Jaromír Nohavica, zdroj: Wikipedia

Ruský polibek pro Jaromíra Nohavicu

Ta zpráva se ve středu 24. října rozlétla po všech médiích. Poté, co loni ocenil těšínského písničkáře Miloš Zeman, obdrží nyní i Puškinovu medaili od Vladimíra Putina. Za „zásluhy o upevnění přátelství a spolupráce mezi národy a sbližování a vzájemné obohacování národních kultur“, jak se praví v ruském výnosu. Není nezajímavé připomenout, že toto vyznamenání dostává jako teprve třetí občan České republiky – před ním to byli jen Václav Klaus a předseda Česko-ruské společnosti Jiří Klapka.

Odhlédneme-li projednou od dalších souvislostí, není pochyb, že je za co vyznamenávat. Znalci Nohavicovy tvorby vědí, že u nás byl opravdu nejvýraznějším popularizátorem písní Vladimíra Vysockého a Bulata Okudžavy a občas sáhl i k veršům jiných autorů, jako byl například Alexandr Blok opěvující revoluci z roku 1917. Ale také to, že jejich skladby s českými texty, vycházejícími z originálů, nehrával jen například při nějakých výhodných příležitostech, ale často, a ve svém běžném koncertním repertoáru. I když nejvíce před rokem 1989. To, že šlo o překlady zdařilé a výrazné, také není tajemstvím; není náhodou, že mnoho Nohavicových posluchačů si například dlouho myslelo, že poměrně známá píseň Pravda a lež (přeložená Milanem Dvořákem) je jeho vlastní. Málokterý umělec zkrátka u nás k sovětské kultuře měl tak blízko.

Jakkoli je – historicky přinejmenším už od známého případu Karla Sabiny – velmi problematické spojovat umělcovu tvorbu s jeho občanskými a morálními postoji, konkrétně u Nohavici je velmi těžké obě roviny oddělit. Přece jen písničkářský kredit vždy vycházel také z uvěřitelnosti, jakéhosi podložení toho, co od každého z autorů znělo na podiu, také tím, co probíhalo mimo něj. A těch, pro které byly Nohavicovy písničky srdeční záležitostí, a po zpětném zjištění jeho nemalých selhání jim to přineslo deziluzi a trpké zklamání, bohužel není zrovna málo. Stejně jako není málo těch, kteří si dobře pamatují, že Jaromír Nohavica o všem nikdy nezačal mluvit sám, ale jen ve velmi kusých odpovědích na neodbytné dotazy, až s odstupem mnoha let, a jen pod tíhou objevených důkazů. A ani pak v sobě nenalezl sílu – jako mnozí jeho kolegové – učinit otevřenou výpověď nebo dokonce omluvu.


Bohužel o spolupráci písničkáře s StB se v průběhu času objevují další a další doklady, ze kterých je jasně patrné, že jakkoli k prvotním kontaktům došlo pod nátlakem, nenásledovalo jen několik málo schůzek, ale poměrně dlouhodobá spolupráce. A že mezi těmi, na které písničkář podával svá hlášení zdaleka nebyl jen nejznámější případ Karla Kryla, ale celá řada dalších významných osobností, Pavlem Kohoutem počínaje, Vladimírem Hanzelem zdaleka nekonče.

Nejde o to kohokoli soudit, a ani mi to nepřísluší, a zmapování podobných kauz je asi dobré ponechat historikům, nicméně v souvislosti s aktuální zprávou je tu docela zásadní otázka, proč k onomu vyznamenání dochází až nyní, a nikoli v dobách, kdy to, za co je písničkář vyznamenávaný, probíhalo intenzivně. Až příliš to vzbuzuje úvahu, že tu jde o cílenou aktivitu, související s mnohokráte dokumentovanou a stále sílící činností ruské propagandy, vyvíjenou celou řadou médií, mnohdy zařazovaných mezi tzv. „fakenews“. A není bez zajímavosti, že Sputnik, jedno z nejznámějších z nich, přinesl zprávu o Nohavicově vyznamenání ještě dříve než mnohá česká média.

„Kdo s čím zachází, tím také schází,“ praví známé pořekadlo. Už to, že zpěvák přijal ocenění od Miloše Zemana, a sám se tak ochotně postavil vedle třeba Heleny Vondráčkové, znamenalo před časem ochotné přihlášení se k něčemu, proti čemu kdysi ve svých písních vystupoval, kladl nad tím morální otázky či se tomu jen vysmíval. Redaktorům Deníku N nyní odpověděl, že si ruského vyznamenání váží a pokud ho opravdu dostane, pro medaili si určitě pojede. Že to na jedné straně bude znamenat „argument“ pro všechny ty, kteří činnost StB před rokem 1989 bagatelizují a spolupráci s ní relativizují, nebo pro ty, kteří popularitu či řemeslné schopnosti staví nad morálku, je už předem jasné. Ale to, že pro druhou stranu to bude jen další zklamání z vývoje už jen kdysi obdivované osobnosti, a onen pověstný „polibek smrti” jeho důvěryhodnosti, je bohužel ještě jasnější.