Roman Vícha

Roman Vícha: Když zadám úkol studentům, chci se ho také naučit

Odpovídá rázně, věcně a neopakuje se. Je zřejmé, že nepatří k těm, kteří by se věnovali hudbě jen na základě náhody. „Každý mladý bubeník, který se rozhodne jít studovat, by si měl být jist, jestli to chce dělat na 100 %,“ říká další v sérii SIDEMAN, bubeník Roman Vícha.

Pocházíš z muzikantské rodiny. Znamenalo to pro tebe jasný směr, a nebo jsi naopak měl i období, kdy ses natruc chtěl stát něčím jiným?

Rodiče mi dali určitě dobré hudební zázemí a vůbec mě do muziky nenutili. Do svých třinácti, než jsem začal hrát na bubny, jsem byl normální kluk z vesnice, lítal jsem s klukama na hřišti a dělal blbiny. Pak jsem podřídil vše bubnům a měl jsem jasno, co chci.

Prý bubnovali oba tví dědečkové. Kde a co hráli?

Jeden děda měl ve čtyřicátých a padesátých letech svůj vlastní orchestr, kde hráli převážně skladby Glenna Millera, a druhý děda hrál v malé kapele taneční hudbu hlavně na plesech.

Sám jsi na bicí začal hrát ve třinácti. Hrál jsi na něco už předtím?

Rodiče mě dali v osmi letech na klavír. Dost jsem u toho trpěl. Neměl jsem moc dobrou učitelku a nějak mi ten klavír znechutila. Naštěstí mě ve třinácti osvítilo. Škoda, že tak pozdě (smích).

Co tě hudebně ovlivnilo? Já když jsem byl teenager, tak jazz bylo „něco, co hrají staří pánové“. Tebe k němu dovedlo co?

Než jsem se přestěhoval do Prahy, tak jsem byl rocker. U nás doma si rodiče pouštěli Led Zeppelin, Petera Gabriela, Deep Purple… Já sám poslouchal třeba Stinga, Jacksona, Lucii, Roxette... S jazzem jsem se setkal až po příjezdu do Prahy v roce 1999. Začal jsem z fleku hrát v jazzové kapele, aniž bych věděl cokoliv o jazzu a jak se hraje třeba swing. Hodně muziky mi představil hlavně Marcel Bárta. Měli jsme vydatné poslechové večírky u něj doma, kde mi pouštěl na vinylech hudbu od Milese Davise, přes Ornetta Colemana až po Weather Report.

To už jsi ale měl za sebou Janáčkovu konzervatoř. Tu sis vybral sám?

Jojo. Šel jsem tam hned po základce. Rok před přijetím jsem tam chodil na konzultace a Ostrava byla blízko Opavy, takže to byla jasná volba.


Do Prahy ses přestěhoval kvůli dalšímu studiu?

Ne tak úplně. Chtěl jsem se přestěhovat do Prahy a dokonce jsem to urychlil a šel tam už po 5. ročníku. Ježkárna byla pro mě takový odrazový můstek do pražského hudebního podsvětí. Měl jsem už strašnou potřebu hrát s novými lidmi a sbírat zkušenosti a zanedlouho jsem se adaptoval na klubovou scénu.

Kdybys měl nějakému mladému bubeníkovi, který váhá, shrnout, co ti konzervatoř dala, co je pro tebe to nejdůležitější?

Tak za prvé, každý mladý bubeník, který se rozhodne jít studovat, by si měl být jist, jestli to chce dělat na 100 %. Za druhé by měl mít určitý cíl a motivaci. Pak už je to na něm co si z ní odnese. Mně dala svobodu v tom, co jsem chtěl dělat.

Myslíš, že bez hudebního vzdělání by ses k té svobodě nedopracoval?

Myslím to tak, že konzervatoř mi dala čas na cvičení. Měl jsem tam v učebně svoje bubny a v každé volné chvíli jsem cvičil.

Dnes cvičíš jak?

Pořádně jsem cvičil do svých 20 let. Čím víc jsem hrával s kapelama tím míň už jsem cvičil ve zkušebně. Pro mě bylo cvičení vždy interpretace písniček mých oblíbených kapel, z not jsem nikdy moc necvičil. Později, když už jsem v klubech hrával s tolika kapelama různé žánry, to pro mě bylo obrovským přínosem. Hodně se naučíš od těch druhých. Já vlastně cvičil na pódiu…
Dnes pravidelně necvičím, nemám na to už bohužel čas. Nemám ani svoji zkušebnu, jen bubny postavené doma v obýváku. Ke cvičení se dostanu někdy ve škole na KJJ. Motivuje mě, když zadám nějaký úkol svým studentům, chci se ho také naučit. Například stáhnout nějaký groove nebo písničku.

A zmiňovaný cíl a motivaci jsi měl na počátku jaké?

Chtěl jsem se pořád zlepšovat. Okolo mě byli skvělí bubeníci a to mě hnalo dopředu. Cíl byl živit se hudbou a hrát s dobrýma muzikantama.


Jít studovat či sbírat zkušenosti do zahraničí tě nelákalo?

Jasně, lákálo, ale čím jsem byl starší tak mě ta myšlenka opouštěla. Měl jsem už dost hudebních závazků, které mě fakt bavily a nechtěl jsem o ně přijít. A taky... nejsem úplně studijní typ.

A jaký jsi učitel? Říkali ti třeba tví studenti, proč si tě vybrali?

Většinou říkají že by chtěli hrát taky takové groovy jako já. A já jim pořád dokola říkám: „Tak makej, stahuj nahrávky, nahrávej se.“ Já jako učitel je nechci primárně učit, ale jen je vést tou jejich cestou. Musí ale vědět co chtějí a jít po tom na 100 %.

Jak jsi přišel ke svým prvním bicím?

První bubny byly ty od táty, které stály u nás v obýváku. Byly to červené Amátky. Po krátké době jsme koupili ty samé pro mě z JKS Hradec nad Moravicí. Měli jsme taky pár činelů značky Paiste.

Později sis bubny vybíral podle čeho? A máš tendence je průběžně obměňovat, a nebo už jsi v podstatě to „své ořechové“ našel?

Tím, jak jsem začal hrát v Praze po klubech, tak jsem si koupil menší univerzální sadu Sonor Delite, prostě se mi v té době líbily - 12,14,20. Pak jsem chtěl změnu, hlavně v rozměrech. Už jsem nechtěl dělat kompromisy a koupil jsem si dva různé kopáky. Takže jsem měl sadu 12,14,16, kopák 18 na jazz, 22 na pop, byly to Pearl Masters Premium Maple. No a v roce 2013 mě oslovil Ivo Honajzer a zeptal se mě, jestli bych nechtěl postavit bubny na míru. Byl to dlouhý proces, a vyšlo to. Jsem nadmíru spokojený a myslím, že měnit už nebudu. Možná si někdy koupím ještě nějaké staré Ludwigy.

V set-upu máš i sample pad. Co jiná elektronika, třeba triggery, to tě neláká? Nebo máš akustický zvuk radši?

U Ewy Farne ho používám právě s těmi triggery na kick a snare, kde kombinuju akustický zvuk s elektronickým. Pak mám ještě Alesis Kick Pad taky zapojený do sampleru, který používám zase v kapele Muff.


Co tě k podobným „technologiím“ inspiruje? Od někoho jsi je odkoukal nebo sleduješ nějaká konkrétní média?

Už před patnácti lety jsem hrál muziku, kde jsem ten sampler potřeboval. Nejdřív to byli Soil, pak Toxique, Ewa Farna a nakonec i Muff. Že jsem si ho pořídil bylo přirozené, hudba jednotlivých kapel si to žádala. V dnešní době je to téměř povinná výbava každého bubeníka, dává ti to spoustu možností ve výběru zvuků.

Co tě od jazzu přivedlo i zpátky k popu? A dělají si například jiní jazzmani kvůli tomu z tebe legraci?

Ja to tak nevnímám. Před angažmá s Ewou Farnou jsem hrál asi v osmi kapelách různých stylů, jazz, hip-hop, pop, blues. Co hraju s Ewou tak už v klubech tolik nehraju jako dřív. Považuju se za univerzálního bubeníka a vnímám to jako výhodu. A jestli si dělají jazzmani srandu? Většinou ne, spousta mých kamarádů hraje jazz i pop. Ve světě je to úplně normální.

Je nějaký druh hudby, který bys určitě nehrál?

Hrál jsem snad všechný hudební styly kromě metalu. Nezahraju tak rychle na dvojšlapku (smích).

Když jsi hrál s větším množství kapel, podle jakých kritérií jsi souhlasil, že s dotyčnými budeš hrát? Je pro tebe víc důležitá instrumentální úroveň nebo máš výš lidský faktor a mezipersonální vztahy?

Mám to půl na půl a měl jsem velké štěstí, že jsem potkal ty správné lidi ve správnou dobu, se kterými jsem si skvěle sednul jak lidsky tak hráčsky.

Hráváš velmi často se zahraničními muzikanty. Je to v něčem jiné, než s českými kolegy?

Myslím, že je to hodně podobné. Vždy to byli skvělí muzikanti na stejné úrovni jako u nás a bylo to pro mě hodně inspirativní.

Dřív jsi hrával s poměrně velkým množstvím různých muzikantů poměrně velký žánrový rozptyl, teď už sis ponechal jen dvě kapely - což asi nepřekvapí při pohledu na Ewin koncertní kalendář. Nechybí ti to?

Chybí a nechybí. Kromě mých dvou kapel často přijde nějaký zajimavý projekt ve studiu nebo jednorázové turné s nějakým umělcem. Naposledy to byli třeba Jana Kirschner, Richard Müller, Thom Artway, Ivan Král, Iva Pazderková… Obecně mi to takhle teď vyhovuje.


Pohybuješ se v bubenické lize, ze které se jen v Česku už asi nedá jít výš. Máš ještě nějaké muzikantské sny?

Já ten sen žiju, hraju se skvělýma muzikantama a myslím, že si ještě určitě s nějakýma skvělýma zahraju.

Co tě v nejbližší době čeká?

V prosinci série halových koncertů s Miro Žbirkou a taky budu točit dva singly pro kapelu Nylon Jail.

A „povinný dotaz“ na závěr: Být frontman kapely, kde se vše podřizuje tobě, jsi nikdy být neplánoval?

Ne. Jsem sideman.

---

KDE HRAJE:

- MUFF (od roku 1999)
- Ewa Farna (od roku 2013)

KDE HRÁL:

- Simply Said (1999-2001)
- Mercy Street (2000-2002)
- Gumbo (2002-2014)
- Katka Šarközi (2003-2004)
- Zuzana Dumková Band (2003-2008)
- Soil (2003-2007)
- Private Earthquake (2005-2017)
- Face Of The Bass (2005-2012)
- NUO (2007-2009)
- Toxique (2007-2014)
- Stability (2008-2009)
- Yvonne Sanchez (2008-2011)
- Bucinatores (2005-2013)
- Vít Křišťan Project (2012-2013)
- Jaryn Janek & Ty lidi (2012-2013)

Turné, jednorázová hostování či projekty a studiová spolupráce:

Ivan Král, Jana Kirschner, Richard Müller, Klára Vytisková, Thom Artway, Igor Ochepovski, Tomáš Hanák, Janek Ledecky, Vladimir 518, Lenka Nová, Lenka Dusilová, David Dorůžka, Jaromír Honzák, Beata Hlavenková, Martin Harich, Iva Pazderková, IMT Smile (SK), Anna K., Honza Ponocný, The Tap Tap, Steve Walsh (USA), Melanie Scholtz (JAR), Nils Berg (SWE), Oskar Schönning (SWE), Sarah Tolar (USA), Gerald Clark (JAR), Gwyn Ashton (UK), Brian Seeger (USA), Grzegorz Karnas (PL).

NA CO HRAJE:

Bicí:
- DC Custom Drums, které mi postavil na míru Ivo Honajzer z Drumcenter.cz. Korpusy bubnů jsou tenkostěnné se zpevňujicími prstenci. Jsou vyrobeny ze dřeva, pro někoho možná netypicky mahagon-topol-mahagon, a navíc okrasná vrstva je z javoru. Inspiroval jsem se u starých vintage bubnů, kdy v 60’letech takto stavěly bubny třeba firmy Ludwig a Slingerland. Mám širokou škálu bubnů, které nemám postavené najednou, ale kombinuji je podle potřeby. Tomy: 12x8, 13x9, Floor: 14x14,16x16,18x16, Bass: 18x14, 22x14, 24x14.

- Pak mám ještě akrylové bubny, které si někdo vyrobil sám a použil kování značky Premier. Myslím si to, protože jsem nikde ve starých katalozích nenašel, že by firma Premier akrylové bubny vyráběla. Je to klasický vintage set 12x8,13x9, 16x16, 22x14.

- Bubínků mám různých značek asi deset. Některé vintage a některé nové, a pár co mi postavil můj otec. Mezi ty co používám hodně patří třeba Ludwig Super Sensitive 6 1/2 (1975), Sonor D-454 (1976), Pacific PDP 14x7 Limited Edition Classic Wood Hoop Snare Drum, Drum Gear (Brass) 14x6 1/2, DC Custom drums (Maple) 14x5,5, dřevěny 14x6 Signature by Milan Vícha.

- Činely: Jsem firemním hráčem Soultone Cymbals a nechávám si stavět činely na míru. Mám rád tenčí činely, a proto si volím menší gramáže. Naposled jsem si postavil činel 22,5 Vintage Old School Crash/Ride 2100g.

- Paličky používám Vater Sugar Maple Piccolo a blány Remo.

- Mám taky dost bizarní perkuse, různé plechové bubínky, řetízky, tamburíny... Rád dostávám ze soupravy jiný zvuk než ten klasický. Na snare si pokládám třeba splash, řetězy, mini gongy, útěrky nebo tlumítka od Big Fat Snare Drums.

- Elektronika: Roland SPDX + snímače na kick a snare.

VYUČUJE NĚKDE:

Učím už čtvrtým rokem na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Mám dohromady asi 10 studentů a zabere mi to dva dny v týdnu. Z časových důvodů si nemůžu dovolit učit pravidelně soukromě, ale občas dávám soukromé konzultace.