Stinka: Zkoušíme to hajpnout!

Pro slavné kapely je crowdfunding jen další reklama. Pro autory desky Neviňátko nutnost. Jak může sestava matka samoživitelka – student – státní zaměstnanec navýšit rozpočet na desku, vysvětlili frontwoman Hanka Lundiaková a kytarista kapely Stinka Martin Doležal.

Na nové desce Neviňátko odložíš akordeon. Do jaké míry jde o tvoji desku a desku Martina a Ondry?

Hanka: Dlouhodobě mi zdravotní stav neumožňuje na něj hrát. Je obrovskej, dvanáctikilovej. Proto jsem se začala učit na kytaru. Na klávesy samozřejmě umím od malička. Teď jen musím najít ty správný, abysme koncertně obstáli i bez akordeonu. Půjdu určitě do Nordů. Ty zbořej i jakoukoli nostalgii po harmonice. Stage piano snů.

Písničky přinesu já v podstatě hotové a pak to s klukama zpracováváme. Kluci mají svoje party a jsou to jejich autorský věci, který občas koriguju. Spíš se ale snažím, aby do toho vnesli to svoje. Jsou oba hodně specifický, navíc jsou o patnáct let mladí než já a poslouchají taky dost jinou hudbu. Ale třeba King Crimson a pár dalších oblíbenců máme společný. A tohle souznění když do písniček proleze, tak čůrám blahem. Těším se, až to natočíme, máme silnej materiál a vařilo se to ve mně tři roky. A kluci jsou opravdu empatický bytosti, takže cejtím vzácnou shodu a chemii!

Martin: Na kreativním procesu se sice podílíme, ale Hanina je zkušená skladatelka. Je jedno, jaký nástroj zrovna má v ruce, ať už piano, kytaru, basu, synťák nebo harmoniku a harmonium – nápady z ní pořád sálají. My s Ondrou jsme rozšířením její osobnosti. Sice každý samostatnou, ale Stinkou korigovanou.

Koukal jsem na video k vaší crowdfundingové kampani. Všiml jsem si, že ty jseš v čele a kluci hrajou ping pong bez míčku. Je to váš tvůrčí proces v kostce?

Hanka: Tenhle fórek jsme použili, protože docela dobře vystihuje můj tvůrčí přístup. Kolikrát musíš vystačit s málem, v životě i hudbě, a improvizovat, když ti padají klacky pod nohy, a i když se něco nedaří, a třeba někdy i z prdu musíš udělat kuličku. Já jsem šíleně sveřepá, paličatá a nikdy nejsem schopná dělat věci, jak mi někdo řekne. Všechno jedu po svém, v životě i tvorbě. A zázračně se mi to vyplácí – nemyslím finančně, ale lidsky. Nechci aby moje tvorba něco potvrzovala, k tomu slouží instantní hudba a umění.

Martin: A vybíráme peníze na pingpongové míčky (smích), nezapomeň. Náš tvůrčí proces jsou často víkendové sessions. Všichni žijeme střídavě v Broumově a Praze. Víkendy nám fungují nejvíc. Hanka přinese nápad, ukáže, jak si představuje formu, atmosféru, zvuk. Pak jen přidáš mouku a mícháš na mírném ohni, dokud song nezhoustne.

Jseš v podstatě odkojená androšem a taky znáš spoustu výbornejch undergroundovejch muzikantů, ale proč sis za spoluhráče vybrala svého bratránka a „no name“ kluka z vesnice u Broumova?

Martin: Protože Broumov je nejlepší, vole!

Hanka: Martin je génius už od pohledu a můj bratránek jakbysmet, na to bacha! Ale byla to zase prozřetelná náhoda. Fanda Holým, se kterým jsem hrála dlouho, už toho měl hodně a často odpadával. Třeba mi zavolal, že nemůže, den dva před koncertem. Mně došlo, že potřebuju někoho, kdo by mohl zaskočit. A když byla premiéra filmu o Filipu Topolovi (Takovej barevnej vocas letící komety z roku 2015), kterýho mám hrozně ráda a od něho mám taky pseudonym Stinka, Ondra s Martinem šli na stejný promítání. Martin je Ondrův nejúhlavnější kámoš, a hned se mi líbil. Kroutil se trochu, bylo mu jasný, že po něm budu chtít práci (smích), ale pak jsem ho ukecala. A Ondrik s náma začal hrát po odchodu Tomáše Skřivánka. Takže po deseti letech Stinky jsme opravdu kapela z Broumova (smích).

