Petr "Poly" Pálenský

Smrt zábavnou formou (INSANIA: Tajné paměti)

Před časem jsme oslovili frontmana brněnské Insanie Polyho, aby pro nás napsal text o bezdrátových mikrofonech. Výsledek nás pobavil. Ne, článek opravdu není o mikrofonech. Má ale jinou přidanou hodnotu. Nebrat se vážně a šířit podvratné myšlenky, také to na hudební scéně může být cesta. Insania v tomto směru po všechna ta léta inspiruje jako málokdo.

„Důrazně se ohrazuji proti nařčení, že jsme 23. 9. 2000 inkasovali od bavorských iluminátů 2.392.000,- v nové měně jako příspěvek na naši podvratnou činnost. S bavorskou lóží nemáme nic společného, a ta částka také nesouhlasí!“ (Poly, před polním soudem guerillové jednotky Svatý grál)

Již na samém začátku svého doznání musím s lítostí konstatovat, že z těch, kteří chodili na koncerty Insanie od úsvitu dějin, již dnes téměř nikdo nežije. Vždy jsem ty nešťastníky obdivoval: museli mít nervy ze železa – věděli přece, že jdou na jistou smrt. Tenkrát jsme to ještě netušili, ale dnes, ve zralém věku, už je vše jasné: i smrt může mít zábavnou formu a může být vzrušující a pomalá.

Nikdy nám zdaleka nešlo jen o něco tak banálního, jako je hudba. Tu jsme používali pouze jako „Trojského koně“ pro pašování jedovatých myšlenek. Svého času jsme úspěšně působili i jako „nájemní vrazi“. Zakázka zněla: Potřebujeme sestřelit ten a ten rockový klub. A my přijeli, zahráli… a do týdne byl klub vyklizený. Většinou šlo o to, aby se závadná individua již neměla kde slézat, a naše vystoupení bylo předem zinscenovanou provokací a „poslední kapkou“, o kterou se mohla tajná policie rázně opřít ve svém konání.


Mezi kluby, jež jsme takto milosrdně zbavili utrpení, patřil na sklonku minulého tisíciletí např. klub U labutě v brněnských Husovicích, legendární pražský squat Ladronka či olomoucká Nausea. Na názvy dalších si nevzpomenu, ale byly jich stovky. Stovky vděčných dramaturgů a produkčních klubů, kteří na nás v temné kobce věznice vzpomínali se slzou v oku jako na „bratry ve zbrani“ a spoluspiklence, neboť tak jsme se jim jevili. Vzpomínali na nás až do své smrti (která v jejich případě zábavnou formu postrádala). Na onom světě je však jistě hřálo alespoň pomyšlení, že jako vedlejší produkt našich diverzních akcí vznikala hudba, která do dnešního dne nesnese srovnání.

K oblíbené kratochvíli (jež ovšem nebyla tajnými službami nikterak honorovaná a šlo tudíž čistě o naše vlastní duševní požitky) patřily v 90. letech rvačky se skinheady. Tento pomýlený poddruh byl tehdy zbytečně přemnožen a některé naše šarvátky měly dohru v soudních síních. Ke zmíněným aférám se řadilo i vystoupení na festivalu v Ostopovicích v září 1994 (viz např. článek „Pořadatel hajloval na koncertě“ v Lidových novinách z 2. 9. 1994). Abychom skinheady nalákali po tuctech, často jsme svá vystoupení maskovali jako prezentační akce kosmetických značek. „Ztrácí vaše vlasy přirozený lesk? Úchvatný třpyt jim dodá náš prostředek…“ Nebudu se rozepisovat, o jaký třpyt se potom jednalo doopravdy; snad jen přiznám, že autorem většiny těch krutostí byl náš impresário Joe a v jeho případě šlo o regulérní smlouvu s ďáblem.

Snili jsme o temných revoltách a povstáních, při nepokojích na našich koncertech vzplál bezpočet lidských pochodní… zkrátka užili jsme si spoustu báječné legrace, kvůli které hoši dychtící po vyšším smyslu života obvykle zakládají hudební skupiny. Tyto řádky píšu s vědomím, že naše silná generace skvělých chlapíků, jako byl Timothy Leary, H.P. Lovecraft či Josef Kemr, již pomalu vyklízí jeviště tohoto světa (přestože mnozí z nich stále ještě žijí tajně v ústraní a dosud skrytě tahají za nitky koloběhu všehomíra). Avšak dosti nostalgie… toto doznání nečiním jako stárnoucí dvojí agent z nějakého smutku, nýbrž z čiré vypočítavosti, neboť se chci před vámi, jimž jsme ublížili (a, jak doufám, ještě ublížíme) očistit ze svých hříchů a zajistit pro sebe vykoupení.

Poly (vlastní rukou).

Post scriptum:
Bezprostředně poté, co překladatel Tomáš Hrách roku 2000 odevzdal do nakladatelství Maťa hotový překlad 2. dílu trilogie Illuminatus, zahynul tragicky pádem z balkonu. Ve věku třiatřiceti let. Snad toto číslo čtenáři něco napoví. O překlad 3. dílu, pojmenovaného Leviathan, jsem byl nakladatelstvím požádán já. Vyšel roku 2003. Tohle je svědectví člověka, který je dosud naživu. Dnes ráno jsem vytáhl z poštovní schránky obálku z hnědého papíru. Je v ní olověná kulka, do níž je drobně vyryto Consummatum est.

Tagy: