Motýlek (Foto: Jiří Loudín)

Problémové faktory společné multitúry

Poslední dobou získává navrch jakási zábavní nenasytnost, místy až obžerství. Třeba na koncertech: Lidem už nestačí, že by hrála jen jedna kapela. Pořadatel tyto choutky podporuje a nezřídka i chtíč rozdmýchává. Zvlášť, když mu patří výčep. Večírek se tak protáhne, a dvě spolčené konzumující kapely jsou víc než jedna. Následuje letmý flash do života těles na takové akci.

Prvotní předpoklad je, že kapely se znají, mají se rády, nebo se alespoň respektují. S případnou stylovou nekompatibilností nechť se popasují druzí. Pokud panují během túry ideální podmínky, nic se nestane, všichni jsou spokojeni, upadá tato brzo v zapomnění. Neustále přetěžovaná paměť se po čase nemá čeho chytit. Ideální podmínky jsou, když: a) všichni včetně pořadatelů vědí, kde a od kolika budou probíhat nejbližší dva koncerty šňůry; b) všichni účinkující dorazí načas do správné destinace; c) na místě všem všechno funguje; d) přijdou lidi a pořadatel nepožaduje slevu. Čtyři faktory jsou pro ilustraci ažaž.

Co se může pokazit? Jistý Murphy tvrdí, že všechno. Pitvejme tedy.

Bod a) Tady se zdá, že není slabina. Jenže postačí jediná banální změna na poslední chvíli a už jsou starosti. To v případě, kdy jediný muzikant, coby člen spojených kolektivů, v době svého "bigbítového volna” nereaguje ani na prostředky krizové komunikace. To pak aby road manager začal či začala chovat poštovní holuby.

Bod b) Krize propuká v případě, že v okruhu hodiny jízdy dodávkou od místa činu existuje obec s úplně stejným názvem. Pak totiž jistojistě jede každá kapela jinam. A na správné místo dorazí ta, co ten den vystupuje až jako druhá. Banda hrající první navíc plánuje dojezd tak blízko začátku, že kilometry navíc už včas nedá. Situaci zpravidla zachraňuje bohatě zásobený bar a tradiční nedochvilnost obecenstva. Poslední přišedší tedy vstupuje do sálu s prvními tóny. I tady se mezi muzikanty najde alespoň jeden, co to má nejdál a který pak všechny celý večer ponouká ku kvaltu pod průhlednou záminkou stydnoucí bramboračky na plotně.

Bod c) Technika je věc nevyzpytatelná. Stačí prasklá struna, na base samozřejmě ta nejtlustší. Basák druhé kapely ochotně věnuje kolegovi jednu svojí ohranou. Má přece ještě celou novou sadu. Když se ale to samé stane i jemu, ve zmatku, způsobeném šerem na pódiu a látkami měnícími vědomí, začíná opětně natahovat svojí špatnou, na což přijde, až když se má naladit. Za jeho zoufalého řevu: "Vrať mi strunu!" leží jeho nová tiše nepovšimnuta vedle kufru.

Bod d) Tady přestává legrace. Přeci si kapely nezruinují všechny promotéry! Případná ochota slevit, většinou nejednomyslná a doprovázená výkřiky typu: "... a kolik nám dáš ze svýho ty?" je závislá na kvalitě propagace, oblíbenosti pořadatele, na faktu, jestli vedle ve vsi taky něco není a na tom, jestli ještě nedorazí osobák z Blatné

Někdy si říkám, oč přicházejí třeba divadelní soubory, když zbytečně bazírují na již zastaralém modelu "jeden večer – jedna hra"? Jako bych to viděl. Prvotním předpokladem by bylo...