S Ridinou Ahmedovou (foto: Libor Fojtík)

Petr Tichý: Žánrovou různorodost nevyhledávám, je všude kolem

V hudbě volně pluje od experimentů k písničkám a zpět. Jen krátce po sobě vyšla před koncem roku alba HLASkontraBAS s Ridinou Ahmedovou a Beaj Vat! “keltských” Bran. Na jedné straně ho baví akustické písně pro terezínské děti projektu Květovaný kůň, na druhé spolupráce s Floexem či kapelou Alvik, kde je elektronika základním stavebním kamenem. Dalším v seriálu Sideman je basista Petr Tichý.

Stále hraješ hlavně na kontrabas, a na rozdíl od jiných kolegů mu dáváš přednost před baskytarou. Nikdy tě tolik nelákala?

Baskytaru jsem na mnoho let odložil po jednom koncertě gymnaziální kapely Tomáše Maňase, na kterém mi přestal fungovat výstup a zjistil tak, že můžu celý koncert odehrát na kontrabas. To mi bylo sedmnáct a na kontrabas jsem hrál asi půl roku. Na baskytaru jsem začal hrát ve čtrnácti, protože v naší metalové kapele se do toho nikomu nechtělo. Bylo to fajn, ale neměl jsem ani dobrý nástroj ani aparát... Slušnou baskytaru, kterou střídám s kontrabasem, jsem si pořídil teprve nedávno. Používám ji hlavně v kapele Alvik nebo poslední dobou i v NTS.

Jako dítě prý jsi hodně hrával volejbal. To není zrovna šetrný sport k prstům, bez kterých se muzikant neobejde. Kdy muzika zvítězila?

K volejbalu mě přivedla maminka, která byla v reprezentaci a v šedesátém osmém na olympiádě v Mexiku. Intenzívně jsem hrál tak do patnácti. No a pak už si nevzpomínám, že bych dělal odpoledne něco jiného, než že jsme se sešli s klukama ve zkušebně, chvíli něco brnkali, pak šli ven. A nebo obráceně... Poslední dobou se scházíme příležitostně na beachvolejbal se Štěpánkou Balcarovou, Mishanem Pajdiakem nebo Petrou Ernyevou. Nikdy jsem nepocítil žádnou újmu, co se prstů týče...

Museli tě do hraní rodiče “honit”? A nebo fungoval příklad tatínka, který byl také muzikant?

Já jsem vyrůstal “jako dříví v lese”. Tatínkovi bylo padesát, když jsem se mu narodil jako třetí syn, a už nejen že aktivně nehrál, ale už ani neměl doma jediný nástroj. Maminka byla učitelkou v mateřské školce a tam jsem po odpolednech na ni čekal zavřený v nějaké prázdné třídě a koupal se ve zvuku piána. Až teprve při posledním ročníku gymnázia jsem řekl tatínkovi, že kromě Techniky bych chtěl stíhat ještě konzervatoř. Asi se chytil za nos, že se mi dost nevěnoval, a sám mě přihlásil na Ježkárnu. Pak to byl šest let masakr. Dopoledne na strojárně, odpoledne taky nebo na konzervatoři, večer cvičit, pak do noci rýsovat. Víkendy dodělávat co se nestihlo. Nakonec už jsem to nezvládl a ČVÚT nedokončil. Vyhrála muzika, čehož jsem nikdy nelitoval. Takže tatínkův příklad moc nefungoval, protože ten to vzal přesně obráceně. Jako teenager hrál na bicí s R.A.Dvorským nebo s Ferdinandem Havlíkem.


Kdy vlastně začátečník nejdřív zvládne tak objemný nástroj?

S úplnými začátečníky nemám moc zkušeností. Když někdo začíná na kontrabas, většinou už je pokročilý na nějaký jiný nástroj. Což bych vlastně i doporučoval. Co tak vím o kontrabasistech technicky na nejvyšším levelu, všichni, až na výjimky, začínali na housle. Na kontrabas přešli většinou starší než v jedenácti. Učení mě ale baví, působím na ZUŠ Šimáčkova. Momentálně mám dva žáky a možná bych ještě jednoho stíhal...

