minus123minut, foto: archív kapely

Rozhovor s minus123minut: Stále hrajeme do roztrhání prstů

Workshop na Festiwallu kluci z minus123minut zpočátku pojali jako rodinný dialog a výměnu zkoušeností s fanoušky. Postupně ho však proměnili v nespoutanou jam session, která byla předzvěstí nadupaného koncertu. Kapela ve složení Zdeněk Bína, Fredrik Janáček a Dano Šoltis je po dlouholeté pauze ve skvělé formě, kterou předvedla i na večerním Harakiri jamu. Tuhle československošvédskou partu jsem v backstage vyzpovídal těsně před modřanským koncertem.

Máte před sebou třetí sezónu v aktuální sestavě s novým bubeníkem Danem Šoltisem. Jak toto období po delší pauze prožíváte a vnímáte?

Fredrik: I když to bylo i před dvěma lety super, musím říct, že teprve teď se cítíme fakt sjednocený a rosteme do fantastický podoby.
Dano: No úplně nejvíc, je to lepší a lepší.
Zdeněk: Vycházíme z bodu, ve kterém jsme se před těmi dvěma lety ocitli jako chlapi. Člověk se dostává do klidu a přivolává k sobě další klid. Mám pocit, že to teď máme za odměnu. Užíváme si plnými doušky muziky a přátelství.

Jak se vlastně dostal Dano do hry? Byl jedním z důvodů, že jste se dali znovu dohromady?

Dano: To já jsem je provokoval! Pro mě byl zásadní moment asi před čtyřmi lety, když jsem prezentoval svou sólovou desku v Jazz Docku. Volal jsem tehdy klukům, jestli by mi mohli zahostovat na live koncertě. Tehdy to nedopadlo, Zdeno i Fredrik ještě měli svoje projekty, ale netrvalo dlouho a Zdeněk mi zavolal zpátky. Nevznikl ani prostor pro debatu, to byla jasná věc.
Zdeněk: Dano s námi odehrál už dříve několik koncertů jako záskok, takže jsme ho znali. Pro nás byl důležitý lidský faktor, s Dankem to vždycky bylo příjemný, nemuseli jsme nic řešit. To jsme tehdy netušili, jak fajn to bude, až spolu začneme fungovat naplno. Imran (Musa Zangi, perkusista a častý host Minut, pozn. red.) říkával takový přísloví, že se na chvilku musíme vzdálit příteli, abychom mu mohli být blíž. A takhle přesně to fungovalo. Dozráli jsme do fáze, kdy zvládáme intenzivně hrát a být spolu. Trvalo to a museli jsme si tím projít.


Zdeněk s Fredrikem tvoří dlouholetý tandem. Stalo se vám, že jste museli s novým bubeníkem změnit zaběhnutý styl zkoušení?

Fredrik: Už z dřívějších záskoků bylo jasný, že by to mohlo fungovat a necítili jsme takové tendence. Pro nás bylo fakt důležitý, abychom k sobě měli někoho, s kým si budeme rozumět.

Na tvorbě nových věcí se podílíte všichni?

Zdeněk: Většinou je to tak, že se mi v hlavě zrodí písnička, na které pracuju a přinesu ji klukům až v momentě, kdy jsem s ní vnitřně spokojený. Někdy se stává, že mě napadne silný motiv, který použiju do slok, pak se vyčerpám a čekám tři měsíce na další tvůrčí vlnu, abych mohl dodělat refrén. Musí to do sebe zapadat, ty vlny od sebe nesmějí být pocitově daleko. Ve zkušebně to pak můžeme ohýbat jak chcem, to je pak další radost. Shazuju ze stolu věci, které jsou pro mě očekávatelný, motivy mě musejí překvapovat. Dano s Fredrikem tomu pak dodají ten vesmír. Když cítíme, že se nám to všem líbí, tak to jde ven.

Z vaší dřívější tvorby slyšíme odkazy na soulové kytarové legendy, zjevný je taky vliv východní hudby. Jak byste popsali váš hudební posun v posledních letech?

Zdeněk: Já bych tady rovnou navázal na to, o čem jsme se bavili. Já to cítím furt stejně, pořád jde o pocity, motivy. Do toho máš tvorbu, která je deset, patnáct let stará a teď ti to nejde přes ruce. Staré věci samozřejmě oprašujeme a máme tendenci je jinak harmonizovat. Už si nevystačíme se třema kilama jako dřív (smích). A nové písničky? Dostáváme se do neprobádaných sfér, které se snažíme uchopit a osvobozovat se z klasický tendence. Nejsou to písničky na první dobrou, ale příběhy, které nám ukazujou nové cesty.
Dano: Tím, že teď hrajeme spolu často, tak se to dobře formuje. My dokážeme motiv za dva měsíce naprosto překopat, ale to podstatné z něj zůstane. Naše zkoušky jsou intenzivní, hrajeme i 15 hodin denně, protože se nám to často zvrhne v jam do čtyř do rána. Čas, který spolu strávíme, je nesmírně důležitý.
Zdeněk: Na zkouškách nikdo nekouká na hodinky. V životě jsem od kluků neslyšel, že jsou unavení, že je chuť to zabalit dřív. Naopak, na soustředění jsme hráli až do roztrhání prstů.

