Bon Jovi, foto: archív kapely

Pódiový gear strunerů z Bon Jovi

Bon Jovi, dnes už veteráni rockové scény, sice zažívali svou zlatou éru především v osmdesátých a první polovině devadesátých let, ale to neznamená, že by kapela okolo frontmana Jona Bon Joviho dnes neměla fanouškům mainstreamového rocku co nabídnout. I po různých personálních peripetiích a kapelových pauzách, částečně zapříčiněných také odvykacími kůrami některých členů, má kvintet založený v roce 1983 v New Jersey stále dostatek energie ke koncertování a nahrávání nových alb.

Už první eponymní deska s hitovkou Runaway z roku 1984 a následující počin 7800° Fahrenheit (1985) se na tehdy ještě etablující se formaci dočkaly poměrně pozitivního přijetí, ale zásadní zlom v jejich kariéře přišel s albem Slippery When Wet (1986), natáčeném ve studiích Little Mountain v kanadském Vancouveru, na němž jako skladatel spolupracoval hitmaker Desmond Child a produkci dostal na starost Bruce Fairbairn.

Sázka na tyto velezkušené profesionály se Bon Jovi maximálně zúročila - Slippery When Wet vystřelilo na první příčku žebříčku Billboard 200, kde vydrželo celých 8 týdnů a pecky You Give Love a Bad Name a Livin' on a Prayer kralovaly singlovému přehledu Billboard Hot 100. Stejnojmenný časopis také album vyhlásil nejprodávanější deskou roku 1987, skladba Livin' on a Prayer dostala cenu MTV a kapela obdržela řadu dalších ocenění.

Po úspěšné desce samozřejmě následovalo velké americké a poté i evropské turné čítající celkem 130 koncertů s návštěvností, která potvrzovala světový status kapely. V pořadí čtvrté CD s názvem New Jersey (1988) opět hýbalo hudebními žebříčky a Bon Jovi této situaci využili k monstrózní celosvětové šňůře zahrnující 232 koncertů ve 22 zemích. Kapela také zahrála na moskevském Mírovém festivalu a New Jersey se stalo prvním americkým albem, jež oficiálně vyšlo na území Sovětského svazu.

Dlouhé turné trvající 16 měsíců si vybralo svou daň a fyzicky i emočně vyčerpaná kapela se rozhodla pro časově neurčenou pauzu. Nespokojený Jon Bon Jovi se v roce 1991 rozhodl vyhodit kompletní management včetně dlouholetého spolupracovníka Doca McGheeho, založil produkční společnost Bon Jovi a ve stejné době sezval členy kapely na karibský ostrov St. Thomas, aby zde prodiskutovali plány do budoucna.

Výsledkem bylo angažování producenta Boba Rocka a návrat do studií ve Vancouveru, kde vznikla pátá studiovka Keep the Faith (1992), která by se dala označit jako začátek nové kapitoly v historii Bon Jovi. Ze zvuku kapely zmizely překomprimované bubny s přemírou hallu, hardrockové kytarové party byly nahrazeny vrstvenými aranžemi využívajícími přirozeného marshallovského crunche, texty se posunuly směrem k civilnější tématice a z celkového soundu vymizela osmdesátková pompéznost.

Také díky těmto změnám album dosáhlo na dvojnásobnou platinu a Bon Jovi se v malých klubech v domovském New Jersey začali připravovat na další rozsáhlou světovou šňůru, kterou nakonec tvořilo 177 koncertů v 37 zemích s celkovou návštěvností téměř 2.5 milionu diváků. V říjnu 1994 vychází výběr Cross Road s dvojicí nových songů Always a Someday I'll Be Saturday Night – první z nich se pohyboval v top desítce žebříčku Billboard Hot 100 neuvěřitelných 6 měsíců a album získalo cenu WMA Best Selling Rock Band.

Především v Británii si skvěle vedlo následující CD These Days (1995), což potvrdily i tři po sobě vyprodané červnové koncerty na londýnském stadionu Wembley, jejichž atmosféra je zachycena i v dokumentu Bon Jovi: Live From London. Po turné kapela oznámila dvouletou pauzu a na scénu se vrátila albem Crush (2000) s peckou It's My Life, která měla velkou zásluhu na přílivu mladých fanoušků a následující počin Bounce (2002), ovlivněný teroristickými útoky z 11. září 2001, okamžitě vystoupal na přední příčky žebříčků v USA a Británii.

