlastně pro ty, kteří se hudbou živí taky práce. Pokud šéf na svoje lidi nadává, tak je to hlavně jeho špatná vizitka a zodpovědnost, že to sám neumí včas vyřešit. Bývám toho na jednáních často svědkem. Osobně mám velkou radost, že mám ve firmě dlouhodobě dobře vyladěnou partu zaměstnanců. Pokud je člověk někde šéfem a chce mít trochu volné ruce a nechce být jakožto vedoucí osamělý ve svém snažení, je důležité dát lidem důvěru a s respektem je zapojit do pracovního procesu – to jim pak nemusí stát pořád za zády a kontrolovat je. Samozřejmě u tohoto kroku musíte potlačit své šéfovské ego, které neustále řve, že jediný, kdo udělá danou práci nejlépe jste vy. Když tohle člověk zvládne současně s respektem k podřízeným, tak se může dočkat i různých nových řešení a pohledů na věci, které by sám třeba vyřešil i hůře. Když lidi dostanou s důvěrou i zodpovědnost a vědí co mají dělat a jaká je jejich funkce na daném místě, začnou pracovat více samostatně. Taky je to víc baví, než když jen bezmyšlenkovitě plní příkazy bez toho, že by měli nějaký prostor se sami realizovat.


Když to tak poslouchám – máš na bicí ještě dneska chuť cvičit? Nebo se učit něco nového?

Já na bubny přestal cvičit etudy někdy kolem dvacátého roku. Do té doby jsem cvičil myslím opravdu hodně. Pak jsem se někde zřejmě u piva od nějakých „zkušených hudebníků“ matadorů dozvěděl o dvou silně motivačních poučkách. První: Kdo cvičí, nástroj ničí. A druhou: Co ses nenaučil hrát do osmnácti, to už nedoženeš. A bylo hotovo – jak snadné je vše zničit. Na vysoké škole přišlo hodně živého hraní a zkoušení s kapelami, takže bylo moje cvičení spíše online. Díky tomu, že umím noty, jsem si krom vyjamovaného vymýšlení psal pro mě nehratelné party, které vyžadovaly nové postupy uvažování při hraní, což mně posunovalo dál mnohem rychleji než samotné cvičení etud. Je to stejné jako když se odjedete učit cizí jazyk do země, kde se tímto jazykem mluví. Nejdále mne v tomhle pak posunulo hraní ve Z kopce a v Dunaji, kde jsem se ocitl v úplně novém a pro mě málo známém polyrytmickém, liše taktovém a harmonickém světě. Změnilo se značně i moje vnímání hudby jako takové a  mimo jiné jsem pochopil, že kapela má smysl pouze tehdy, když sebou nese sdělení a příběh. Najednou se člověk ocitl v úplně svobodném prostředí nesvázaném do obvyklých škatulek a postupů, jak to má naprostá většina kapel. Cvičení na nástroj není jen technika, ale hlavně vcítění se do toho, co chce člověk hrát a jakou hudbu chce svým hraním podpořit a dále rozvinout. Znám mraky technicky dokonalých hráčů a výsledek jejich tvorby je perfektní hraní not, čímž to končí. V současnosti takhle nadále „cvičím“ a objevuji nové světy v nových kapelách a projektech, kde hraji, plus v každoročním projektu Slet bubeníků.

Pojďme od hraní k hardwaru: K tomu, na co hraješ dnes, jsi dospěl jak?

