Musica Foklorica zachycuje Staňu při nahrávání, foto: Petr Pavlinec

Staňa Valášek: Když je dobrý muzikant, hraje to samo

Lipovské Studio Šopa není největší ani nejvybavenější nahrávací studio v České republice. Má úplně jinou přidanou hodnotu: klidnou lokalitu Horňácka a hlavně principála Staňu Valáška, kterému jeho obdivovatelé nejenže založili fanklub, ale chtěli by ho rovnou za prezidenta. Výčet kapel, které ve slováckém Lipově nahrávaly, je úctyhodný nejen počtem, ale také žánrem. Na jedné straně i extrémní formy metalu, na straně druhé cimbálky. Znělky k seriálu Vinaři, ale taky živák Arakainu, Krabathor, Malignant Tumour, Dark Gamballe nebo v regionu před lety kultovní Rudé kostry.

Staňo, přiblížíš prosím své začátky? Možná i neznalým dialektu vysvětli, co to vlastně ta šopa znamená…

Nahrávám od roku 1992 a původní studio bylo ve zkušebně naší kapely The Patizon Beat. A jelikož jsme si potřebovali udělat nějakou nahrávku, nějakou prezentaci, bylo zapotřebí ji natočit, tak jsme to udělali u sebe. A ono to tam v podstatě opravdu vypadalo jako šopa. Proto jsme i na obal dali „Nahráno ve studiu Šopa“. A co je šopa? Řekněme budova na uskladnění zahradního nářadí.

V původním studiu neexistovalo žádné zázemí pro kapely. Jak tehdejší nahrávání probíhala?

Spávalo se na zemi, ve spacáku a kde to šlo. Byly to bojové podmínky, ale nikomu to tehdy nevadilo…

V jaké fázi ses rozhodl, že studio budeš profesionalizovat, investuješ do zázemí a přesuneš se do nových prostor?

Impuls vznikl ve studiu Sono, když jsem se tam jako zvukař ucházel o práci. Bavil jsem se tehdy s Milanem Cimfem na téma akustika a kde co nahrávat. A on mně říkal, jestli jsem někdy zkoušel nahrávat bicí v nějaké sportovní hale. Nezkoušel, ale napadlo mě, že by nebylo marné to zkusit tady na sokolovně. Měli jsme tehdy rozdělanou desku s kapelou Dark Gamballe, zkusili jsme to… a bylo to diametrálně úplně někde jinde.

Tričko Dark Gamballe právě zdobí tvá prsa, tedy vše je při starém (smích). Právě Darci tedy tento prostor vyzkoušeli jako první...

Byla to tehdy dost velká improvizace. Seděl jsem se sluchátky u stolu… ale ten výsledek stál za to. Začal jsem běhat po sokolech a zařídil si tady pronájem, abych ho sám mohl pro nahrávání využívat pořád. To bylo v roce 2003.

Nahráváš dole v sále bicí často?

Podle stylu muziky. Když jde o něco rychlého, jsme spíš nahoře ve studiu, kde je menší dozvuk.

Lipovská sokolovna a její sál, kde se konají hodové zábavy a plesy, je pro studio skvělým zázemím...

Liší se využití techniky a hlavně mikrofonů podle žánru? Natáčíš tu často cimbálky, ale nezřídka i grind core...

Střídám je podle potřeby. Ono vlastně záleží pouze na druhu mikrofonu na daný nástroj. Na nástroje s menším akustickým tlakem se používají kondenzátorové mikrofony a s větším akustickým tlakem mikrofony dynamické.

Je obtížné sejmout speciálně cimbál?

Je a není. Vždy a ve všem záleží hlavně na tom, jak ten člověk umí hrát, jakou má dynamiku. Když je dobrý muzikant, tak se to i velice dobře snímá. Když je horší muzikant, tak už se musí hodně laborovat s kompresory, aby vyvažovaly různé tóny a podobně. Jinak cimbálka se zvučí kontaktními mikrofony pro každého člena plus ambientními mikrofony, aby se nasnímal ten prostor. Protože lidskému uchu je vždy příjemnější, když je to nasnímané tak, jakobys stál u toho. Ne že bys byl uchem u toho nástroje, ale stál od té muziky dál a vnímal ji i s tím prostorem.