Pro tebe byla konzervatoř samozřejmá volba?

Vlastně ani ne. Vůbec jsem neuvažoval o tom, že bych se kdy živil hudbou. Když jsem šel po maturitě do Prahy, zeptal jsem se svého učitele Vládi Blažka, jabloneckého Sokrata, jestli si mám najít učitele v Praze s tím, že už asi nebudu stíhat jeho hodiny. Ten mi řekl ať jdu rovnou na konzervatoř. A bylo to...

Pořád jsme ale pominuli tvé hraní v kapelách, než jsi ji začal studovat?

No jasně. Ve třinácti jsem se seznámil s Pepou Pourem, velmi muzikálním samoukem. Poslouchali jsme Pink Floyd a Marka Knopflera. Vlastně to byl Pepa, kdo mě začal učit na kytaru. Jeho skladby si pamatuju doteď. Brzy jsme založili kapelu a tam jsem právě začal hrát na baskytaru, když přišel do kapely Vojtěch Želinský, který uměl na kytaru lépe než já... S ním jsem pak hrál, kromě gymnaziálních kapel, ještě dalších deset let v kapele Vesny Vaško Caceres, nebo v kapele Jany Šteflíčkové.
Na gymplu jsme měli vůbec dobrou partu. Rád vzpomínám na kytaristu Tomáše Dynteru, který mi dopomohl k mým dvěma nástrojům. Ze saxofonisty Lukáše Fogla je dneska skvělý kontrabasista Aurora jazzbandu.
V kapele Tomáše Maňase jsem poprvé zažil takovou ambici vytvořit něco svébytného. Ne za každou cenu něco originálního, ale jít prostě za svým pocitem a neohlížet se kolem, jak to dělají ostatní. Nedávno jsem o Maňasovi mluvil s Dorkou Bárovou, která mi řekla, že právě on byl pro ní a Tara Fuki silným počátečním impulzem.

Pamatuji si ještě, jak jsem je poprvé spolu viděl v kapele Lippany. Ty jsi později začal - na rozdíl od mnoha svých kolegů, kteří po celý život zůstanou jen u akustické hudby - hrát i s lidmi, věnujícími se elektronice. Jak k tomu došlo?

Tak to si pamatuju velmi dobře. V roce 1997 jsem se seznámil se zpěvačkou Ridinou Ahmedovou. Hltali jsme jazz. A přes ní vedla spojnice k Tomášovi Dvořákovi alias Floexovi. Kde oni se potkali, to už přesně nevím, něco spolu asi studovali, hehe. Zjevil se mi tím nový svět. Výsledkem bylo hostování na albu Pocustone, pak byl Floexí band (2000-2002), album Zorya (2011).
A hostování na prvním CD Bratří Orffů Bingriwingri (2005). Taky slovenští Veneer a Seventy Sun. Na floexím koncertě na Deltě jsem se seznámil s Anyou a Mishanem, tehdy rodícím se Alvikem, kde působím doteď. Občas jsem hrál i s DJem Blue nebo DJem Tallem.


Tehdy začalo i tvé sólové hraní?

Ano. Úplně první sólo hraní ale bylo, když nepřišel klavírista do Redhot&blue a já musel padesát minut improvizovat sám. Začal jsem hrát smyčcem Good Bye Pork Pie Hat a po pár tónech zahřmělo, „nejsme na pohřbu!“... polilo mě horko, odložil jsem smyčec a začal jsem brnkat téma The Days Of Wine And Roses. Lidi pak byli skvělí, různě mě hecovali a bylo to super.
Pak jsem hrál s Bluem jako předkapela Floexe a to byly taky první skladby s loopstationem. A před pár lety jsme se s Ridinou Ahmedovou vrátili k myšlence z té doby, tedy hrát jen v duu s looperem. Vznikl projekt HLASkontraBAS, který už má za sebou desítky koncertů, a nedávno jsme natočili a vydali CD u Polí5.

