Ponk: rozhovor o smrti, folkloru a debilních houslích

Byl jsem snad poprvé v životě absolutně nepřipraven. A ke všemu navíc s předsudkem. Tak folklor je tedy mrtev? Ne, s tím jsem přece nemohl souhlasit! To jsem ale ještě nevěděl, jak to s tou smrtí u Ponk vlastně je – a jak kombinace housle, kontrabas a cimbál v jejich podání funguje. Vlastně jsem nevěděl ani to, že je ten den na Crossroads v Ostravě potkám. Někdy se věci dějí jinak, než by člověk očekával. Z původně nezávazného tlachání o folkloru a folklorismu vznikl tento rozhovor s někdejším tercášem Hradišťanu, houslistou a zpěvákem Michalem Krystýnkem, a kontrabasistou Jakubem Nožičkou. Chyběl už jen jejich profesor cimbálu Eduard „Doktor“ Tomaštík.

Za pouhou hodinu, co se známe, se vám podařilo nabourat mé doteď pevně ukotvené romantické představy o lidové hudbě. Zapnutí diktafonu jsem prostě nedokázal odolat. Proč jste se vlastně svou kapelu rozhodli založit na folklorním východisku, když je folklor podle vás mrtev. To vás to v těch cimbálkách opravdu nebavilo?

M: Doktora jsem se několik let marně snažil přesvědčit, ať se mnou jde hrát něco jiného, jenže znal mou lenost, že se rád vezu... Nakonec se mně to ale podařilo. Zpočátku jsme neměli basistu a nevěděli jsme, co budeme hrát. Tak jsem si řekl, že uděláme lidovky, ale nějak jinak, jak je nikdo nedělá, a kromě toho nacvičíme nějaké covery, na nichž se naučíme, co ty nástroje snesou.

Snesou?

M: No když chceš něco jiného hrát na cimbál, musíš se to na něčem normálním naučit – a nehrát klasicky odspodu nahoru a tremola... a Doktor je jeden z mála, kdo má kapacitu na to, aby svůj nástroj použil úplně jinak než cimbálově. No a pak jsem po půl roce v hospodě potkal Jakuba a vzpomněl si, jak jsme kdysi vtipně zajamovali u táboráku.

Na kytary?

M: Na všechno možné...
J: … taky na basovku, kterou mě pak sebral a hrál na ni Pražský výběr.
M: Před ním jsme ještě zkoušeli i jiné kluky, ale vůbec to nebyli schopní zahrát, a ty covery už vůbec ne. Není to holt úplně snadné. Musíš pořád myslet na to, že v naší muzice hrají víceméně jen dva nástroje, protože já tam většinou jen zpívám a něco semtam dovržu nebo dočopuju, abych nějak udělal hajtku. No, vymysleli jsme to nakonec tak, že kontrabas a cimbál si vystačí a bicí nám nechybí. Každopádně lidovky mají samy o sobě obrovský potenciál a všichni jsme je předtím strašně dlouho hráli. Ale zpátky k první otázce. Prostě všichni jste z lidovek vzešli, všichni jsme je hrozně dlouho hráli a všechny nás to už štvalo.

Jejich limity a omezení?

M: Když budu hrát Vínečko bílé nebo Když jsem šel z Hradišťa v triu s klukama, tak mě to podobně jako v Hradišťanu fakt baví, protože kluci umí hrát. Jenže když se točíš mezi různýma kapelama nebo spíš názvy pro různé muzikanty, kteří se pod nimi střídají, zjistíš, že to nikam dál posouvat nejde. Dřív nebo později tě to přestane bavit. Narazíš do stropu, kterého s těmi lidmi jsi schopen dosáhnout. Nezkoušíš s nimi, znáte se v podstatě jen z kšeftů, a proto nejste schopní těm skladbám dát nějakou společnou přidanou hodnotu. Strop je jasně daný. Kdežto takto dvakrát za týden zkoušíme a pak můžeme být úplně jinde. Víš, co si můžeš dovolit, je to jiný vesmír.

Jsou ale přece lidé, kteří strop nemají, hrají srdcem, propojují se na této úrovni...

M: Jasně. Mě i baví různé předělávky lidovek, aranže, harmonické zvraty, záseky, ale dál to nikam u nikoho nejde. A co se týká ryzího folklorního hraní, mám rád Petra Mičku a Hradišťan. Podle mě nikdo jiný než Pavlica není schopný s kapelou tak čistě zahrát hradišťské Dolňácko.

A co třeba Musica Folklorica, ta přece má přesahy?

M: Až tak dobře je neznám. A abych to uvedl na pravou míru, cimbálovky doma neposlouchám. Preferuju spíš hip hop nebo metal. Kdybych si po čtyřech hodinách hraní na housle doma pustil cimbálku, to bych si už připadal nemocný.

Jak to v kapele máte s autorstvím?

J: Máme to docela na roveň, každý to svoje. Michal má na desce skladeb pět a my s Doktorem po třech. Základ vždy přinese jeden z nás, dál je to už týmová spolupráce.
M: Každý svůj nástroj zná nejlíp. A když už máš něco nachozené, víš, co nástroj snese a co máš udělat, aby výsledek v souhře s jiným nástrojem byl optimální. Stačí, když se domluvíme na kilách... a svou výplň si už každý hráč zaobstará sám. Jinak úplně nejradši z metalu mám asi Korn, kteří využívají všechny možnosti a polohy, a tím mě doslova válcují.

Využívat všechny možnosti ale podle mě znamená také nemít hranice. A ty Korn žánrově přece jen mají...

M: Hranice my samozřejmě nechceme. Na začátku jsme dokonce ani nevěděli, jestli to bez bicích bude stačit. Zkoušeli jsme jednou i s bubeníkem, jenže s těmi bicími zněl kontrabas trapně, cimbál blbě a housle tam byly zbytečné. Kdyby tam byla kytara, znělo by to líp. Jenže taky jako milion dalších kapel.

Funguje vám to bez bicích i na koncertech?

M: Já myslím, že na koncertech obecně nejvíc stejně asi působí vokály. Když jsou tři lidi v kapele a zazpívají trojhlas, je to paráda. Když má kapela jen jednoho zpěváka a šest lidí, kteří hrají pořád stejně, po čase začnou nudit. Ale když jsou tři lidi jsou schopní obsáhnout všechno... prostě právě to mě inspiruje: je nás málo, ale musíme se do toho vejít.

Hrajete naživo vyloženě 1:1, nebo si namátkově pomáháte nějakými samply?

M: Původně jsme o tom uvažovali, jenže by nám to vzalo to, čeho si vážíme nejvíc – prostor pro svobodný projev a improvizaci. Jakmile spustí sampler, máš dané čtyři takty na intro, osm taktů na sloku... Je pro nás zajímavější to udělat naživo a v průběhu hraní, když se někomu z nás chce, si třeba dát třeba o osm taktů delší sólo...

… máte tak víc prostoru?

M: Jo. I když prostor pro nás není nezbytný, je fajn. Ale když bychom měli dobře udělané samply, to by zase mohl být úplně jiný vesmír, přestože by se z toho něco naopak i mohlo vytratit. Navíc s klukama nejsme až tak dřeňovití, nemusíme dokola hoblit nějaká tři kila...

Ale zase se nemáte o co opřít, jen sami o sebe…

M: Jenže právě proto je to pro nás atraktivní – právě v tom, že máme velký prostor, kam můžeme jít. Kdybychom hráli v sestavě kytara, basa a bicí, máme to tisíckrát dané.

Je pro vás lidová hudba stále klíčovým stavebním kamenem vašich dovedností?

J: Jak bychom mohli obsáhnout a přetvářet lidovku, kdybychom nevěděli, jak doopravdy zní? První musíš dobře nastudovat, co chceš dělat, jak se to hraje... a až pak to nějak můžeš prznit.
M: Kdybych se teď chtěl snažit o černošské blues, taky bych ho musel poctivě naposlouchat, pochopit, co je pro něj příznačné, jak se tam frázuje, co se používá za přechody a jaké jsou vychytávky, podle nichž se od sebe dají rozeznat různé styly.

Dovedete s těmito „nánosy“ ještě zahrát opravdu stylově a čistě, třeba to Dolňácko?

M: Kdybychom se hodně snažili a byli schopní odhlédnout od toho, co děláme, tak určitě, i v této naší trojce echt Dolňácky nebo Horňácky. Jenže pokud už máš nějaký širší rozhled, tím to v podstatě popřeš, a to není snadné. Musíš to najednou zase zahrát tak, jak by to zahrál třeba ten Hrbáč, vcítit se do toho, jak by frázoval a ukončoval, kdy by tam už zpíval a kdy ne.

Pátrali jste i v kontextu s lidovkama také v historii, abyste je znali opravdu dokonale?

M: V cimbálovkách jsme ani nemuseli, to nám bylo předkládáno.
J: Několikrát se mně stalo, že jsem hrál ve Strážnici nějakou zábavu a přisedl si osmdesátiletý strejda a říkal třeba: „No, víš, tady na to si dej pozor, ve Strážnici tuto cifru nehraješ“. Hlavně v době svého hudebního hledání jsem si takových věcí moc vážil. Mně vlastně tehdy bylo jedno, jakou muziku se budu učit, ale pravdou je, že v tom folkloru bylo nejvíc lidí, kteří ti k tomu měli doopravdy co říct. Formovali mě.
M: Nedávno za mnou po koncertě došel chlapík s tím, že kdyby mě viděl Pavlica, vyšvácá mě po ušách. Tak mu říkám: „Strýcu, jak to víte, vždyť já jsem s ním hrál a vím, co by mi na to řekl...“

Pochválil by tě?

M: Fandí nám a křtil nám i desku. Zná mě, já jeho taky. Není čistý folklorista a přesně ví, co znamená folklorista a co znamená folklor, i co bylo míněno tím, že folklor je mrtev.

A jaký je ten rozdíl mezi folklorem a...

M: Musím teď zrovna nutně na záchod... (smích)
J: Né, to už nikomu vysvětlovat nebudem...
M (po návratu): Napadla mě tam ale jiná věc. V podstatě je jedno, co si myslím, jak kdo hraje, jestli se mně to líbí, nebo ne. Když na tom ti lidi makají a mají své posluchače, klobouk dolů. Držím jim pěsti.

Vyrobili jste 1000 cédéček, to je na debut dost ambiciózní plán. Míříte vysoko?

M: Do New Yorku a Londýna (smích)...

K nahrávání jste si vybrali bratislavské studio Lavagance Marka Rakovického, kde nahrávali třeba Korben Dallas...

J: Právě zvuk poslední desky Korben Dallas nám přišel dokonalý. Poslouchali jsme ukázky a ve srovnání s jinými studii to byl úplně jiný level. Třeba ve skladbě Za sklom hraje jedna kytara, zpěv a je to úplně plné. Navíc v tomto studiu mají mix, na který nahrával Dežo Ursiny, Elán...

Jsou pro vás důležité i vaše nástroje, jejich značky?

M: Pro mě housle nejsou důležité vůbec.
J: Teď jedny vyměnil za dvě cédéčka...
M: Mám teď jiné a chtěl bych je natřít nazeleno a osadit je pořádným snímačem. U těch houslí je to fakt jedno...
J: Já mám dva kontrabasy. Neměl jsem to štěstí, abych po někom dědil kvalitní nástroje, ale teď mám jeden maďarský kousek, který je number one, na který jsem i natáčel desku. Dostane teď nový snímač a je to Pan nástroj. Mám to trochu jinak než Michal, který housle obecně považuje za nejdebilnější nástroj na světě. Mě basa fakt baví...

Michale, tobě je úplně jedno, na jaký nástroj hraješ?

M: V podstatě ano, jsem schopný zahrát i na čtvrtky...

Tedy ani nástroj nástroj za několik set tisíc by ti nepomohl, aby byl tvůj zvuk a hra lepší?

M: Je to asi jako jet na lyžích. Když umíš jezdit a máš je kvalitní, je to lepší. Taky si asi líp zajezdíš jaguárem, než škodovkou. Ale když programově nejezdíš závody, ale hraješ pro zábavu, je ti to ukradené. Navíc, co se týká houslí, nechal jsem se inspirovat Petrem Mičkou. Já už struny ani vůbec neutírám od kalafuny, ani se o housle nijak nestarám, takže pak aj ten lak začíná praskat. Ale právě v tom je ten folklor...

Ten vizuální?

M: Třeba… ale je to taky tím, že jsou staré a já jsem líný si koupit nové. Navíc jsem už rezignoval na nějakou velkou techniku, ať si soutěží mladí kluci.

Ale v těch coverech se přece jen trochu ukájíte a exhibujete, ne?

J: Ty jsi nás naživo ještě neslyšel, že?

Ne...

M: Chtěli jsme zahrát třeba Jump od Van Halen, kde je super sólo na kytaru. Jenže na houslích mi ta jedna struna chybí a je to celé o oktávu výš. Nakonec to zní spíš trapně, a když k sobě máš cimbál a kontrabas, je tam najednou díra.

Tak ji nějak zacelte a hrajte ve čtyřech, ne?

M: Kdepak, bohatě mně stačí ti dva týpci.
J: Čím míň lidí, tím míň problémů.
M: Ve čtyřech jsi dva na dva, čímž si zakládáš na průser. Ideální je být ve třech a bez zpěvačky. Ale taky platí, že když se nechceš moc nadřít, musíš přemýšlet. Stává se nám, že někam dojedeme a diví se, že jsme jen tři. Že minule tam kluci dojeli v osmi. Tak jim říkám, že asi neuměli hrát (smích).
J: Na začátku v té folklorní oblasti lidi byli trochu v rozpacích. Chtěli, aby nás bylo víc, jako v klasické cimbálce. Ptali se, proč třeba nemáme dvoje housle. Jednoduše proto, že to samé Michal zahraje dvěma prsty ve dvojhmatech, tak proč brát dalšího houslistu a auto navíc. Pak prý že nám chybí druhá doba. Jenže nechybí. Rozhodíme si to a tu druhou v pohodě dáme...

Je kolem lidové hudby víc předsudků, než jinde?

M: Jak říká Milan Knížák, a je to můj oblíbený citát: „Dav se vždy mýlí.“ To je přece krásné…
J: Je ale fakt, že z folklorního podhoubí máme absolutně nejvíc haterů. Ale čekali jsme jich ještě víc.

… a pak jsme se ještě chvilku bavili o tom, jak se hudba s rodinou dá někdy těžko skloubit a že těch 150 koncertů Hradišťanu ročně a zkoušky k tomu se s ní nedaly skloubit už vůbec. A v závěru jsme se na Crossroads kochali úžasným koncertem projektu mladičkých polských Qferau ve spojení s vokalistkami souboru Zoru. O lásku k hudbě jde prostě především. A v tom i tito Poláci byli jedineční. Závěr našeho rozhovoru pak patřil rozjímání o smrti – protože právě té je album Postfolklor a každá jeho skladba plná.

M: Zrovna včera jsem byl na pohřbu se svou šestiletou dcerou, která do té doby pohřbívala jen koťátko. Chvíli předtím dostala knihu přísloví. Měli jsme vyrazit v deset, čas se už nachýlil, načež má nebeská dcera prohlásila: „Myslím, že bychom už měli jít, ať tam nepřijdeme s křížkem po funuse.“

Jak to zvládla?

M: Jediné, na co se zeptala, proč mrtví leží v té kolíbce. Všude kolem ale bylo vidět, jak je smrt pro lidi tabu a neví, jak k ní mají přistupovat. Mají z ní strach, i když je to stejná součást života jako zrození.

Právě proto jsou všechny vaše skladby o smrti?

M: Smrt nás fascinuje, i v tom rozdílu pojímání – tehdy a teď. Třeba když se jedná o tragickou smrt. V denících použijí šestipalcové titulky a udělají z toho co největší masakr. Dřív se to všechno zobrazovalo daleko lyričtějším způsobem. Když si lidé ty skladby pak zpívali, ani jim kolikrát nedošlo, o čem doopravdy jsou. „Zabili šohajka, keď muzika hrála. Nenazdál sa šohaj v svojej veselosti, že on pri muzike zloží svoje kosti. Kamarádi moji, tu ňa nenechajte...“ Když ta slova obalíš do archaického moravského jazyka, je to všechno najednou tak vzdálené, že se na to můžeš dívat jako na film. Obsahy jsou stejné, mění se jen forma...
J: … nebo „...v mestečku Hodoníně, utopil sa šohaj, ej, v tem hodonském mlýně...“ Tuto skladbu jsme věnovali známému hradišťskému promotérovi Víťovi Chromkovi, který se utopil... a Víťa zmizel právě v době, kdy jsme tuto skladbu chystali. I to je život. Navíc Víťa byl takový šprýmař, že při tom tonutí možná všem na zemi ještě ukázal prostředníček...