Jsou folkloristi ve srovnání s rockery kvalitnější muzikanti?

Ani bych neřekl, profesionální je tady u mě v tomto smyslu většina kapel. Třeba teď projekt Jirky Sedláčka a Michala Eliáše z Dark Gamballe, Trny & Žiletky. Bubeník Pavel Černý, co tady s nima točil, je naprostý šílenec. Nebylo absolutně co řešit. Tam se daly mikrofony – a ono to hrálo. Když je dobrý muzikant, hraje to samo.

Říkal jsi, že tě zajímá hlavně funkčnost věcí. Znamená to, že vědomě upřednostňuješ i nějakou levnější techniku – a s tou zkoušíš dělat zázraky?

Zázraky nedělá nikdo, ale i s levnými věcmi se myslím dá natočit velice slušný záznam. Měl jsem tady třeba mikrofony od AKG, zhruba 250 tisíc v kondenzátorových mikrofonech. A pak jsem si koupil za 10 tisíc podobné mikrofony čínské. Nikdo nakonec nepoznal rozdíl – že tam těch 240 tisíc chybí. Takže ano, s kvalitními a drahými věcmi se samozřejmě dělí líp a dá se s nimi docílit ještě daleko vyšších met, ale dobrých výsledků se dá dosáhnout i s těmi levnějšími. Podstatné je, aby se s tím člověk v první řadě naučil dělat. A pak postupně samozřejmě můžeš dokupovat dražší a dražší věci, a i tím se dostávat na lepší a lepší úroveň.


Před pár lety jsme se bavili o tom, že budoucnost studiového nahrávání až tak růžově nevidíš, že si hodně muzikantů bude nahrávat doma…

Kvantita domácího nahrávání roste a existuje i spousta podomácky udělaných nahrávek, které jsou slušné. Práce mám pořád dost, ale zase míň než před šesti nebo sedmi lety. Jsem za to ale rád. Byly doby, kdy se točilo tři měsíce v kuse, sedm dní v týdnů, patnáct šestnáct hodin denně. Teď si přes léto můžu užít rodiny a mám čas i na sebe.

Která z kapel, co u tebe nahrávaly, tě nejvíc inspirovala?

Co se týká práce a hledání zvuku, tak v každém případě, budu se opakovat, Dark Gamballe a hlavně Jirka Sedláček. Vždycky, i za cenu toho, že jsme nad něčím laborovali i dva tři dny, docílil své vize. Jsem ale vděčný za každou kapelu.

Preferuješ digitál, jak dlouho s ním už pracuješ?

Začal jsem s ním velmi brzo, už tak v šestadevadesátém, kdy jsem už v první 5x86ce měl narvané dva Sound Blastery a snažil se nahrávat do počítače. Už v té době to jednoznačně byla spousta ušetřených peněz za různé efekty, které se daly dělat v počítači, aniž by se musely kupovat nějaké hardwarové krabice. Jsem tedy v digitále namočený dvacet let a nedám na něj dopustit. Samozřejmě mě ale láká i analog – mít čtyřiadvacítku dvoupalec pás – ale vybavení na to zatím nemám. Je to takový můj sen.

Kapelám děláš kompletní servis, včetně masteringu a produkce. Jakou roli by podle tebe měl producent ve studiu plnit?

Rolí producenta by mělo být hlavně poradit kapele, jak to udělat líp. Pokud producent takovou vizi nemá, nemá smysl s ním spolupracovat. Většinou mně totiž připadne, že rolí producenta v ČR je spíš doplňování samplů a kláves. Muzika, kterou kapela hraje, zůstane většinou tak, jak byla, ale udělá se to moderně. Tzn. dáme tam ty smyčky, samply...

Na webu máš rubriku Šteluňk. Kterou věc bys kapelám, které se k tobě chystají, doporučil na prvním místě?