Jak se vám letos pracovalo s orchestrem? Nebyla to přece jenom jiná forma zkoušení?

Zdeněk: Hráli jsme s Prague Philharmonia a trumpetistou Erikem Truffazem aranže Martina Kumžáka v rámci Národního festivalu Smetanova Litomyšl. Tady se projevila profesionalita kluků a celé kapely. Museli jsme zvolit jiný přístup. Formy jsou tady pevně dané, všechno je napsané v aranži. Nebylo to tak, že by orchestr za náma hrál kila. Předávala se témata, různý nástupy... vyžadovalo to pečlivou osobní přípravu. Naštěstí jsme ani jeden na zkouškách nechtěli být za idioty a obírat filharmoniky a Erika o čas. Zároveň jsme se tomu snažili dát nadhled a přidat nějakou tu vrstvu navíc.
Fredrik: Umíme být pankáči, když se to zrovna hodí. Když jde ale o čirou muziku, přecvaknem a přistupujeme k tomu profesionálně.
Zdeněk: Pro nás byla největší radost, že se ten koncert s orchestrem fakt povedl. Hodně jsme se sblížili s Erikem a vypadá to, že to nemusela být jen jednorázová společná akce.


Vy často vystupujete s hosty, v poslední době jsme s vámi mohli slyšet trombonistu Štěpána Janouška nebo saxofonistu Viliama Valeriána. Láká vás, podobně jako v roce 2004, „XL turné“ v rozšířené sestavě?

Zdeněk: Máme takový sen, který ještě necháme pod pokličkou. Ale pokud to dopadne, tak se všichni můžem těšit na velkou jízdu. Cílem je pobrat všechny sympaťáky jazzové scény a udělat rovnou XXXL sestavu. Všichni si to přejou, takže je to zárodek hotový věci.
Fredrik: My si moc užíváme hraní ve třech. Ale velký sound je teprve ten pravý orgasmus (směje se celá backstage).

Spousta kapel řeší otázku odlivu posluchačů z klubových koncertů na větší akce a festivaly. Pociťujete tento trend?

Zdeněk: Při dnešních možnostech a množství kanálů zábavy je to až zázrak, že lidi na koncerty chodí a užívají si tu muziku s námi. Naopak, čím víc plastu a povrchních věcí na světě je, tím více lidé vyhledávají alternativy k tomu, aby si od toho oddechli a šli po druhý straně. V devadesátých letech se taky říkalo, že je konec živých kytar, ale odliv k umělý hmotě to naše pomyslný dřevo jen zpevnilo.

minus123minut je kapela, která přistupuje velmi opatrně k sociálním sítím, masovým médiím a velkému managementu. Přitom máte fanoušky a skvělé kritiky. Co byste poradili kapelám, které spíš tíhnou k virtuálním kanálům?

Dano: Užívat si společné hraní, jamovat. Jít víc do podstaty, nezůstávat jen na povrchu. Dnes se klade hodně velký důraz na self promotion (ukazuje na své tričko #hrabatko). Ty pocity se jinak předávat asi nedají.
Fredrik: Být upřímný vůči sobě. Jen tak může být člověk upřímný i k ostatním lidem.
Zdeněk: Je jednoduchý vytvářet spoustu efektů i projektů. Podobně jako ve světě fotografie. Dneska fotografové cílí na úspěch na sociálních sítích a snaží se využívat všech možných nástrojů a efektů, aby měli co největší dosah. Chytají dušičky přes virtuál. Ta samotná podstata fotografie pak strádá. V muzice nejde o prachy, je třeba se chtít rozervat už ve zkušebně. Je třeba hudbu milovat a ta „pseudosláva“ přijde jako druhotný efekt. Nechci nás brát za příklad, ale my jsme začínali bez peněz. Trvalo to poměrně dlouho. Navazoval jsem struny a neměl jsem na jídlo. Hermelín byl pro mě luxus. Do klubu přišlo pět lidí a my jsme tam pro ně vykrváceli. Zničení jsme se vraceli domů a ráno jsem vstával do práce (civilní služby). Pak se najednou stalo to, že neznámá kapela bez desky naplnila Lucerna Music Bar. Přicházely nám nabídky, abychom muziku přizpůsobili trhu, rádiím. Měli jsme pak možnost lepších smluv na desky. Všechny jsme poslali do háje, nikdo nám na hudbu nemohl sáhnout. Dnes je doba jinde. Málokdo z mladých chce roky jezdit po republice zadarmo. Místo muziky a prožitků zkouší, co na lidi funguje, mění styly, mění názvy, topí se ve virtuálu.
Dano: Trpělivost, vytrvalost a lásku k hudbě, nic jiného v tom není. Pak se začnou dít divy.

Kdy se můžeme těšit na novou desku?

Zdeněk: Jestli všechno půjde dobře, tak bychom to na jaře rádi představili. Ale nechceme to uspěchat.

minus123minut během rozhovoru, foto: Jan Nožička
minus123minut během koncertu, foto: Jan Nožička
minus123minut během Harakiri Jam, foto: Jan Nožička