Rozhovor s teepee: o emocích, kterým svědčí hrobové ticho

Udělat díru do světa jen ve dvou? Člověk nemusí být zrovna The White Stripes nebo Hansard s Irglovou, aby měl šanci. Třeba plzeňské duo teepee má našlápnuto slušně. Proto jsem také Tééru a Masona i s nástroji pozval do Radia 1. Jednalo se o jejich úplně první rozhovor. Po křtech desky, které teepee chystají v dubnu, se s nimi ale zaručeně roztrhne pytel. Čtěte lehce zeditovanou studiovou verzi, na jejíž sestřih se můžete podívat i na videu.

Teepee se jmenujete ze sentimentu ke knihám Karla Maye?

M: Náš název vznikl hrou s písmeny a šlo nám hlavně o to, aby byl co nejjednodušší a zároveň zapamatovatelný. Rozhodně nás ale indiáni zajímají a v případě Tééry je to z hlediska jejího antropologického zaměření studia skoro až nutnost.

Moc se toho o vás ještě nikde najít nedá – kromě toho, že jste uspěli v soutěži plzeňského Divadla Pod lampou, kde jste ve finále poroty skončili na třetím a u diváků dokonce na prvním místě. Představíte se?

M: Coby teepee existujeme od loňské zimy a původně jsme se seznámili na gymnáziu v Plzni. Různě jsme se potkávali a seznamovali a postupně jsme dospěli k tomu, že spolu chceme pracovat. Byla to dlouhá cesta, než jsme k tomu došli, ale minulý rok to konečně přišlo.

Byli jste už od počátku přesvědčení o tom, že budete fungovat jako dvojice? Inspirovali vás k tomu třeba Kieslowski, Calm Season, Leto…?

T: Já myslím, že jo. Hned na začátku jsme do toho šli tak, že budeme dva.
M: Současně jsme ale nevěděli, co se stane. Sešli jsme se předloni v prosinci u Tééry v pokoji, zahráli si nějaký songy… a bylo to prostě fajn, to naše spojení vzniklo. Nevěděli jsme, do čeho jdeme, neměli jsme žádný plán, jen jsme společně začali tvořit hudbu. A od té doby tvoříme.

Jaké máte předchozí zkušenosti a jak tebe, Tééro, ovlivnila zkušenost s Klárou Vytiskovou? Mimochodem, to bylo ještě v rámci Toxique?

T: Ne, jednalo se už o Klářin nový projekt – a následně album Home, které vyšlo teprve nedávno. Klára chtěla dát dohromady dívčí kapelu a já se do ní prostřednictvím konkurzu dostala. Nakonec to ale dopadlo tak, že se Kláře narodilo dítě a všechno se odložilo… a děje se to až teď, už ale beze mě.

Jako první teepee zahráli skladbu Paintings.

Přestože existujete teprve rok, koncertů za sebou máte poměrně hodně. Kde nejdál jste hráli?

M: Nejdál v Česku jsme byli... asi v Ostravě… i když ne, tam jsme vlastně ještě nehráli… takže v Brně a Olomouci. Itálie se nepočítá, to byla sranda.

Baskovali jste a hráli na pláži?

T: Jo, dali jsme si v létě dovolenou spojenou s baskingem, projeli kus Itálie, hráli na ulici, spali ve stanu… koupali jsme se v moři.

U nás na ulici jste hrát nezkoušeli?

T: Hráli jsme třeba na Busking Festu v Plzni, ale tady v Čechách se vlastně moc baskovat nedá. Baví nás to, ale není k tomu moc příležitostí.
M: Každopádně je to fajn cesta jak poznávat lidi a naši hudbu dostat k dalším posluchačům. Někam, kam se normálně nedostane.

Jak to vypadá s albem, kdy vyjde a kolik na něm bude skladeb?

M: Ještě úplně nevíme, ale když všechno vyjde, na desce Albatross bude deset skladeb. Vyjde 4. dubna a je pořád v procesu, který se ale už schyluje ke konci. A je to krásný proces, je to skvělý…

Deska vzniká pod producentským dohledem Mikoláše Růžičky, který říkal, že pokud něco nepokazíte, máte před sebou skvělou budoucnost. Co všechno děláte, aby vaše budoucnost byla skvělá?

T: Momentálně děláme desku, do které dáváme spoustu ze sebe a stojí nás spoustu úsilí. Snad se bude líbit i ostatním, nejenom nám.

Takže sami všechno investujete jen do muziky, na kterou se soustředíte, a všechno ostatní necháváte na manažerovi Radkovi?

T: Jo, ten dělá všechnu tu špinavou práci (smích).

Skladba All I Want, která naživo zazněla jako druhá, mi trochu připomněla duety Damiena Rice a Lisy Hannigan.

Budou na albu také nějací hosté?

T: Na klávesy nám hrál Franta Bořík z Luno, který hraje taky s Mandrage, a na bicí Honza Janečka...
M: … a Miki Růžička, ten nám tam taky něco zahrál a nazpíval.

Dá se mluvit o nějakých kapelách, které vás ve tvorbě a ve vztahu k nové desce inspirovali?

M: Částečně určitě nejnovější deska Bena Howarda, ten asi nějakou roli hrál. Jinak, co se týče mýho stylu hraní, mám kamaráda z Ameriky, který mě dost ovlivnil… a asi s Téérou máme oba nějaký oblíbený umělce, ale ne zase nějakej stěžejní bod, od kterého bychom se odráželi.
T: Když jsme se potkali, každý jsme navíc poslouchali něco jinýho, zatímco teď už posloucháme téměř to samé.

Zdá se, že jste se pěkně sladili. Kolik máte prostoru na společné zkoušení?

M: Bylo ho méně a méně, protože já jsem až do loňského června chodil na gympl do Plzně a pak to bylo těžší, protože jsem šel studovat do Prahy, zatímco Tééra studuje v Plzni. Teď je to ale už trochu lepší, protože Tééra je víc v Praze. Mění se to a snažíme se.

Co byste mohli říct k textům, speciálně třeba k All I Want – co byste chtěli?

T: Tu jsme složili při tom baskování v Itálii. Potkali jsme tam jednu slečnu, která se nám oběma dost líbila. Do té písničky jsme dali přesně to, co jsme v ten moment cítili.

Nemůžu si pomoct, ale ten tvůj zpěv, Míro, mi trochu připomíná projev irského songwrittera Damiena Rice. Může být?

M: Rozhodně jsem dost poslouchal jeho věci, ale nemyslím si, že by to byl nějaký klíčový prvek v mé inspiraci, ani v tom, jak si představuju, aby zněl můj zpěv a naše hudba. Ale rozhodně ho moc uznávám. Je skvělý a mám ho rád.

Když naopak Tééro u tebe sleduju smyčec, kterým na svou kytaru hraješ, naběhlo mi okamžitě „slákom po gitare“ Daniela Salontaye. Patří ke tvým inspiracím třeba i Longital?

T: Ti zrovna ne, ten smyčec jsem okoukala od Sigur Rós.

Titulní skladba debutu teepee zazněla jako poslední. Předtím ale ještě teepee vybrali jako pamětnickou skladbu hitparády Vertigo od Roe-Deer, kterou mají rádi i v podání Luna. Ostatně ne náhodou právě před nimi odehráli svůj první koncert.

Do jaké míry jsou pro vás důležité nástroje a které značky kytar vlastníte?

T: Moje kytary jsou takový moje parťačky, ke každé z nich mám vztah a každá pro mě něco znamená. Ta co na ní teď hraju je Aston – nedá se vygooglit, takže jediný, co vím, je, že pochází odněkud z Číny a nevejde se do žádného obalu. Nedám na ni ale dopustit! Nějak jsem se zamilovala do jejího zvuku, padne mi skvěle do rukou a strašně mě baví! Myslím, že přesně o tom to je, můžeš mít kytaru za sta tisíce, ale když nehraje a není parťák, tak je bezcenná.
M: Svou současnou kytaru jsem si koupil minulý rok na podzim, takže se ještě poznáváme. Jsem z ní ale nadšený už od první chvíle. Je z mahagonového dřeva, od značky Sigma. Kytara je pro mne jednou z vůbec nejdůležitějších věcí, protože skvěle funguje jako určitý filtr mých emocí.

Jsou na plzeňské scéně ještě další mladé kapely, na které byste chtěli kolegiálně upozornit?

T: Jsou, ale v dost jiném žánru. Hodně tam jede hardcore…
M: … a taky trochu elektronika.

I ten metalcore, který jsi Míro prý preferoval v mládí?

M: Zejména na západ od Plzně rozhodně. Hudba, kterou děláme my, ale v Plzni úplně zastoupená myslím není. Za zmínku ze zajímavých kapel Plzeňska určitě ale stojí Donnie Darko, The Osels...
T: … nebo Whats Your Favourite Number.

Chystáte dva křty, 7. dubna v Praze a 9. dubna v Plzni, na co se můžeme těšit?

M: Na obou místech s námi zahrají Tichonov. V Praze pak budou další hosté Thom Artway a DJ Vegy a v Plzni Republic of Two. Rozhodně si s námi zahraje Miki, Honza Janečka na bicí a na basu David Schwager z Tichonov.

Co do léta ještě máte před sebou?

M: Ještě mezi Prahou a Plzní máme 8. dubna hraní v Sušici, předtím 23. a 24. března Brno, v květnu se s Tichonovem podíváme do Olomouce, Opavy a Valmezu a čekají nás také dvě krásné moravské vesnice, Přibice a Milovice, na které se už moc těšíme.

V brněnském Sonu jste hráli s Václavem Neckářem, jaké to bylo?

T: Skvělé, navíc v Sonu byl nádhernej zvuk. A Václav Neckář byl hrozně roztomilej pán. Byla to největší věc, co jsme zatím zažili. Bylo to super...
M: Zažili jsme vyprodaný Sono a hrobový ticho, což máme hrozně rádi. Na koncertech se hodně mluví nebo různě jinak hlučí... a protože naše hudba je tichá, často nás to vyvádí z míry. Snažíme se do ní dát ty emoce, které mají zaznít a v každým songu jsou obsažený… a když je takový hrobový ticho, jako bylo v Sonu, je to prostě nejlepší, emocím to svědčí.