Jsem typ hudebníka, kterého víc než na co hraje, zajímá, jak na to hraje. Po „na koleni“ sestavovaných bubnech v Bruntále jsem hned po příjezdu na studia do Brna pořídil tu největší sadu od Amátek. Postavil jsem ty tři obrovské krabice do společného pokoje 3 x 2 m na kolejích a dodnes jsem vděčný, že moji dva spolubydlící měli pochopení a nevyhodili mě s tím. Po víkendech jsem sadu spiklenecky sestavoval a přes hadry na ni v pokoji hrál. Pak jsem na inzerát ulovil kapelu a už byla zkušebna na Veterinární fakultě. Sice to byla vykachlíčkovaná přednášková místnost, kde byly sem tam exkrementy od zvířat, co tam studentům ukazovali, a vedle byl chov tchořů, nicméně bylo kde zkoušet a hrát na bubny naostro. S touhle megavelkou sadou jsem vydržel všechny Z kopce a Ošklidy a částečně – to už byl jen velký buben – i Dunaj. Pak přišla první opravdová sada Yamaha stage custom a činely Zildjian – stal jsem firemním hráčem této firmy. Moje současná souprava je Tama Starclassic, ke které jsem přišel tak nějak dost kuriózně. Je to špičková sada od Tamy a jsem s ní velmi spokojený. Jen malý buben hraju Mapex Mayan, moc pěkný a úderný nástroj.

To zmíněné kuriózní nabytí probíhalo jak?

Tu sadu Tamy jsem pořídil tak, že mi kdysi dávno zavolal Venca Bartoš z kapely Fru Fru, jestli nechci koupit velký buben – že už nebude hrát a zpívat současně před kapelou, jak to doposud dělal, a že má špičkový šlapák. Dobře věděl, že mám jen tu úspornou sadu, a že jsem proto možný adept k nákupu. Tak jsem měl najednou skvělý zelený buben. Jednou jsem jel přes Hradec Králové a stavil se ve firmě Petrof. Zastupovali Tamu a jedině Tama tehdy dělala stoličku s bederní opěrkou, kterou jsem chtěl. Objednal jsem si ji, a při odchodu na mě do dveří ten obchodník ještě zavolal, jestli nechci bubny. Že uzavírají objednávku, a další budou dělat až za rok. Tak mě napadlo, když mám ten zelenej šlapák, že bych jej doplnil celou sadou. Během dalších pěti minut jsem doobjednal tom a floor. Žádné trápení a zkoušení – šlo to rychle. Z auta jsem jim pak ještě zavolal, ať k tomu přihodí zelený malý buben – a bylo vymalováno. Tehdy, a myslím že je tomu tak dodnes, vlastně vůbec nebylo u nás možné nějaké drahé sady někde zkoušet. Vím, jak se bubeníci stále trápili a trápí při výběru bubnů nekonečné hodiny diskusemi, kde a co a jak sehnat. S činely jsem se potrápil zase v opačném stylu. Zástupce Zildjianu mě po podpisu smlouvy odvedl do prodejny, kde bylo asi 150 všech možných činelů a se slovy „vyber si sedm činelů dle svého gusta“ odešel. Mlátil jsem tam do nich asi tři hodiny, abych fakt dobře vybral, v uších mi už pískalo, hlava brněla. Jediným východiskem z této situace bylo poznání, že každý činel je prostě dobrý a hotovo. Dodnes na ty činely hraju a jsem spokojený. Namíchal jsem několik řad dohromady a dodnes mě baví.

Nepamatuji si, že bych tě někdy viděl hrát třeba na nějaký Octopad. Elektronika tě nikdy nezajímala?

Jsem v tomto spíše stará škola, přestože jsem vystudovaný elektrikář. Něco se ale pomaličku mění. V kapele Zesilovači mám u bubnů klávesy a sem tam na nich něco zmáčknu, začínám nenápadně zúročovat hodiny u klavíru z dětství. Pavel Fajt v této kapele hojně používá Wave drum a je to super. Přináší to do našeho programu množství různých zvuků, což v případě koncertu dvou bubeníků hodně pomáhá, takže uvidíme.

Pavla Fajta jsi kdysi vystřídal v Dunaji a předpokládám, že jste se na koncertech potkávali dlouhá léta. Jak došlo k té vaší současné spolupráci a nápadu na bubenické duo?

Je to zvláštní, ale na koncertech jsme se potkávali spíše málo. Po nějaké době jsme oba spolupracovali na albu Dunaje s Ivou Bittovou Pustit musíš. Nahráli jsme v Německu znovu první desku Dunaje plus několik nových písní. S tímto programem jsme pak absolvovali řadu vystoupení u nás a v Německu. Společně s Pavlem jsme v Dunaji tehdy hráli současně na dvě soupravy, a byla to velká zábava. Potom po pár letech jsem byl Pavlem přizván ke spolupráci ve Sletu Bubeníků, což pokračuje již devátým rokem dodnes. Slet si velmi užívám, každý nový program dáme do kupy během čtyřdenního soustředění těsně před turné, které obsahuje většinou 14 koncertů po republice jdoucích každý den za sebou. Je to velmi svobodná tvorba v časovém presu se vzájemným porozuměním tužeb každého člena povětšinou šestičlenného bubenického týmu s pozvanými hosty k tomu. Vyprodaná divadla a sály jsou pak skvělou odměnou.

Fajn – a co to duo?

Vloni, po pár společných hraních pouze ve dvou, nás napadlo udělat regulérní kapelové bubenické duo s názvem Zesilovači, kde oba bubnujeme, zpíváme a já sem tam při bubnování ještě hraju jednoduché tóny na klávesy. Holt čtyři roky lidušky na klavír se konečně dočkaly zúročení. Pavel hraje vestoje na koncertní sadu bubnů a já hraji na klasickou soupravu. Naše rozličné způsoby bubnování se příjemně doplňují. Já spíše držím různé groovy a Pavel k tomu jede svoje melodicko-rytmické linky. Máme tam skladby plné divokého bubnování anebo jen úplně ambientní a tiché plochy. Velký prostor k improvizaci přímo na podiu mne v Zesilovačích taky neskonale baví. Texty píše a taky je i zpívá hlavně Pavel. Absolvovali jsme již několik vystoupení po republice a je to pro nás a doufám, že i pro diváky, veliká radost a současně velké dobrodružství.


Hraješ i v nové kapele Kucharski s muzikanty z Fru Fru. K tomu došlo jak?

S Vencou Bartošem, zpěvákem kapely Fru Fru, jsme ohledně spolupráce koketovali už mnoho let. Po odchodu z Mňágy vznikl časový prostor se domluvit. Venca mi nabídl spolupráci v již existující, ale živě nehrající kapele tehdy ještě bez názvu, ale s natočeným prvním albem. Hudba i texty mne hodně zaujaly stejně jako Vencův jedinečný zpěv, takže jsme se domluvili, že to zkusíme. Nazkoušeli jsme sedm úplně nových písniček plus 10 skladeb z toho prvního nikdy naživo nehraného alba, a 17. května nás čeká koncertní premiéra na Staré Pekárně v Brně. Jelikož všechny texty pocházejí z pera pana Kucharského, napadlo nás, že by se kapela mohla jmenovat podle něj. Venca Bartoš je skvělý zpěvák a jeho frázování a nezaměnitelný hlas mne i s originálním zvukem celé kapely, ve které jsou moc šikovní hudebníci, hodně baví.

Zavedení muzikanti mají obvykle své idoly a oblíbené vzory z mládí, a nastupující generace hráčů už vnímají spíš okrajově. Ty máš nějaké bubeníky, kteří jsou výrazně mladší než ty, a přesto tě dokázali svou hrou zaujmout?

