Steve Morse má pohodu v duši i na hmatníku

Věčně usměvavý, vstřícný a dobře naložený chlápek, tak dnes zná Stevea Morse již celý rockový svět. Celý svět ho také zná jako kytaristu, který nahradil geniálního, avšak nevypočitatelného bouřliváka Ritchie Blackmorea v slovutných Deep Purple. Nebylo tomu ale tak vždy... Ne, že by Steve Morse byl před svým vstupem do řad Purple nějaký neznámý tichošlápek, co si brnkal s místní kapelou po garážích a putykách. O tom, že měl jméno již před tím svědčí i ocenění časopisu Guitar Player v kategorii Best Overall Guitarist, kterou vyhrál pětkrát za sebou v letech 1982 - 1986, a byl tak zařazen do Síně slávy tohoto časopisu. Jeho tvorba byla ale stále ještě víceméně známa jen hudebním fajnšmekrům a kytarovým nadšencům. Pojdme se na něj trochu podívat a ároveňsi představit i jeho gear.

Vše se pro Morse změnilo v roce 1994, po odchodu Ritchie Blackmorea od domovské kapely. Ta musela narychlo obsadit jeho post pro zbytek turné a jejich nabídku tehdy přijal fenomenální, nicméně svými projekty velmi vytížený Joe Satriani, který pochopitelně odmítl stát se stálým členem kapely. Kapela přemýšlela, zda pokračovat či to rovnou celé zabalit, ale nakonec volba padla na možnost pokračovat a oslovit za tímto účelem právě Stevea Morse. Ten se prý příliš nerozmýšlel a jeho jediná otázka zněla: "Máte nějaký pravidla, jak se na pódium oblíkat? Ne? Tak to beru...!"

Steve Morse se narodil 28. července 1954 v Hamiltonu, stát Ohio. Posléze se jeho rodina přestěhovala do Georgie, kde začal Steve navštěvovat hodiny klavíru a klarinetu. Ovšem když uslyšel The Beatles a Rolling Stones, stala se objektem jeho zájmu kytara a začal docházet i na soukromé lekce. Stále se ovšem jednalo o spíše koníček, než nějaký vážný zájem. Zlom nastal až při studiích na akademii v Richmondu a poté na Augusta College. Tehdy objevil Jimi Hendrixe, Jeffa Becka, Erica Claptona, Jimmy Page a také Ritchie Blackmorea... Kdyby tak tenkrát tušil, jak osudným mu tento kytarista v budoucnu bude. Všichni tito kytaristé, plus samozřejmě mnoho dalších ho ohromilo a inspirovalo natolik, že se od kytary už prakticky nehnul. Tehdy se také začal tvořit jeho pověstný styl hry, tzv. "poctivé trsátko", neboli způsob, kdy je každý tón hrán poctivě pravou rukou a Steve prakticky nikdy nepoužívá hammering, ani techniku pull-off. V té době začal také formovat první studentské kapely a následně založil spolu se svým bratrem Davem, který hrál na bicí, kapelu The Tree. Z té se později vyvinula kapela Dixie Grit, která bývá označována za pravý počátek jeho kariéry. Skupina dosáhla lokálního úspěchu a natočila demo, které se ovšem do dnešních dnů bohužel nedochovalo. Mimochodem, kvůli této kapele byl dokonce Steve vyloučen i ze školy - nikoliv tedy kvůli hraní samotnému, nýbrž z důvodu, že si odmítl ostříhat vlasy.

V roce 1975 se Steve po shlédnutí koncertu klasického kytaristy Juana Mercadala vydal do Miami, kde tento kytarista působil na místní hudební univerzitě a požádal ho o pár lekcí. Nakonec se zapsal přímo ke studiu na této univerzitě, což v podstatě ukončilo kariéru jeho kapely Dixie Grit. Steve ovšem ani v Miami nezahálel a nevěnoval se toliko studiu, ale i hudbě. Za tímto účelem si v Miami založil novou kapelu tentokrát pojmenovanou Dixie Dregs. V té působili již samí ostřílení hráči a brzy se začali dostávat do povědomí posluchačů i odborné veřejnosti. Koncertní program měli tak nabitý, že hráli doslova každý večer. Morse měl v té době již vypěstovaný osobitý feeling a brilantní techniku, kterou udivoval a ohromoval čím dál víc nabité sály. A to přitom stále ještě stíhal studovat klasickou a jazzovou kytaru pod vedením Mercadala. To co během dne nastudoval, převáděl večer ihned do praxe na pódiu. Ještě v témže roce se Dixie Dregs vydali do studia na natočení dema The Great Spectacular. Demo určené zejména pro rádia ovšem příliš úspěchu neslavilo a jejich jméno tak i nadále stoupalo především díky koncertům.

Po absolutoriu školy se Steve vrátil zpět do Augusty a velká část kapely šla s ním. I nadále pokračovali v intenzivním koncertování a při jednom takovém vystoupení v Nashvillu zaujali managera Twigse Lyndona Jr., který jim sjednal schůzku s Philem Waldenem ze společnosti Capricorn. U této společnosti také v roce 1976 vyšel jejich debut Free Fall. A byl to zásah do černého. LP mělo obrovský ohlas a kapela nezahálela a roku 1977 vyprodukovala desku What If s další porcí instrumentálních smrští. Třetí album Night Of The Living Dregs bylo živé a představilo kapelu v nejlepší formě. Album bylo tak kvalitní a úspěšné, že si vysloužilo i nominaci na Grammy. V roce 1980 se kapela rozhodla změnit vydavatele (přešla pod značku Arista) a také si zkrátit název na pouhé Dregs. Pod tímto názvem vydala dvě veleúspěšné desky Dregs Of The Earth a Unsung Heroes a rovněž si vysloužila další nominaci na cenu Grammy v kategorii Nejlepší instrumentální výkon.

V roce 1982 se Steve dočkal také prvního velkého uznání jako kytarista, když se stal absolutním vítězem v anketě časopisu Guitar Player. Úspěch kapely, jejích alb i vyprodaných koncertů, společně s osobními úspěchy Stevea jakožto kytaristy jej nakonec vedly k rozhodnutí zkusit vyloženě sólovou kariéru. Po posledním albu Industry Standard, které vyšlo ještě pod hlavičkou Dregs tedy vznikl Steve Morse Band, který proslul mimo jiné tím, že se v něm střídali často velice zajímaví hosté, jako např. Peter Frampton, Eric Johnson nebo Albert Lee. Z alb natočených pod hlavičkou Steve Morse Bandu vynikají zejména The Introduction a Stand Up, na kterých je nejlépe slyšitelná jeho vyzrálá technika hry.

Po třech letech činnosti Steve Morse Bandu přišlo nečekaně lano od jedné z největších pomprockových skupin - Kansas. Z tohoto spojení sice vzešla dvě velmi dobrá alba Power a In The Spirit Of Things, ale v polovině osmdesátých let byl již hudební svět přeci jen trochu jinde, a tak se žádný výrazný úspěch nekonal. Stevea celá situace v hudebním průmyslu natolik znechutila, že v roce 1987 odešel nejen z Kansas, ale co víc, ostříhal si vlasy a začal se cele věnovat své druhé největší životní vášni - létání. Udělal si pilotní zkoušky a začal létat pro jednu oblastní linku. Po čase ho ale začali svrbět prsty a čím dál častěji se nechával zlákat k hostování v různých projektech. Objevil se dokonce na desce legendární hardrockové kapely Triumph, na jejich albu Surveillance.

V roce 1988 už jeho touha znovu hrát dostoupila vrcholu a vedla ho až ke znovuvzkříšení Dixie Dregs. Po natočení promo CD Off The Records natočila kapela ještě desku High Tension Wires, ale producentské tlaky nakonec způsobili, že deska vyšla pouze pod jménem Steve Morse. Ten se nakonec rozhodl postavit znovu i Steve Morse Band do nějž pozval i svého dnes již věrného souputníka, baskytaristu Dave LaRue. Spolu s ním natočil v roce 1991 album Southern Steel, které rázem vylétlo na přední místa anket i žebříčků. Přineslo opět spoustu výborné kytarové hudby, ovšem bez samoúčelného předvádění techniky, jak tomu bylo v té době často zvykem a Morse hrál výrazně pro skladbu a její kompaktní vyznění.

Následoval opět kolotoč vyprodaných koncertů a hostování na deskách i koncertech kytarových kolegů. Na vlně úspěchu se svezlo i následující, neméně kvalitní album Coast To Coast. Souběžně s tímto albem rozjel Steve i koncertní aktivity své druhé kapely Dixie Dregs a vydal se s nimi na krátké turné, ze kterého v roce 1992 vzešlo dnes velmi vyhledávané živé CD Bring ´Em Back Alive. Na dalším řadovém LP Dixie Dregs Full Circle došlo ke zvláštnímu prolnutí obou Morseho kapel, neboť desku s ním natáčel jeho parťák ze Steve Morse Bandu, baskytarista Dave LaRue. Ale to se již psal rok 1994 a schylovalo se k jedné z největších událostí na hardrockové scéně devadesátých let. V tom roce odehrál Steve Morse krátké turné se svým bandem a natočil další řadovou desku s tímto souborem, nazvanou Structural Damage. V době uvedení desky na trh již ale světem letěla senzační zpráva - "Steve Morse nahradil Ritchie Blackmorea v řadách Deep Purple!!!"

Ono tedy doslovně vzato nahradil Joe Satrianiho, který kapele vytrhl trn z paty, když ji Blackmore nečekaně opustil uprostřed turné. Joe byl sice znamenitá náhrada za Ritchieho, nejen proto, že je sám jeho velkým obdivovatelem, ale zejména je to vynikající hráč, který v řadách Purple dokázal, zejména jak umí hrát pro kapelu, aniž by se nutně musel blýskat svou jinak velmi brilantní a vybroušenou technikou hry. Samotní Deep Purple dokonce nějaký čas usilovali o Joea jakožto o stálého člena kapely, nicméně Joe tuto pro mnohé jiné jistě více než lákavou nabídku nakonec odmítl. Kapela tedy zvažovala buď konec kariéry, nebo nalezení důstojné a hlavně stálé náhrady za Ritchieho. Každý z členů tedy napsal na papírek několik jmen kytaristů, které by si dokázal představit na jeho místě... a jméno Steve Morse bylo na každém z nich. Když Stevea oslovili, bez většího váhání souhlasil a projevil obrovské nadšení a zápal pro hudbu Deep Purple. Současně se vstupem do Deep Purple vstoupil Steve zároveň do zcela jiného světa. A naopak... Deep Purple jeho nadšení, vstřícnost a elán vlil novou krev do žil. V důsledku těchto událostí se obrovsky zvedl zájem i o Steveovu předchozí tvorbu, ale zároveň rockový svět dychtil po koncertech "párplů" s tím "novým chlápkem".

Fanoušci přijali Stevea do svých srdcí skutečně nebývale vřele a přívětivě. Deep Purple sice bez Blackmorea zněli najednou tak nějak jinak, ale ta obrovská pohoda, nasazení a vzájemná komunikace muzikantů na pódiu, byla strhující rozhodně více, než napjatá atmosféra a nervozita panující na pódiu za přítomnosti Ritchieho. Toho sice již jednou v řadách Purple v sedmdesátých letech nahradil Tommy Bolin, ale kapela se i s ním zmítala v nejistotě nejen hudební, ale i osobní, a to především díky Bolinově závislosti na alkoholu a drogách. To Steve Morse přinesl do kapely nejen osobní pohodu, ale především řadu vynikajících hudebních nápadů a vysokou míru profesionality.

Steve si ale svým vstupem do Purple nezavřel ani vrátka svých sólových aktivit a i nadále se účastní nejrůznějších projektů a čas od času oživí nejen aktivitu Dixie Dregs, ale i Steve Morse Bandu. V roce 1996 se Deep Purple odebrali poprvé s novým kytaristou do studia. Album Purpendicular sklidilo okamžitě nadšené recenze, přestože některým fanouškům chvíli trvalo, než si zvykli na dost odlišný sound. Vše ovšem vynahrazoval příval energie, který z desky doslova tryskal. Celý rok 1998 strávila skupina na turné a ihned po jeho skončení se odebrala znovu do studia, aby zde natočila album Abandon. Kapela na desce působila ještě sehraněji a výsledná nahrávka zněla ohromně celistvě. Poté si Deep Purple naplánovali krátký odpočinek, který ovšem neúnavný Steve využil k oživení Dixie Dregs a Steve Morse Bandu. Dixie Dregs natočili v tomto období další živou desku California Screamin´, kterou následovalo krátké turné a také Steve Morse Band se přihlásil s novou deskou Major Impacts, na které složil Steve hold všem svým kytarovým hrdinům z mládí. V roce 1999 se Steve s Deep Purple zúčastnil nahrávání s Londýnskou filharmonií a následného symfonického turné. 29. května 2001 došlo k ojedinělé události, neboť Steve byl ještě spolu s několika dalšími členy Purple pozván Lucianem Pavarottim k účasti na dobročinném koncertě v Parco Del Novi Sad v italské Modeně. Ian Gillan se pak o pár týdnů později znovu objevil na jednom pódiu s Pavarottim a za účasti ostatních "párplů" si s ním "střihl" parádní duet ve slavné Nessun Dorma. Toho večera zazněla i nesmrtelná Smoke On The Water, ovšem ta byla již bez Pavarottiho účasti.

Roku 2003 spatřila světlo světa další novinková deska Deep Purple s trochu neobvyklým názvem Bananas. Neobvyklá byla ovšem i sestava, která toto album natočila. Po dlouhých desetiletích strávených s kapelou ji opustil její zakládající člen, klávesista Jon Lord. Na jeho místo nastoupil proslulý rockový harcovník Don Airey. V listopadu 2005 vyšla velice příjemná hardrocková deska Rapture Of The Deep, která se nápadně podobá majstrštykům kapely ze 70. let. Morseho kreativita, skladatelský um a neutuchající elán přináší své ovoce i na zatím poslední řadové desce Deep Purple Now What?! z roku 2013.

A teď se pojďme zblízka podívat na co a přes co vlastně Steve tvoří svůj nezaměnitelný tón.

Začneme u kytar. Steve už je léta ve znamení kytar Music Man a to hlavně modelu Silhouette, ze kterého později vzešel i jeho signature model Music Man Steve Morse. Dlouhá léta hrál také na zvláštní kytarový hybrid složený z kytar Fender Telecaster a Stratocaster. Konkrétně krk a hmatník byl ze Strata a tělo z Telecastera. Ovšem pravou "lahůdkou" je hardware na této kytaře. Kobylka je Gibson Tune-O-Matic přes kterou vedou struny do hrazdového!!! struníku, který ovšem Steve oproti původnímu určení natvrdo přišrouboval k tělu, díky čemuž vedou struny v ostřejším úhlu na kameny. Snímačů má pak tento kytarový "Frankenstein" dokonce pět! Směrem od krku je to nejprve humbucker Gibson, poté singl ze Stratocastera v šikmé poloze, další v pořadí je známý "krkový"singl z Telecastera, za ním je humbucker DiMarzio a konečně pátým snímačem je 360 Systems/Slavedriver. A nutno říct, že Steve všechny snímače řádně využívá, hlavně během sól. Vše je ovládáno jedním třícestným přepínačem a dvěmi páčkovými přepínači umožňujícími různé kombinace v zapojení snímačů. Dále je tu k ovládání samozřejmě potenciometr Volume a Tone. Tuto kytaru Steve stále vlastní a velmi si ji cení... dokonce natolik, že si pro všechny případy nechal vyrobit její absolutně přesnou kopii a čas od času buď ji, nebo i originál provětrá na pódiu. A právě na základě tohoto hybridu má upraveny i své signature kytary Music Man.

Steve Morse Signature model má tělo vyrobené z topolu, krk je klasicky javorový a palisandrový hmatník nese dvaadvacet pražců. Kytara je osazena dvěma singly DiMarzio (DP-108 6,0K), které Steve pomáhal vyvíjet a dvěma humbuckery DiMarzio (DP-200 9,6K a DP-205 20,5K). Singly jsou umístěny mezi humbuckery a to tak, že singl blíže ke kobylce je rovný a singl blíže ke krku je šikmý jako kobylkový snímač u Strata. Některé ze svých kytar osazuje Steve ještě midisnímači (buď Roland GK, nebo Shadow). Kytary má osazeny buď pevnou kobylkou Tune-o-matic nebo tremolem Floyd Rose. Z akustických, či lépe řečeno elektroakustických kytar si Steve nejvíce oblíbil značku Peavey.

Pojďme na zesilovače. Tam není Steve tak jednoznačně vyhraněný a pro každou svou kapelu používá trochu jinou aparaturu. Co se týče Deep Purple tak tam používá zejména stacky se 120wattovými hlavami Peavey 5150 a VTM 120 s bednami Peavey 4 x 12. Zvláštností pak je, že všechny své bedny (typ A - tedy zkosené) staví na bok, údajně kvůli lepšímu rozptylu zvuku. S Dixie Dregs a Steve Morse Bandem pak kromě hlav Peavey VTM 120 používá hlavně Marshally (100wattové jubilejní hlavy). Ve studiu dává přednost staré, léty prověřené hlavě Ampeg V4 s lampami Groove Tubes. Nejnověji se ale Steve na pódiu objevuje se 100wattovými signovanými hlavami Engl E656 Steve Morse a reproboxy téže značky.

Na závěr se ještě podíváme na Steveův pedalboard. Ten Steve také přizpůsobuje buď potřebám pro hraní s Deep Purple, nebo potřebám svých vlastních projektů, ale v základu u něj vždy najdeme tři až čtyři control pedály Ernie Ball, kterými ovládá efekty v racku, dále Volume pedál téže značky, ladičku (dříve Boss, nyní nejčastěji používá TC Electronic PolyTune), dva A/B boxy (jeden rozděluje signál k čistým a zkresleným zvukům nastaveným na hlavách, druhý posílá čistý signál do ladičky. Dále v jeho pedalboardu najdeme přepínač nastavení úrovně gainu vedoucí do hlavy produkující zkreslený zvuk. Všechny jeho efekty pak vedou do Ernie Ball Volume pedálu, odtud do pasivního mixeru a zpět do smyček hlav. V racku pak má Eventide Harmonizer 4000, Lexicon PCM 41, PCM 42 (pro krátký delay) a Digitech GSP 21 (pro dlouhý delay).

Nedávno se také na trhu objevila řada efektíků, které ve spolupráci se Stevem vyrobila firma TC Electronic. Jedná se o delay (Flashback) a reverb (Hall Of Fame) a oba obsahují přednastavené zvuky autorizované samotným Stevem. Ze strun si Steve oblíbil nejvíce Ernie Ball Custom RPS 0.10 Hybrid... a pro úplnost - trsátka používá také Ernie Ball, a to o síle Medium. Kapela Deep Purple je naštěstí stále koncertně velmi aktivní a naši republiku málokdy vynechá ze svého itineráře turné a tak jsme spolu s nimi mohli Stevea již několikráte spatřit "live" a doufejme, že ještě bude příležitostí dost a dost. Vždy to totiž bývá náramná pohoda...