Foto: Jan Šindler

Překvapit nejen sousedy

Letos už podruhé na stejném místě, ve stejném obýváku. Jen parné léto se změnilo na podzim. Návštěvníci se zvolna scházejí. Téměř všichni se znají. Jeden nese jednohubky a víno, druhý napekl něco sladkého, a tak se nejen místa k sezení, ale i stoly postupně plní. Paní domu se samozřejmě nenechá zahanbit, navařila skvělý vegetariánský guláš. Syn už jen dolaďuje poslední detaily nazvučení. Za chvíli vystupujeme.

Na krásném koberci, který slouží jako malé pódium, a vedle knihovny plné knih, která skvěle funguje jako akustické panely. Starší tranzistorové kombo perfektně nahradí aparaturu na zpěv. A je plno. Je to opravdu zážitek být při hraní v těsném kontaktu s lidmi a hlavně s nimi po koncertě mít možnost posedět, podělit se a nechat to vše v klidu jen tak doznít… nedá se to prostě ošidit.

Na hraní u někoho doma, v bytě nebo rodinném domku, jsem se těšil už od začátku milénia. Nevím už přesně, na jakých stránkách jsem se tehdy o této pro mne novince dočetl? Zřejmě to byl nějaký britský hudební blog, kde zrovna jeden ostřílený hudebník nadával na stále se zhoršující návštěvnost v místních klubech. O tom, jak lidé více a více sedí za počítači (éra smart telefonů a tabletů se teprve zvolna rozvíjela), jsou zavěšení na YouTube nebo lajkují všemožné události, pokud zrovna nepíší o tom, jak je po včerejší párty zase hrozně bolí hlava (i facebook se pomalu rodil). Prostě bla, bla ,bla… Hned přímo vedle tohoto příspěvku zářil jiný. Muzikant, který zrovna odehrál koncert u někoho v kuchyni, byl nadšený, jak se skvěle hrálo, když publikum sedí přímo před vámi, někdy i kolem vás a za vámi, jak snadno se dá vše ozvučit a také, jak se na mnoho lidí už nedostalo, protože více se do místnosti prostě nevlezlo. No tak popíjeli a konverzovali ve vedlejších pokojích.

Ten nadšený muzikant se dále rozepisoval, že je dobré na ten „event“ upozornit i v sousedních bytech nebo domech. Majitelé a nájemníci nakonec většinou na koncert ze zvědavosti dojdou, a tím se i sousedské vztahy utužují. Hned jsem začal na internetu pátrat, zda je tento případ v Británii spíše výjimkou a brzy jsem zjistil, že se trend postupně šíří a prosazuje i jinde po Evropě.

Tou dobou jsem měl zrovna hudební přestávku, pracoval jako finanční manager na Severním Kavkazu, a tak jsem jen doufal, že se něco podobného jako „home gigs“ mezitím objeví i u nás. Po svém návratu domů jsem ale zjistil, že na některé věci musí doba prostě uzrát.

A teď je to i tady. U nás v Česku. Už několik let. Několik domácností se odvážilo a bytové koncerty organizují už pravidelně. Jsou to skvělí lidé. A já pevně věřím, že je ta činnost nakažlivá. Už se těším, že zase brzy narazím na větu: Pojďte si prosím zahrát k nám do obýváku.

Ostrak Mode
Josef Ostřanský
Dunajská vlna (foto: Petr Kulhánek)