V tomto jsem spíše konzervativní. Ani tak mě nezajímá technika, ale spíše jedinečnost pojetí hry a celkového cítění. Dneska mladí hráči mají techniku hry zvládnutou skvěle stokrát líp než já, ale často jim uniká vnímání celku, aby vše do sebe zábavně a funkčně zapadalo. Na tohle se snažím nezapomínat při zkoušení nových skladeb ve všech kapelách a projektech, kde v současnosti hraju. Předvádění velkých komplikovaností mám už doufám za sebou v mládí, a nebylo toho málo! Vášu kdysi při zakládání Z kopců myslím hodně zaujalo, když jsem mu při našem prvním seznámení sdělil, že by mne bavilo, aby každý člen kapely hrál vlastně neustále sólo, a že to by byla ta nejlepší kapela. A klaplo nám to! Právě setkání s Petrem Vášou a hraní v kapele Z kopce bylo pro moji další hudební dráhu vlastně velmi zásadní a hodně změnilo můj pohled na hudbu a hraní v kapele. V muzice je pro mne již dlouhou dobu důležitý celek, neřeším při poslechu jak za mlada, jestli bych tohle anebo tamto uměl zahrát – stejně vím, že už spoustu technik nedoženu a jedinou cestou je originalita a nápaditost. Tohle si dnes cením u hudebníků nejvíc a může to být klidně i úplně jednoduchá hudba.

A tradičně na závěr: kapelníkem být, a mít spoluhráče, kteří by hráli jen tvoje skladby, jsi nikdy netoužil?

V Zesilovačích vše tvoříme rovnou ve zkušebně, nenosíme tam žádné předpřipravené skladby, takže v této kapele jsme kapelníci s Pavlem Fajtem vlastně oba. A hrajeme jen naše vlastní skladby. Kapelníkem a v podstatě i manažerem jsem ve svých dvou stávajících kapelách A-beat a Led Zeppelin revival plus mám v plánu ještě kapelu Police revival – ta je postavená, jen se nám nedaří sehnat zpěváka popř. zpěvačku. Repertoár v těchto kapelách je komplet převzatý, nové skladby vybíráme většinou společně. Řeším všechny organizační záležitosti – zkoušení, domlouvání koncertů, plakáty a vše potřebné. Jelikož ale nejsem nositelem a tvůrcem primárních hudebních nápadů, a ani textů, těžko bych mohl po spoluhráčích požadovat, byť i v pozici kapelníka, aby se hrála jen moje vlastní hudba. Sejde-li se ovšem fajn parta skvělých hudebníků, kteří mají k sobě vzájemný respekt, hodně mne pak baví podílet se na vzniku nových skladeb.

- - -

KDE HRAJE:
- A-beat (1990- )
- Led Zeppelin Revival (1995- )
- Slet bubeníků (2008- )
- Rybova mše vánoční (2008- )
- Kucharski (2017- )
- The Police revival (2017- )
- Zesilovači – duo Fajt-Koudelka (2018- )

KDE HRÁL:
- Dechový orchestr mladých Bruntál (1978-1982)
- Reflex (rocková kapela na gymplu,1979-1982)
- GAN (zábavová kapela v Brně, 1982-1983)
- Zebra (1983-1986)
- Zbrojnoš Jiří (1983-1987)
- Z kopce (1985-1992)
- Ošklid (1987-1988)
- Škaredá holka (1990-1994)
- Krutnava (1993-1996)
- Dunaj (1992-1997)
- BOO (1998-2007)
- Mňága a Žďorp (2002-2016)

NA CO HRAJE:
Bicí :
- Tama Starclassic, malý buben Mapex Mayan, činely Zildjian, šlapka DW 9009
- a druhá sada Yamaha Stage Custom, činely Paiste

VYUČUJE NĚKDE:
Zatím jsem do toho nešel, i když poptávek už bylo mnoho. Vzhledem k tomu, že jsem sám převážně samouk, vůbec nevím, jestli bych uměl tu správnou metodiku výuky.

Z kopce v uniformách Československé lidové armády. Pavel Koudelka vpravo, Petr Váša vlevo.
Dunaj (Pavel Koudelka zcela vlevo) dodnes patří k nejvýznamnějším jménům českých alternativních kapel.
V nové kapele Kucharski se sešel s členy Fru Fru