Foto: Promo

Ridina Ahmedová: Obcházím věčné sebehodnocení a autocenzuru

Psát si s ní je jako dorozumívat se s bytostí z jiného a o dost krásnějšího světa. Kde smích je pánem, starost nesmí a kde hudou od rána do šera. Jaké to bylo si zapět s muzikálním Bobbym McFerrinem a rozezpívávat stydlivé kravaťáky, vysvětlila Ridina Ahmedová.

Deset let jste žila s rodinou ve velmi muzikálním Alžírsku. Jaký byl potom návrat do Prahy?

Popravdě jsem alžírskou hudbu tehdy znala hlavně z oficiálních koncertů vysílaných v televizi, které mě děsně nudily. Byly to strnulé orchestry drnkacích nástrojů a před nimi stál prkenný zpěvák, v ruce rudou růži, a někomu vyznával lásku. Něco na tenhle způsob.


Raï (tradiční alžírskou hudbu – pozn. red.) jsem pořádně poznala až později po návratu do Čech. Návrat do Prahy byl kulturní šok. Všechno bylo jinak – lidi uzavřenější, zvykala jsem si na život bez moře, tržišť a s náznaky rasismu. Navíc jsme se vraceli v roce 1988. Než jsem se rozkoukala, přišla revoluce. Byla ze všeho docela vypleskaná.

Rozjela jste Zpěvomat proto, že si Češi na ulici běžně nezpívají?

Tyhle i další projekty, třeba hlasové dílny, které vedu, jsem rozjela sice z více důvodů, ale hlavně proto, že mi vlastně nikdy nevyhovoval životní styl, který mě obklopoval. Často mi přišlo, že žijeme v hodně studeném odtažitém světě a moc jsem nevěděla, jak se v něm zabydlet. Potřebuju lidi okolo sebe blíž. Možná je to mými africkými kořeny, sama nevím. Až teď zpětně s odstupem vidím, jak velká část mých aktivit směřovala právě k tomuhle vycházejíc z toho, co snad aspoň trošku umím. Zároveň souhlasím – Češi si málo zpívají. Už i moji synové, když si začnu zpívat v metru, do mě šťouchají a stydí se za mě. Ale já se nedám (smích).

Z čeho myslíte, že ten stud pramení?

Myslím, že je to souhra mnoha vlivů. Za prvé velmi hodnotící přístup ke zpěvu jak v rodinách, tak ve škole – „Radši nezpívej, jen otvírej pusu“, „Ty se nikdy nenaučíš zpívat“. Za druhé jsme zahlceni reprodukovanou hudbou, se kterou se srovnáváme, a běžný posluchač neví, že to, co zní dokonale na tříminutové nahrávce, představuje dva dny dřiny pro celý tým lidí. S takhle dotaženým produktem se srovnáváme a pochopitelně nemáme šanci obstát. Za třetí jsme obecně zaměřeni na výkon a veřejně máme tendenci dělat jen to, co nám jde dobře. A za čtvrté, zpívání jako součást života – svatby, mše, křtiny, pohřby, oslavy, to hodně zmizelo. Nejsme zvyklí poslouchat syrový, autentický zpěv, tak jsme raději zticha. Zároveň pozoruju, kolik lidí má potřebu tohle měnit a objevovat svou spontánní muzikálnost. Komunita těch, co se vrací k radosti z hlasu, se rozrůstá.

Začínala jste jako jazzová zpěvačka. Do širšího povědomí jste se dostala sólovým projektem Hlasokraj, který spojoval živé vystoupení s projekcemi. Jakou roli v něm hrála improvizace?

Improvizace mě provází celým hudebním životem. Vtáhla mě do jazzu, což byl první styl, ve kterém jsem se cítila doma a zároveň mě opravdu hodně naučil. Po několika dalších fázích v různých uskupeních jsem došla k tomu, že chci zkusit obstát jen sama. A prvním krokem tímhle směrem byl Hlasokraj. Byl to koncert z hotových skladeb a s projekcí, taková cesta krajinou. Skladby měly pevnou strukturu, ale vždycky tam byla i improvizovaná linka. Je to způsob práce, který mi hodně vyhovuje.

A jak moc bylo potřeba ladit noty s tvůrcem klipu ke skladbě Černým lesem?

To je druhý klip z našeho CD HLASkontraBAS, což je náš projekt s kontrabasistou Petrem Tichým. Autorky klipu, Anička Krtičková a Veronika Svobodová, si tuhle skladbu samy zvolily. Dali jsme jim cédéčko s tím, ať si vyberou, co je inspiruje. Černým lesem je temnější skladba. Složila jsem ji, když jsem se rozcházela s otcem svých dětí a moc jsem neviděla světlo na konci tunelu. Myslím, že klip tohle zrcadlí.


Pro ČRo jste uvedla, že Kontrabas a hlas je kombinace, která skýtá oběma dost prostoru. Jak? I s looperem jde pořád jen o dva nástroje.

Za prvé je to v rovině skladby a aranží. Nikdo za nás nic neudělá, nemůžu se tak spoléhat na druhé jako ve větší kapele. Já jsem líná, potřebuji výzvy abych zabrala (smích). Za druhé nás s Petrem baví prozkoumávat možnosti a hranice jednotlivých nástrojů s looperem i naživo – například nakolik můžu ve skladbě být zdrojem harmonie, což by obvykle dělal kontrabas, nebo nakolik basa může být sólovým nástrojem, jak lze práci s looperem vyvázat z cyklické struktury atd. Je to laboratoř.

A propos, podle čeho jste si svůj looper vybrala?

Jsem technické dřevo (smích). Někdo mi to doporučil, že to má blbuvzdorné ovládání. Myslím, že en.dru?