Na úspěch Bounce navázalo po třech letech CD Have a Nice Day se stejnojmenným titulním songem, jenž svým celosvětovým úspěchem potvrdil, že Bon Jovi i po více než 20 letech nedochází skladatelská invence a v rockovém šuplíku stále platí ze jedny z nejvýraznějších hitmakerů, což předvedli i na albu Lost Highway (2007) s řadou speciálních promo akcí, mezi které patřil i koncert v tehdy zbrusu nové londýnské O2 Areně, kde vystoupili jako první kapela od oficiálního otevření sálu a 23 tisíc vstupenek bylo vyprodáno během necelé půlhodiny.


Čtvrtstoletí existence oslavili Bon Jovi dokumentem Phila Griffina When We Were Beautiful, premiérově představeném na filmovém festivalu Tribeca, Jon Bon Jovi společně s kytaristou Richiem Samborou byli uvedeni do skladatelské Síně slávy a o pár měsíců později korunovali toto výročí albem The Circle, které se na rozdíl od předchozího CD s vlivy country vrací k rockovým základům.

V březnu 2013 vychází CD What About Now, ale podpůrné turné je narušeno odchodem Richieho Sambory, který kapelu na šňůře opustil z blíže neupřesněných osobních důvodů. Samborův post zastoupil do konce šňůry kytarista Phil X a na několik štací musela kapela najít náhradu i za bubeníka Tico Torrese, jenž musel podstoupit operaci.

Spekulace o Samborově pozici v kapele vyjasnil Bon Jovi až v listopadu 2014, kdy novinářům sdělil, že Samborův odchod je definitivní a jeho místo dočasně zaujímá Phil X, jehož party můžeme slyšet na zatím posledním CD This House Is Not for Sale z minulého roku. Při premiéře videa ke stejnojmenné skladbě Jon Bon Jovi oznámil, že Phil X a basista Hugh McDonald (v kapele jako host od r. 1994) se stávají oficiálními členy bandu.

Následující popis pódiového vybavení Phila X a Hugha Mc Donalda se vztahuje k jarní části letošní americké šňůry propagující album This House Is Not for Sale a kromě arzenálu těchto muzikantů zde najdete i gear dalšího koncertního kytaristy Johna Shankse, jenž v roli producenta a skladatele spolupracuje s kapelou už od roku 2005.

John Shanks

Kytary

Mezi hromadou nástrojů ze Shanksova arzenálu dominoval letitý Gibson SG z roku 1964 s originálními PAF snímači a vibratem a pro skladby v drop D ladění sloužil strat Suhr Classic Pro 2007 s kobylkovým humbuckerem SSV a dvěma singly,. Specialita v podobě modelu Ronin Morningstar využívá trojici singlů Stratofoil, na masivnější zkreslení byl použit černý Gibson Les Paul Custom 1968 a nechyběl oblíbený Fender Stratocaster stavěný v roce 1996 ještě Johnem Suhrem a vybavený ručně vinutými snímači původně navrženými pro Jeffa Becka.

Akustické party obstarával dreadnought Martin postavený pro Jona Bon Joviho, ve stojanu byl připraven druhý Ronin Mirari s humbuckery Foilbucker a hardwarem MannMade a ve skladbě This House Is Not For Sale využil černého Stratocastera z roku 1973 s pevnou kobylkou.

Pódiovou kolekci tvořila také replika Gibsonu Les Paul Standard 59 z dílny Petera Baraneta, telecasterovský Suhr Classic T s korpusem z koriny postavený pro veletrh NAMM 2009, pololubový Gibson Trini Lopez 1967, bílý Gibson SG Les Paul Custom 1961 s trojicí humbuckerů a vibratem Bigsby, barytonový Fender Telecaster v povrchové úpravě Blonde a signatura Suhr navržená pro Pete Thorna. Kytary jsou osazeny strunami Ernie Ball Slinky o síle .010 - .046

Zesilovače a boxy

Jedničkou mezi aparáty je starý Marshall Plexi z roku 1968 v padesátiwattové verzi, se kterým Shanks nahrával také zatím poslední album Bon Jovi This House Is Not For Sale, jenž doplňoval zesilovač Friedman se zvukem vintage Marshallu 50W a pro sound s americkým charakterem byl připraven puristicky řešený jednokanál Suhr Bella s koncovými elektronkami 6L6.

Jako zálohy jistily případný výpadek aparáty Marshall 1987 a stowattový Suhr. Výsledný signál je míchán jak z

klasických aparátů, tak i efektového racku zapojeného do sterea, jenž je pomocí koncového zesilovače Marshall Valvestate 120/120 distribuován i do monitorů a in-ear systému, kromě toho jsou na pódiu umístěny i malé 1x12 boxy s 12 palcovými reproduktory Celestion Greenback 25W.