Hraješ dost žánrově různorodou hudbu. Vychází to z toho, že ji i posloucháš?

No, nepatřím zrovna mezi diskofily, kteří mají „přehled“. Spíš to vychází z toho, že jsem otevřený novým podnětům a impulzům.
Když jsem začal hrát v Branu tak jsem znal z keltský hudby maximálně Michaela McGoldricka.
Velmi mě například ovlivnilo účinkování v improvizačním Zapomenutém Orchestru ze Země Snivců, vedeném bubeníkem a vizionářem Jardou Kořánem. Hodinový koncert šesti i více muzikantů, před kterým není domluvená ani nota, to je dobrá průprava pro otevřenost, pohotovost a důvěru v ostatní spoluhráče.
Odtud také vede cesta k Michalovi Nejtkovi, přes účinkování v triu Puo až k triu NTS, tedy Nejtek-Tichý-Smetáček. Tohle trio je opravdu můj splněný sen. Michal Nejtek si s námi jednou kdysi zahrál v Blue Lightu s Adamem Tvrdým. A od prvních dvou tónů jsem věděl, že s tímhle chlapíkem bych rád hrál. Štěpána jsem zažil ještě v jeho éře s Arakainama. Bubeník snů. Seznámil jsem se s ním ale až na jednom Openmiku, kde hrál jen na svoji elektrárnu, a já sólo kontrabas.
Ale, abych se vrátil k otázce... Nevychází to z toho, že žánrovou různorodost vyhledávám. Je všude kolem. Jenom se jí nebráním. Potkávám skvělé muzikanty, kteří jsou z různého těsta, a já tu různorodost v hudbě přes ně objevuju.
Byl bych blázen, kdybych třeba odmítl spolupracovat se skladatelem soudobý vážný hudby Matoušem Hejlem, přestože vím, že po mě bude chtít těžký věci. Vždycky mě taková setkání posunou někam dál.

Koho považuješ za své vzory nebo ty, kteří tě inspirovali? A mění se to v průběhu času?

Určitě úplně jako první to byl muzikant, jehož jméno zatím, neznám. Potkal jsem ho na Vltavě. Jel s kapelou i s kontrabasem na voru, uprostřed se v řece chladil sud piva a oni hráli všechno možné. Zvuk jeho kontrabasu prostupoval vším a všemi, jako by svolával k vykouření dýmky míru. Čas se zastavil. Chytil jsem se s kanoí jejich boku, a jel s nimi takhle něco přes týden. Občas jsem dostal pivo a věděl jsem, že tohle je moje cesta. Prý tam ve Vyšším Brodě každý rok otevírá sezónu, tak mám v plánu tam vyrazit a zase si ho poslechnout.
Později jsem hodně poslouchal Garryho Peacocka. Kdo miluje sólový kontrabas, tomu doporučuji album December Poems.
Pak George Mráze, Raye Browna nebo Miroslova Vitouše. Ten mi v roce 2014 ve svém italském studiu při natáčení CD Marka Novotného pomohl zásadně posunout mojí techniku hry na kontrabas.
Na Konzervatoři Jaroslava Ježka jsem chodil k Petrovi Kořínkovi, a na kapelu ke Karlovi Růžičkovi. Některé jejich komentáře mi zní v uších doteď.
Na jazzové dílně ve Frýdlantu mě nadchnul Jaromír Honzák a díky touze chodit k němu na hodiny, jsem pak ještě vystudoval Voš při KJJ a bakalářské studium Jazzového oddělení na Hamu... Jaromír mě přivedl na Barra Philipse. Znám skoro všechny jeho desky a abych se sním mohl setkat, uprosil jsem dokonce Petra Pylipova, abych ho mohl vyzvednout na letišti... pozval mě pak na oběd...krásně to pak shrnul slovy, “It’s all about sound!“
Skvělých kontrabasistů, od kterých je co se učit, je opravdu hodně. Avishai Cohen, Ron Carter, Reneaud Garsia Fond, Adam Ben Ezra, Jiří Slavík a další a další..
Asi bych mohl pokračovat dlouho. Nemění se to. Rozšiřuje se to.


Používáš elektrický kontrabas, postavený podle vlastního návrhu. Jak k tomu došlo? Ty, které byly k dispozici, ti nevyhovovaly?

Není to jen elektrický kontrabas, nýbrž elektroakustický! Idea na jeho zhotovení sahá až do dob, kdy jsem chodil hrát o víkendech po Jabloneckých hospodách i třeba dva kilometry vzdálených. Když jde člověk s kontrabasem na rameni proti větru po zamrzlé přehradě, tak prostě má takové nápady, že “by to stálo za zmenšení”.
No a pak hraní na velkých podiích sebou přináší pro akustický kontrabas, ale i další akustické nástroje, celou řadu problémů. Elektrických kontrabasů jsem vyzkoušel několik, ale žádný mě neuspokojoval.
Takže tu byla kombinace hledání nového zvuku, potřeby silnějšího ozvučení, cestovního kontrabasu s odmontovatelným krkem do letadla a momentu zjištění, že firma Kolstein už něco takového vyrábí za velkou louží. Jejich tvar busetto se mi ale nelíbil a mistr houslař Jiří Petlach mi vyrobil krásný nástroj podle mých představ a výkresů. Na první koncert s tímhle kontrabasem asi nikdy nezapomenu. Jeli jsme hrát na Keltskou noc v Plumlově s kapelou Bran, a cestou vyzvedli úplně nový kontrabas. Neměl jsem vůbec kdy si ho osahat a seznámit se ním. Když jsme začali při západu slunce hrát, všechno ztichlo, přestali zpívat ptáci. Slyšel jsem hlas svého nástroje tak přítomně jako nikdy předtím. Po koncertě se prodalo osmdesát cédéček, takže jsme hráli asi fakt dobře. No a dneska už hraju i na svoje vlastní struny.

Ty si je prý i vyrábíš! Proč vlastní struny? A jak je vlastně děláš?

Vždycky mě to lákalo, hrát na střevové struny. A když jsem se setkal poprvé s Jaromírem Honzákem, měl na svém kontrabasu neopředené G a D. Jsou takové tlustší, měkčí, pohmatem teplejší než ocelové struny, a stejně tak i znějí. Koho baví zvuk kontrabasu Charlese Minguse, Scott LaFara, Paula Chamberse nebo Charlieho Hadena, tak ví, o čem mluvím.
Pořídil jsem si Eudoxy. To jsou opravdu luxusní struny, a když se mi ani ne po roce rozpletly, a musel jsem je sundat, hrály ještě jako nové. Tak jsem je oplakal a vrátil se k oceli.
Loni v létě jsem se zabýval lidovými muzikanty z Těrchové. Inspiroval mě k tomu Martin Žák, muzikant duší propadlý Old Time Music. No a tam si z ovčích střev vyrábějí struny ještě dnes. Tak jsem to zkusil po jejich vzoru a potkalo mě štěstí začátečníka. Hned na první pokus se povedlo skvělé Géčko na které hraju doteď.
Princip je jednoduchý. Připravené střívko, v patřičném množství, se zkroutí a nechá vyschnout. Kolagen má úžasné vlastnosti. Známé vzducholodě Zeppelin měly plášť z hovězích střev. Tatínek byl konstruktér a vynálezce. Asi mám po něm potřebu něco řešit, něco měnit, něco někam posouvat.


Baví tě jen čistý zvuk, a nebo využíváš i nějaké efekty či procesory?

Běžně si v kapelách vystačím s čistým zvukem, modulovaným jen způsobem hraní. Způsobů, jak akusticky hrát, je nepřeberné množství, a stále je co objevovat. Nicméně efekty také používám, především v NTS triu. Distortion, delay, reverzní delay, reverb, octaver, wah-wah, a arpegiator. V různých kombinacích.
Co mě baví ale ještě víc než efektovat kontrabas, je efektovat svoje spoluhráče. Dám si mikrofon k bicím, snímač na virbl, linku z kláves nebo mikrofon do klavíru a mám skvělý materiál pro live remix. Takhle fungujem všichni v NTS. Jako srdce mojí efektové elektrárny používám legendární looper Eberheim Echoplex, který můžu ovládat pedály, a mám u toho volné ruce pro hraní na kontrabas.

Muzikantů v téhle rubrice se obvykle na závěr ptám, zda někdy toužili mít vlastní kapelu, kde by se vše přizpůsobovalo jejich autorským skladbám. To ty ale už vlastně máš. Jak vnímáš muzikantský rozdíl, když někoho doprovázíš, a ve chvílích, kdy vše naopak stojí jen na tobě?

Kdybych měl víc času, ještě bych nějakou kapelu založil, hehe... Ani ne tak kvůli skladbám, ale kvůli lidem s kterými mi je dobře a taky se s nimi dobře hraje.
Ten rozdíl je samozřejmě značný. Když hraju sám, nemusím se na nikoho napojovat. Sleduju jenom svoje představy a ty se snažím naplnit. Pokud ale hraju s někým, je situace úplně jiná. Dochází ke konfrontaci mnoha představ o tom, kam půjdeme na výlet, jak rychle a na jak dlouho, jestli se budeme vracet, a nebo půjdem dál. Jestli podepřem toho s vyvrknutým kotníkem nebo ho zanecháme jeho osudu...nee, to už jsem zašel daleko. Když se třeba improvizuje ve více lidech, je potřeba reagovat na sebemenší změny směru. Na doprovázení mě pro změnu baví ten pocit, když to sólistovi jde, ať už je to téma nebo sólo, protože není dobrého sóla bez dobrého doprovodu, takže to je pro mě zpětná vazba, že to dělám dobře. A naopak. Většina z nich to myslím chápe.

---

KDE HRAJE:

HLASkontraBAS (2012 – )
NTS (2009 – )
BRAN (2008 – )
Alvik (2004 - )
Duende (2016 - )
Paul Novotny trio (2003 - )
Ondra Škoch – Nitky (dříve Manon15)
Míra Kemel
Květovaný kůň aneb Hanzlová–Hrubý–Svoboda–Tichý
Jazzkhonspiraci
Pavol Hammel
Feng – yun Song a trio Puo
Sylvie Krobová
Ivana Fütznerová
Bára Vaculíková
Milli Janatková
Zapomenutý Orchestr Země Snivců

KDE HRÁL:

Marek Novotný Quintet
Vesna Vaško Caceres (1998 - 2010)
Jana Šteflíčková a Kůň
Floex
a mnoho krátkodobých projektů

NA CO HRAJE:

Nástroje:

- Tříčtvrteční kontrabas (menzura 106cm) od neznámého mistra z druhé poloviny 19. století
G a D střevové struny vlastní výroby, A1 a E1 La Belly

- Tříčtvrteční kontrabas (menzura 102cm) od neznámého mistra z 18. století- Thomastic Spirocore ladění A1-D-G-c

- Elektroakustický tříčtvrteční kontrabas (menzura 105 cm),
vlastního designu, zhotovený Jiřím Petlachem.
G a D střevové struny vlastní výroby, A1 a E1 Zayex

- Čtyřstrunná baskytara Sterling Musicman
Struny Ernie Ball Superslinky, ladění H2-E1-A1-D

Snímače a mikrofony:

Shadows NFX-B
Bayerdynamic d-52b
SD System LC 100

Aparát:

Gallien-Kruger MB112
Phill Johnson Briefcase

VYUČUJE NĚKDE:

ZUŠ Šimáčkova, soukromě

Petr Tichý
Petr Tichý v sestavě Marek Novotný Quintet
Petr Tichý s Alvik v Paláci Akropolis (foto: Dušan Vainer)