Za Ondru nikdo z rodiny nelobboval?

Martin: Spíš za něj lobbovala skutečnost, že jsme spolu my dva v té chvíli hráli v rozpadající se kapele.

Hanka: Ne, to je úplná náhoda. Kolikrát v kapelách hrajou manželé nebo bráchové. Za mě dobrý. Jsme k sobě otevřenější. Ale čekovala jsem jeho hudební pokroky už od samýho začátku, kdy začal hrát na kytaru. A s jeho bráchou Kamilem mastíme občas bembas (smích).

V rámci kampaně nabízíte mimo jiné Martinovu lekci kytary a pájení efektů od Ondry Červeného. Pokud nejde o recesi, kdo si myslíš, že si takový produkt zaplatí?

Hanka: (smích) Martin je brilantní kytarista. Třeba mě těch pár věcí, co ukázal mně – zatím jsem nemusela k nikomu cizímu na lekce. Dvouhodinová seance kytary za tisícovku v Praze je standard. Co jsem koukala, Zrní mají teď na hithitu lekci bicích za tři tisíce, takže v pohodě. Pájení taky není recese úplně, dnes se dokonce pořádají workshopy, kde si lidi bastlej instrumenty a letujou kabely. Už si někdo koupil lekci kytary. Asi nějaká ženská.

A nemůže za to jeho plnovous?

Hanka: Rozhodně, ten je delikátní.

Martin: Taky zrovna koukám, že už mě jedna lekce čeká. O recesi jde i nejde. Tyhle benefity se pravděpodobně budou držet užší skupiny lidí kolem nás.

A nechtěls nápadem spíš zvednout mandle nejmenovanému broumovskému přeborníkovi?

Martin: Nápad měla Hanina. Nerad učím lidi.

Hanka: Jestli myslíš Ramba, tak u toho si chci zaplatit někdy lekci já. Snad mě vezme. Je to další broumovský fenomén. U nás je spousta talentovaných lidí.

Crowdfunding je výbornej nástroj, ale hlavně pro ty, co mají určitý renomé. Vím, žes hrála ve třech sestrách, v Rudovousu, Kaspar von Urbach. Myslíš, že to na tom utáhnete?

Martin: Renomé, nerenomé, jméno Stinka má v mnoha kruzích zvuk. Navíc i předchozí dvě alba byla také úspěšně „vycrowdfundingovaná“.

Hanka: Povědomí o Stince je malinkatý, místama až nulový. Je to hodně o přátelských vazbách a věrných fanoušcích. Těch na stránce máme tisíc dvě stě. Kdyby si cédéčko abonovalo sto lidí, máme velkou šanci to zaplatit. Osmdesát tisíc jsou strašně malý náklady. Ještě možná budeme doplácet. Jenom vyrobit vinyl stojí čtyřicet tisíc, pět set cédéček dvacku a studio třicet dvacet tisíc, a to se držíme hodně při zemi. Říkala jsem, že to vyzkoušíme a uvidíme. U druhý desky se to podařilo vybrat. V současný chvíli na tom hithitu hodně visím, musí to dopadnou dobře, jinak mě čekají šichty v Lidlu. Moje korektorská práce to nepokryje, máme naprosto směšné výdělky, horší než prodavačky. Kolikrát děláme i za 50 na hodinu.

Takže to není první pokus na hithitu.

Hanka: Ne, u Bído, čau! jsme uspěli. Pro mě je to v tuhle chvíli jediná schůdná metoda, jak peníze sehnat. Můj měsíční plat činí jedenáct až patnáct tisíc, Ondrik je student z rozvedený rodiny a Martin je jedinej, kdo vydělává. Nemůžeme po něm chtít, aby to sanoval jenom on. Spousta slavných kapel si s kampaní dělá jen další reklamu. My to takhle opravdu nemáme. Je to holá nutnost.