Efekty

Shanks je velkým příznivcem studiových multiefektů a v jeho racku najdeme dva známé a osvědčené digitální delaye Lexicon PCM 42, Eventide Eclipse V4, reverb Bricasti 7, procesor TC Electronic G-Force, analogový kompresor Empirical Labs EL8X Distressor a modulární ekvalizer Avedis Audio E27 uložený v šasi R52. Jednotlivým komponentům dodává energii napaječ Furman.

V rackovém šuplíku je uložen upravený a dnes už nevyráběný Boss FA-1 FET Amp, delay EHX Deluxe Memory Man, ekvalizer Boss GE-7, dozvuk Way Huge Echo-Puss, flanger EHX Electric Mistress, lampový overdrive B.K. Butler Tube Driver a EHX Nano POG.

Druhá zásuvka ukrývá zkreslení Pro Co Rat, Suhr Eclipse, Guyataone Zoom Distortion, mosfetový Ibanez Mostortion, Xotic RC Booster, Origin Effects Cali 76, tremolo/reverb Strymon Flint a Nobels ODR-1. Všechny krabičkové efekty jsou napájeny dvěma distributory Voodoo Lab Pedal Power 2 Plus. Pedalboardu vévodí rozměrný kontroler Skrydstrup SC-1. vedle kterého je umístěn volume pedal Boss VL-500, expression pedal, ladička TCE PolyTune, chorus Way Huge Blue Hippo a delay Line6 DL4.


Phil X

Kytary

Phil X spolupracuje s firmou Framus a jejich nástroje využívá i na koncertních štacích – jedničkou je signatura Framus XG s korpusem ve stylu masivnějšího Gibsonu SG, krkem s profilem 59 a kobylkovým snímačem Arcane PX-90. Jako záloha byl nachystán identický model ve verzi relic. Dalšími Framusy ala SG jsou speciály Torch se dvěma humbuckery Arcane PX-8 a custom verze v limetkově zelené metalíze a třemi snímači Arcane PX-90.

Pro decentnější sound byl využíván černý Framus s kobylkovým Arcane Ultratronem a pololubový Framus Mayfield s odstraněným krkovým snímačem a částečně demontovanou elektronikou. Arzenál Framusů uzavíral model Idolmaker s trojicí singlů Seymour Duncan, postavený pro kytaristu Steva Salase a 12 strunná akustika použitá ve skladbě Wanted Dead Or Alive.

Zesilovače a boxy

Nejvíce používaným aparátem byl signovaný jednokanálový zesilovač Friedman Phil X s výkonem 100 W postavený na modelu s režimem Brown Eye a modifikovaným preampem se sníženým gainem, což má také vliv na větší průraznost a menší kompresi tónu. Pro funkci jump je aparát vybaven druhým masterem a jako záloha je připraven identický kousek.

Na šňůře nechyběl ani oblíbený Marshall JCM 800 z roku 1976, jenž byl původně upraven a dostal další potenciometr hlasitosti, ale v poslední době je využíván bez této modifikace. Z důvodu přehřívání vytaveného zesilovače byla přední dřevěná deska šasi nahrazena kovovou mříží, která původně sloužila v zahradním grilu Philova otce. Signál ze zesilovačů míří do splitteru Radial JX44 Air Control a přes integrovaný DI Box je rozeslán do hlavního mixpultu a pódiových odposlechů.

Efekty

Nevelký pedalboard je osazen tunerem Boss TU-2, noise gatem Boss NS-2 Noise Suppressor, kvákadlem Xotic XW-1 Wah, upraveným modelem drivu Way Huge Saucy Box, signovaným overdrivem LAA Custom Phil X, chorusem Digitech Harwire CR-7, multiefektem Eventide H9 a Talk Boxem od MXR.

Hugh McDonald

Baskytary

Hlavním McDonaldovým nástrojem na posledním turné byl bílý pětistrunný model z dílny Rogera Sadowskyho tvarově vycházející z Fenderu Precision. Půlený střední snímač usazený v měděném pickguardu je doplněn kobylkovým single coilem a upravenou elektronikou. Druhou pódiovou "pětkou" byl Moollon J Classic, jehož předlohou je Fender Jazz Bass. Korpus je proveden v bílém laku s červeným želvovinovým pickguardem a o přenos zvuku se stará dvojice singlů. Pro vybrané party byl použit bezpražcový Fender Jaco Pastorius Fretless Jazz Bass v tabákovém sunburstu.

Efekty

McDonald dává v poslední době přednost ozvučení bez pomoci klasického aparátu a v jeho pedalboardu najdeme kromě ladičky Boss TU-3 jen zkreslení Aguilar Agro pro lehké nakopnutí signálu a DI box Radial Firefly odkud vede kabel přímo do mixážního pultu.

Tagy: