Rukověť elektroakustického kytaristy, 1. díl

Kytara je malý orchestr, řekl už Beethoven. Není proto velkým překvapením, že kytara je dnes jednoznačně nejrozšířenějším hudebním nástrojem – protože je univerzální, jednoduchá, levná a skladná. Žádný jiný instrument nenabízí tak skvělý poměr ceny a výkonu.

Na to, abyste začali provozovat hudbu (např. doprovodit oblíbenou písničku), vám stačí akustická kytara a pár hodin potřebných k naučení prvních třech akordů. A to je vlastní podstata neodolatelného kouzla kytary. Nebudeme se ale zabývat nějakým drnkáním doma nebo pro pár kamarádů na oslavě, které známe patrně všichni. Zajímá nás okamžik, kdy hraní hodláme posunout na úroveň veřejného vystoupení. Kytaru v tomto případě musíme především nějak zesílit. A chtě nechtě se začneme potýkat s technickými záležitostmi.

Pro kytary elektrické je dnes k dispozici nepřeberné množství informací, návodů, škol, kurzů, časopisů i webů. Když ale zkusíte podobné věci najít o kytarách akustických, zjistíte, že většina aku-materiálů se zabývá samotnou hrou, ale o technice jako takové jsou ve srovnání s kytarou elektrickou pouhé roztříštěné zlomky informací. K lepší orientaci v tomto tématu, odhalení zbytečných slepých uliček a zjednodušení prvních kroků bude sloužit tento seriál plný kondenzovaných informací ověřených dlouholetou praxí. Pomůže vám ušetřit spoustu trablů při jinak jedné z nejjednodušších cest vaší hudby k publiku, kdy si stačí stoupnout s akustickou kytarou na pódium, začít přesvědčivě hrát své písničky… a být dobře slyšet.

Příhodně to ve svém úvodu do amplifikované akustiky shrnuje neúnavný propagátor Doug Young.


Seznámíte se s různými snímači, zesilovači, efekty a dalšími doplňky i způsoby, jak je správně používat a vyhnout se obvyklým problémům, protože ačkoli obsah akustického hraní je jednoduchý, tak forma (zvlášť pro publikum větší než pár lidí) si vyžaduje své. Celou dobu totiž spolu zápasí dva protichůdné požadavky:

1. Dostatečná a zvladatelná hlasitost
2. Vlastní přirozená zvuková kvalita

O zesilování jsem se už zmínil – a přestože je to jasné, vlastní provedení této akce zas až triviální není. Do hry totiž razantně vstupuje věčný nepřítel elektroakustického kytaristy – zpětná vazba neboli feedback. Ten oceníte po koncertě od fanoušků, ovšem na pódiu se projevuje nekontrolovatelným houkáním nebo pískáním, které ani kovaný avantgardně alternativní rozervanec nepřetaví na něco muzikálního… opět na rozdíl od elektrické kytary, kde je tento jev naopak často vyhledáván. A ruku v ruce s tím jde ona kvalita reprodukovaného akustického kytarového zvuku, protože tam si s námi přírodní zákony nepěkně zahrávají. A když už se podaří krásně sejmout zvuk akustické kytary, tak se obvykle dost těžce zesiluje (bez všude číhajícího feedbacku). Nehledě k tomu, že přirozenost, plnost, dynamika a jiskřivost akustického zvuku většinou bohužel dostává na frak.

Nicméně není třeba propadat úplné beznaději, protože časem se samozřejmě objevilo mnoho způsobů, jak s touto nepřízní osudu důstojně zabojovat. Navíc, když se podíváme na minimum, co je třeba mít, tak ten seznam bude kratičký. Kromě samotného nástroje stačí přidat nějaký vhodný snímač – a to je vlastně všechno. Dnešní zvukaři totiž už bývají vybaveni tak, že vás na prknech, která znamenají slávu, nenechají na holičkách (i když je samozřejmě potěší, když máte aspoň vlastní kabel/šňůru). Další věci už to všechno spíše ulehčují a vylepšují. Takže je to vlastně, navzdory dlouhému úvodu plnému bulvárních poplašných zpráv, docela jednoduché. Slovy slovutných kumštýřů vám od příštího dílu tedy vlastně jen malinko pootevřu vrátka. Doufám, že potom tu (elektroakustickou) slávu ustojíte…