Zrovna včera jsem tu měl punkovou kapelu, viděl jsem dvě kombíčka a obracel oči v sloup, že to bude hrozné. Ale byl jsem velice mile překvapený. Ano, punková kapela, hrajeme na komba, ale sedělo to k tomu. Každopádně, co se týče výběru aparátu, kytarista by měl mít jasný přehled a vědět, jak to má znít. Není problém zkombinovat jeho aparát samozřejmě i s jiným zvukem, dát to do kopie, hodně se toho dá vyzkoušet. Ale je dobré, když tu představu má. A co říct kapelám? Nejdůležitější je hrát, hrát, zkoušet, hrát! To je to hlavní.


Jak moc je pro tebe při práci zvukaře důležitá tvá předchozí zkušenost aktivního muzikanta? Začínal jsi v dechovce, hrál na klarinet...

Základ je především dobrý hudební sluch. Dokážu poradit kapelám, jestli jim to ladí nebo neladí, je to přesné nebo nepřesné. Hlavním impulsem ke zvukařině pro mě ale byla elektrotechnická škola. A taky to, že jsem v obecní dechovce měl na starosti aparaturu, zapojování a pájení kabelů. Tím se to vlastně celé rozjelo.

Jaké to bylo, zvučit po večerech dechovky?

Pořád je to jedno a to samé. Sesnímat zvuk a dostat to nějakým způsobem do beden, ať už přirozeně nebo nepřirozeně, to už záleží na tom, co z toho nástroje má lézt ven. U dechovky byl největší problém v sále – aby všechno bylo slyšet, ale lidi si nestěžovali, že to řve. To byl kolikrát nadlidský výkon. U bigbítu to víc nahlas být sice může, ale všechno zase musí být slyšet, aby byl každý nástroj konkrétní.

V začátcích tě dost ovlivnila taky slovenská bluesová scéna. Jejíž zástupci pak do Tasova jezdívali hrát pravidelně.

Ona ta elektrotechnika totiž byla na Slovensku v Trnavě a mistr mého odborného výcviku byl Dušan Strapec, baskytarista kapel Siláž a Bluesweiser. Navíc v jedné budově s učilištěm byl Výzkumný ústav jaderné energetiky, kde zase dělal zpěvák Siláže Miro Gáži. S oběma jsem se vídal denně, chodili jsme na pivo, bavili se o muzice a začali mě brát na bluesové večery do Bratislavy. Poslouchat je a vidět je hrát na zkouškách pro mě byla ta největší hudební škola.

Chvíli po studiu jsi ale ještě normálně chodil do fabriky, ne?

Asi rok jsem ještě pájel konektory tady v Uherském Ostrohu. Mělo to být přechodní období, než půjdu na vysokou. Jenže jsem pak začal dělat elektroprojektanta a při té práci se pořád točilo a točilo... A jednou už toho bylo tak moc, že jsem se musel rozmyslet, jestli budu jenom nahrávat, nebo jen dělat projekci – a nahrávání zvítězilo.

Měl jsi tu i kapely, které jsou považovány za regulérní kaliče, třeba Malignant Tumour. Jak nahrávání s nimi probíhalo?

Tady když se pracuje, tak se nepije, a to platí u všech kapel. V případě Malignantů nám do toho jedenkrát vlezla zábava a hokej. Nejdřív já a pak Bilos jsme měli trochu kocovinu, ale zvládli jsme to. Když se nahrává, tak se prostě nepije, ale dře. A Malignanti, to byla rychlovka.


Vyměňuješ si zkušenosti s ostatními zvukaři? Co zvukařské fórum? Prý je to (slovy jednoho renomovaného zvukaře) něco jako druhý mimi bazar?

Tu a tam si něco přečtu, ale do těchto diskuzí se nezapojuju. Nikdy není dané, že existuje jeden správný a jediný postup. Když někdo řekne, že nejlepší je červená, a druhý, že nejlepší je modrá, klidně můžou mít pravdu oba. Vadí mně ale, když se věci neřeší ušima. Setkal jsem se i s tím, že si někteří recenzenti nahrávku nejdřív pustí na nějakém měřiči dynamiky a analyzéru – a od toho pak odvozují, že když nahrávka má horší dynamiku a frekvenční rozsah, že proto není dobrá. Není to pravda.