Zažil jsem performanci výtvarníka Petra Staňka a bubeníka Miloše Dvořáčka mladšího. Skončila předčasně. Malíř usoudil, že nestíhá. Dostáváte se s Petrem Tichým do situací, kdy se vůbec nechytáte a nejraději byste přestali hrát?

Kupodivu ne! Teda nechci mluvit za Petra, ale myslím že nás to zatím spolu fakt baví.

Spolupracovala jste s Floexem, Načevou nebo Vladimírem 518, ale také hostovala v představení Bobba McFerrina. Co to pro vás znamenalo setkání se světoznámým zpěvákem, který s hlasem nakládá stejně svobodně jako vy?

Nevím, jestli nakládám s hlasem stejně svobodně jako Bobby McFerrin. Na svobodě je právě krásné, že to každý dělá po svém (smích), ale ráda na to vzpomínám. Cítila jsem se dost pod tlakem. Měla jsem pocit, že něco dělám už patnáct let a teď najednou je to na mě vidět, protože Kongresové centrum, Bobby a média. V něčem mi to přišlo zábavné a zároveň jsem měla trému. Spadlo to ze mě, když jsme začali zpívat. Bobby je empatický a cítila jsem z něj radost a hravost. Bylo to porozumění beze slov. Myslím, že jsme si to užili oba. Na konci mě objal, že mě málem umačkal.

Krom vystoupení vás a Petra Tichého (HLASkontraBAS) na webu nabízíte také své Hlasové dílny. Ze stejného důvodu, z jakého filharmonici skládají hudbu pro reklamy?

Nevím, z jakých pohnutek skládají někteří filharmonici reklamy (smích). Ale pokud máte na mysli, že je to nutné zlo, aby bylo na hypotéku, tak to opravdu takhle s dílnami nemám. Za prvé je to způsob, jak hudbu sdílet a prožívat s dalšími lidmi. Navíc se na workshopech opravdu dějí malé zázraky. Lidi se vrací k něčemu, co je nám přirozené, ale potlačili to. Když se k tomu vrací, jsou to silné momenty. A navíc mi workshopy ke koncertům vytvářejí zajímavý protiklad. Doplňuje se to. Jednou jsem ta, co stojí na jevišti a ostatní poslouchají, podruhé jsem jen jeden hlas z dvaceti a všechno, co vzniká, je společné. Myslím si, že je to dobrá údržba ega vracet se zpátky k tomu, že jsem jen jeden článek z toho kruhu.

A zároveň jsem moc vděčná, že mi kombinace koncertování a workshopů umožňuje se muzikou jakž takž uživit i jako matka-samoživitelka se třemi dětmi. Nicméně nemohla bych i tak dělat něco, co mě prudí. Je to pro mě napínavá a zajímavá hudební cesta.

V referencích uvádíte kromě DAMU nebo pardubického Divadla 29 uvádíte také jednu banku a reklamní agenturu. Při několika teambuildingových akcích jsem asistoval. Téměř vždy to bylo za trest pro nás i zaměstnance dané firmy. Jak se vám daří navozovat bezpečné prostředí, v němž i kravaťáci můžou být sami sebou?

To je dobrá otázka! Práce ve firmách mě baví z několika důvodů. Je to mnohem, mnohem těžší než pracovat se skupinou nadšenců, co vědí, na co se hlásí, zaplatí si workshop a mají motivaci. Tady se člověk ocitne ve společnosti lidí, kteří dost často moc netuší, co je čeká. Trochu se bojí, mnohdy nemají vůbec chuť experimentovat a žádný důvod mít ve mně důvěru. To mě nutí hledat odpovědi na bazální otázky, jít na dřeň. Jak se dostat k prvotnímu zdroji hlasu? Jak probouzet základní potěšení ze znění? Jak zprostředkovat zkušenost, že když budu otevírat svůj hlas, budu se měnit i v jiných oblastech. Když budu schopná zazpívat, budu víc slyšet?

Práce ve firmách je obrovská škola. Veškerý posun je vykoupený tvrdým úsilím, a tím se nejlíp učím. Samozřejmě vždycky ze skupiny někdo odejde nedotčen, ale troufám si říct, že někdo jiný zase vždy odchází s podněty, se kterými ho bude bavit dál pracovat. A abych odpověděla na původní otázku: pocit bezpečí se účastníkům snažím vytvářet tím, že zařazuji dost technik, kde je výsledek nehodnotitelný ve smyslu „je to správně / špatně“. Jde jen o to probouzet hravost a hlas pustit z otěží. Obcházím tím to věčné sebehodnocení a autocenzuru. Jakmile dojde k tomuhle uvolnění, dá se postoupit dál.

Jak lidé reagují na to, že „Řekni mi“ na místě složí písničku jen pro ně?

Projekt Řekni mi je pro mě dalším nástrojem, jak se potkat s lidmi v intimitě. Posluchači přichází s opravdu velmi osobními příběhy. Vypráví nám o smrti, o porodech, o zásadních momentech v jejich životě. Často mívám mrazení. Je silný zážitek, když si takový příběh poslechneme, napojíme se na něj a zrcadlíme ho v improvizované skladbě. S Toni Nyass a Milli Jantkovou se nám moc dobře pracuje. V těchto dnech dokončujeme stan pro cca 30 lidí, se kterým budeme jezdit po festivalech a veřejných prostranstvích a Řekni mi v něm hrát. Je to i výzva pro pořadatele, kdyby si nás chtěli pozvat (smích).

Necítíte při podobných happeninzích ve větším ohrožení v souvislosti s narůstající islamofobií?

Cítím. A proto happeningů musíme dělat co nejvíc (smích). Hudba totiž lidi spojuje. Fakt jsem o tom přesvědčená.

Foto: Promo
Foto: Promo
HLASkontraBAS, foto: Libor Fojtík