Jakub Vejnar: Je potřeba jít dopředu, neopakovat se, nedělat kompromisy

V novém seriálu, s lehce poťouchlým názvem SIDEMAN, budeme pravidelně přibližovat muzikanty, kteří sice nebývají na obálkách časopisů jinak, než jako součást kolektivu, ale přesto není potřeba nikoho přesvědčovat o jejich schopnostech ani muzikantských zkušenostech. Obvykle je totiž najdeme hned v několika sestavách souběžně, a často i značně odlišných žánrů.

Na počátku léta krátce po sobě vyšlo třetí album jazzových experimentátorů Muff, Aneta Langerová vydala svůj první vinyl, a na koncertech Lucie se v roli předskokana objevila nová sestava, doprovázející Michala Ambrože. Ve všech třech případech nalezneme společného baskytaristu: Jakub Vejnar (*1981) je absolvent Konzervatoře Jaroslava Ježka a na české hudební scéně se navzdory svému věku pohybuje už dvacet let.

Na kytaru se začíná hrát kvůli opačnému pohlaví, na klavír nebo housle kvůli rodičům. Jak se člověk stane basistou?

Většinou tak, že už jsou všechny ostatní nástroje v kapele rozebrané. Já jsem chtěl hrát původně na bubny. Ale bubeníků bylo u nás pět na jednu kapelu a basista skoro žádný. Tak jsem začal hrát na basu. Teda nejdřív na „španělku“ se čtyřma strunama.

První kapela byla jaká?

První kapelu jsem měl na základce v době vášnivýho zápalu pro death, grind, thrash a podobný věci. V sedmý třídě jsme založili s Petrem Cejnarem a Mírou Drahorádem kapelu Bloody Dependence. Odehráli jsme pouze jeden, ale za to velice úspěšný koncert u Cejnarů doma v kotelně. To byla vlastně jediná kapela, ve které jsem nehrál na basu, ale na bubny.

Jeden herec mě pobavil výrokem, že DAMU je jako autoškola: dá základy, ale když z ní člověk vyleze, má jenom ten papír. A opravdu učit se teprve začíná. Jak je to s konzervatoří?

Asi podobně. Já jsem už od prváku hrál hodně mimo školu. Měl jsem štěstí, že jsem hned od začátku mohl hrát s muzikanty jako je Jirka Šimek, Marcel Bárta, nebo Dano Šoltys. To mi dalo mnohem víc než celá konzervatoř.


Se spoustou z nich hrajete dosud. Dokážete se pořád muzikantsky překvapovat? A nebo je naopak výhoda přesně vědět, co od nich lze očekávat?

Ano, rozhodně. Stále se překvapujeme. Na tom je založený například koncept kapely Muff. Je tam hodně volného prostoru, který se snažíme neustále měnit. Je to podle mě nezbytné koření hudby. Bez toho by to byla asi nuda.

Jaká muzikantská osobnost vás zásadně ovlivnila?

Robert Fripp. Vůbec vše co se dělo okolo King Crimson. Vždycky mě to fascinovalo. Ta potřeba jít dopředu, neopakovat se, nedělat kompromisy a vyhýbat se všem klišé.

A mezi basisty?

Chris Squire. To byl můj velký vzor. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když mi brácha porpvé pustil Close to the Edge a Fragile. Nádhera!! Pak přišel Tony Levin a desky Discipline a Thrak. To byla další velká inspirace mého mládí. Z pozdějších „inspirátorů“ to byli třeba Chris Wood nebo Tim Lefebvre.

Zaujalo mě, že kromě basy hrajete i na Stick. Což je počtem strun pravý opak občasné nadsázky, kdy někteří basisté žertem říkají, že na baskytaru začali hrát, protože měla míň strun než kytara. Jak jste se k němu dostal?

Díky koncertu King Crimson Live from Japan, kde hrál Tony Levin asi pět skladeb na Stick. Ten nástroj mě fascinoval. Poprosil jsem bráchu, aby zkusil napsat Emmetu Chapmanovi. Trvalo asi rok než odepsal a přislíbil, že mi nástroj postaví.

Nevím, jestli se tomu dá říkat trend, ale v současnosti je tu celá generace muzikantů, kteří zároveň s chutí hrají jazz a zároveň se pohybují ve světě popu. Má to - kromě uživení - nějaké výhody? Dá se třeby v jazzu naučit něco, co se hodí v popu a naopak?

Z jazzu si přinesete schopnost improvizovat. Reagovat pohotově na to co se hudebně děje okolo vás. V písničkách zase musíte umět odhadnout množství toho, co do nich dát. Z jazzu máte techniku na to, zahrát v sóle hodně not, ale někdy je potřeba přesně tohle neudělat. Poslechněte si třeba Wayna Shortera na deskách Joni Mitchell a bude vám jasné o čem mluvím.


To mi připomíná muzikantské vtipy. Můj oblíbený je, že rozdíl mezi popem a jazzem je ten, že v popu se hrají tři akordy pro tisíce posluchačů, zatímco v jazzu tisíce not pro tři posluchače. Jaký muzikantský vtip máte nejradši vy?

Jeden mám. Ale nehodí se pro rozhovor do časopisu...

Je těžké “přešaltovat”, když jeden den hrajete třeba s Anetou a druhý s Muff? To přece musí být úplně jiné hudební uvažování?

Mám rád pestrost a výzvy. Není to těžké, naopak je to zábavné. Nemůžu zapnout autopilota a to je dobře. Vidím jak spousta muzikantů hraje v jedné kapele. Jezdí od fesťáku k fesťáku a hrajou pořád dokola to samé. Není tam progres, žádný vývoj, jen setrvačnost a po čase znuděnost. A to je pro muzikanta hodně špatné.

Mimochodem: Radši trsátko nebo prsty? A radši čtyři struny nebo víc?

Prsty, občas trsátko. Oboje má své výhody. Čtyři a deset.

Jak často denně cvičíte? A máte potřebu se ještě stále učit u někoho zkušenějšího?

K nikomu nechodím. A asi to ani neplánuju. Rád se učím sám. Poslouchám desky, přemýšlím o hudbě. Dřív jsem cvičil třeba šest hodin denně. Teď už to nemá tu pravidelnost, ale stále se snažím svoje hraní někam posouvat.

Kdo z vašich kapelníků je největší cholerik? Aneb je lepší v kapele demokracie nebo diktatura?

Ty jo, nevím. Nemyslím si, že bych spolupracoval s nějakým cholerikem nebo diktátorem. Ve všech kapelách, ve kterých jsem hrál nebo hraju, je docela velká svoboda. Tedy alespoň pro mě. Nikdy mi nikdo moc neříkal, co a jak mám přesně hrát. Většinou prošlo to, co jsem nabídnul. Za což jsem vlastně docela rád, když se nad tím teď tak zamýšlím.

Měl jste někdy chuť být frontmanem vlastní kapely? Zpívat písničky, které jste si sám napsal a nechat se naopak doprovázet?

Frontmanem ano. Zpěvákem ani ne.


S KÝM SOUČASNĚ JAKUB VEJNAR HRAJE:
Muff, Aneta Langerová, Hudba Praha, November 2nd, James Harries, Michal Pelant

KDE HRÁL:
Amit Chatterjee, FruFru, Baterky

NA CO HRAJE:
Basy: Lakland P bass, Music Man Sting Ray(fretless), Hofner Violin Bass(1967), Chapman Stick, NS design Double bass.
Aparát: Ampeg SVT 2, Ampeg HLF 410 Heritage

VYUČUJE NĚKDE: Učím soukromně: kvejnar@seznam.cz