Snažíš se sám ve své odbornosti ještě nějak vzdělávat, jezdit na zkušenou ke slavnějším kolegům?

Mým snem kdysi bylo to Sono. Dostat se tam a podívat se jim pod ruky, jak se co dělá. Tu možnost jsem dostal. A zjistil jsem, že se to dělá všude stejně nebo podobně. Nemyslím si, že třeba v Abbey Road nebo Americe se to dělá nějak jinak. Navíc nikdo ti nějaké know how stejně nikdy nepoodhalí, takže tam uvidíš drahé mikrofony, drahé konzoly, což je všechno pěkné a nádherné, jenže tady si to člověk stejně nemůže dovolit.

Když ve studiu srovnáváš kapely před deseti lety a dnes, emancipovaly se už trochu, nebo pořád chtějí znít jako někdo slavnější ze Západu?

Je to zhruba 1:1. Když sem dojde metalcorová kapela, chce pořád znít jako metalcore. Nahrávku vždycky udělám podle sebe, mám plné auto CD označených MIX1 a poslouchám jen to. Osobně se k tomu snažím vždy přistupovat tak, aby kapela měla nějaký svůj ksicht. A ten MIX1 je takový můj názor na věc. Přestože kapely častokrát řeknou, že chtějí znít tak, jak skutečně zní, dost často se toho nakonec zaleknou. Vrátí se například k té své představě o metalcoru... Mají strach, že by to nemuselo být dobré, kdyby zněly po svém. Odvahu znít originálně má podle mých zkušeností sotva polovina kapel. Ta druhá se pořád chce někomu přibližovat.

Kapela Rudé kostry z Uherského Hradišti měla originality na rozdávání...

Co na zvuku nemáš rád?

Když si chci pustit živou kapelu, předpokládám, že tam budou živé zvuky. Bohužel se mně ale často stává, což mě hrozně štve, že slyším natriggované bicí a nereálné zvuky kytar, které se dělají přes Fractaly a Kempery. Tedy nasnímaný reálný aparát, ale hozený do krabice, která jakoby dělá obraz toho sejmutého zvuku. Jsou na to i jiné názory, ale mě to prostě neoslovuje.

Je pro tebe a tvou práci nějak důležité toto místo, region Horňácka?

Mám to tady rád, je to můj rodný kraj. A je tady hlavně klid – i pro ty kapely, které jsou v drtivé většině z měst. Když sem na dědinu přijedou, pochvalují si, jaká je tu pohoda a berou to jako takovou dovolenou. Že mám studio v místě bydliště a jezdí sem kapely z celé republiky, to je vlastně takový malý zázrak. Když jsem začínal, vůbec jsem nepředpokládal, že by to mohlo nabrat takových větších rozměrů.

Pamatuješ si, kolik desek jsi v Šopě už natočil?

Přesně nevím, dělalo se tady toho už strašně moc, jen těch cimbálovek jsem točil desítky. Musica Folklorica tu u mě dokonce dělala první řadu seriálu Vinaři. Všechny ty znělky jsou odsud. Když občas sedím s rodinou u televize, stává se, že se tam něco z mých nahrávek objeví. Říkám vždycky synovi Ondrovi, že tohle se nahrávalo u nás. A on mně nikdy nevěří... (smích).


Stanislav Valášek (*1974) začínal jako zpěvák a klarinetista v dětské dechové hudbě Duběnka. Ke zvukařině se dostal přes studium elektrotechniky a taky přes dechovku, kde měl na starosti aparaturu, zapojování a pájení kabelů. Název Studio Šopa poprvé použil na nahrávce The Patizon Beat v roce 1993. Ve stejném roce založil tehdy ještě jednodenní tasovský festival Beseda u bigbítu, který organizoval do roku 1998 a ještě další tři roky zvučil. Od roku 2005 studio provozuje v prostorách sokolovny v Lipově na Hodonínsku.

Tagy: