Tarmo Noormaa: Vytrvalost, citlivost a přehled o dění

Tarmo Noormaa patří k předním činovníkům estonské hudební scény. Ředitel Eesti Pärimusmuusika keskus, tedy centra pro tradiční estonskou hudbu, je také sám hudebníkem-akordeonistou. Má tak dobrý přehled o dění z pohledu organizátora i vystupujícího.

Tarmo, mohl bys přiblížit svou práci?
Jsem ředitelem estonského centra tradiční hudby, což je nevládní organizace založená na počátku devadesátých let prvním ročníkem studentů univerzitního oboru lidové hudby. Ti vytvořili nejdříve folklórní festival, který se později přetransformoval právě do našeho centra. V podstatě bychom rádi podporovali a povzbuzovali hudebníky tradiční hudby, a současně posilovali naši identitu. Chceme lidem předávat dobrý pocit z této zcela přirozené muziky. Tradiční Je naším mateřským jazykem, tím, co nás odlišuje od jiných národů a zároveň nás s nimi činí srovnatelnými, vždyť každý národ má svou tradiční hudbu. Je to univerzální řeč. Od té doby co jsme začali s festivalem jsme se rozrostli nejen na kulturní centrum, organizujeme kurzy, tábory, koncerty po celém Estonsku, pomáháme estonským hudebníkům se prosadit v zahraničí, vydáváme knihy, desky apod. V centru máme nyní školu, knihovnu, koncertní sál nebo kavárnu. Festival ční nad tím vším. Návštěvnost Viljandi Folk Music Festival je přibližně pět tisíc, z něj získáváme většinu našich příjmů, je to místo, kde se většina lidí seznámí s tím, co děláme.



Ty však nejsi jen vedoucím centra, ale také aktivním hudebníkem, jaká byla tvá cesta k muzice?
Pocházím z regionu, kde je velmi populární diatonický akordeon (lõõtspill). Hraje se na něj při nejrůznějších příležitostech a samozřejmě během koncertů a festivalů. Takže ho mám v hlavě od raných let. Na střední škole na něj hrál jeden z mých spolužáků, spolu jsme zažili skvělé večírky. Miluji zvuk a energii toho nástroje, proto jsem na něj začal hrát. Po chvíli jsem ale zjistil, že budu potřebovat i nějaké vedení, abych se dále rozvíjel. Byl jsem přijat na Viljandi Cultural Academy na obor tradiční hudby. Mým hlavním předmětem byly různé akordeonové tradice v Estonsku. Dnes na té škole sám vyučuji. Hraji především se skvělým folklorním zpěvákem Laurim Õunapuu v duu Ülemakstud Rentslihärrad (Přeplacení pánové od řezačky) a také společně se zpěvačkou a skladatelkou s Anu Taul.

Co tě v loňském roce nejvíce nadchlo a potěšilo?
Loni jsme právě s Ülemakstud Rentslihärrad vydali album, naše první, tudíž velmi speciální. Jmenuje je Pussi ja kirvega (S nožem a sekerou). Dost jsem si užíval nejrůznější festivaly. Jedním z vrcholů byli určitě Colours of Ostrava! Skvělý lineup a lidé, rád bych se na ně zase někdy podíval.



Vzpomeneš si na nějakou nahrávku, která tě ovlivnila?
Pravděpodobně některá z desek legendárního hráče na diatonický akordeon Aivar Teppo. Vzpomínám si, že jsem si jeho kazetu přehrával tak moc, až začala kvílet. Moji spolužáci si mysleli, že jsem blázen, když pořád poslouchám tak divné věci (smích). Jinak jsou mými hudebními hrdini hráči vycházející z tradice: Karl Kikas, Ants Taul, August Teppo. Mám moc rád a respektuji Toumani Diabate, Triloka Gurtu, Kepa Junkera, Anttiho Paalanena, Bruce Molskyho, Muireann Nic Amhlaoibh, Martu Sebestyen, Oumu Sangare, Väsen, Frigga a další. Líbí se mi hlavně proto, že při jejich poslechu mě přenesou do jejich světa. Pomáhají mi relaxovat, nabrat energii nebo rozjet večírek.

U nás spojujeme tahačky se strejci hrajícími po hospodách, moc se to neslučuje s myšlenkou kvalitních nástrojů. Jak moc si potrpíš na dobrý nástroj ty?
Značně. Můj instrument je mi dražší, než moje žena! Je to čtyřřadý diatonický akordeon mistra Kornelia Õigera z roku 1990. Hraje jen v hlavních klávesách A, E, B. Líbí se mi bohatý a silný zvuk, který má. Druhý nástroj, na který hraji, je dvou a půl řadý akordeon vyrobený úžasnou rodinnou firmou Castagnari v Itálii asi před dvaceti lety. Je velmi lehký, snadno se na něj hraje, má úchvatnou kvalitu tónu.

Jaká tedy je tradiční estonská hudba, dá-li se popsat?
Je to těžké. Pokusím se to alespoň něčemu přirovnat. Nemyslím si, že by byla tak odlišná od české. Hlavní je pěvecká tradice. Když nahlédneme do estonských folklórních archivů, 90% nahrávek i psaných záznamů jsou písně. Píseň samotná je velmi důležitá. Existuje jeden speciální typ písní - regilaul, neboli runové písně - které mají básnickou formu a jejich historie je tisíciletá. Najdeme i dva až tři tisíce let staré písně. Kromě toho je zde také instrumentální hudba, spojovaná spíše s večírky, vesnickými zábavami, kde jsou hlavními nástroji dudy, housle, talharpa, a v dnešní době nejoblíbenější instrument, diatonický akordeon. V posledních pětadvaceti letech je patrné velké folklorní obrození. (pozn. aut. blíže se můžete s estonskou hudbou seznámit třeba zde)

Pod nadvládou Sovětského svazu hudba trpěla, předpokládám, že v Estonsku nebyla nijak lepší situace než u nás. Jaký dopad měly ty nelehké roky na estonskou hudební scénu?
Všechna tvorba měla podporovat vládnoucí ideologii namísto opravdových emocí svého stvořitele. Mnoho hráčů a autorů schovávalo pravý význam mezi řádky. Ostatní se ubírali k mainstreamu, což vedlo dosti podivným výtvorů. Nicméně hudba hrávaná doma šla z duše a byla pravdivá. Tak si to také pamatuji z domácích večírků.

Co pro vás bylo v začátcích festivalu a později centra nejtěžší?
Asi bych popsal jeden z našich principů, který je pro nás velmi nápomocný. Tradiční hudbu považujeme za samostatný žánr, takže se snažíme ji takto uchovávat, ačkoliv bylo mnoho pokušení k ní přidávat kde co. To nám dle mého přineslo úspěch. A děláme vše s láskou. Mnoho festivalů se snaží přilákat publikum tak, že vozí velké hvězdy, různě návštěvníkům nadbíhají. To neděláme, nechceme ztratit tvář. Nejtěžší věcí je samozřejmě zajistit financování, protože naše činnost, i když jsme nevládka, je sice zčásti financována vládou, ale také sháníme sponzory. Na nic nejsou pravidla, musíme se řídit vlastními instinkty.

Jak tedy donátory nacházíte?
Musíme s nimi sdílet naše vidění světa, musí chápat naši činnost. V současné době máme tři hlavní sponzory. Jeden z nich je pivovar. Tam se ideologie tolik neřeší, protože festival a pivo prostě jdou dohromady. Dalším je pak telekomunikační společnost, se kterou máme mnoho společného, například jsme se podíleli na vytvoření nových produktů. Pokud se mají objevit na našem festivalu, nechceme, aby měli klasické sponzorské věci, jako jsou nálepky. Chceme kreativitu. Takže jsme třeba dali dohromady speciální aplikaci, zaměřenou na estonské umělce, nebo show, nazvanou "blind date", rande naslepo. Vybrali jsme deset hudebníků, kteří se setkali až na pódiu a museli spolu vytvořit nějakou hudbu. A právě návštěvníci vybírali, kdo je lepší. K tomu společnost vymýšlela technické řešení, jak naměřit decibely a hlasovat.



Koho bys v současné době z estonské scény doporučil?
Skvělých hudebníků je spousta, ale ne každý chce překročit hranice. Zmíním proto následující kapely, protože vím, že do svého projevu dávají maximum a jsou ambiciózní. Trad Attack. Tři hudebníci - dudy, kytara, perkuse, kteří využívají prastaré nahrávky. Skvělé na open airy, člověk může tančit a skákat. Poté je to Maarja Nuut, využívající looper, s nímž vytváří ambientní hudbu s motivy folklorních písní. Její vystoupení jsou téměř uměleckou performancí, využívá hojně světel a projekce.



Jakou vlastnost by dobrý hudebník měl mít?
Pro muzikanta je nejtěžší být organizovaný, mít vše uspořádané. Být vytrvalý, mít dobrý přehled o financích, plánech a držet se toho, co chce dosáhnout, vykonat kroky, které pro cíl musí podniknout. Jít si za svým každý den. Což je něco, na co nejsou hudebníci moc zvyklí. Rádi samozřejmě tvoří hudbu, ale to nestačí (smích). Zatímco pro organizátora je největší výzvou, poté co slyšíte tolik kapel a vidíte za každou nějaký koncept, udržet si citlivost, aby se z vás nestala jen mašina s dolary místo očí. Takže si sám sobě vždy připomínám, že hudebník je ta nejdůležitější věc, a hudba, kterou vytváří je královnou. Hlavní je pro mě upřímnost a opravdovost vystupujícího. Když cítím, že tvoří hudbu ze srdce, zamiluji si to. Co mě naopak odpuzuje je mechaničnost bez citu, čtení z not nebo flirtování s diváky.

Zúčastnil ses Czech Music Crossroads, jak se ti ostravská showcase a konference zalíbila?
Mým cílem na Crossroads bylo vidět co nejvíce kapel, proto jsem absolvoval především všechny koncerty. Konference nebyla tím nejdůležitějším, také z toho důvodu, že můj festival se konal dva týdny poté, tak jsem musel i pracovat. Ale když jsem četl témata přednášek a jména řečníků, výběr byl skvělý a pro muzikanty velmi podnětný.

Jaké kapely se ti líbily?
Čeští Ponk, maďarští Buda Folk Band a mladí slovenští muzikanti Rusín Čendeš Orchestra. Také bylo mnoho kapel, které se mi nelíbily, hrály dobře, ale je to prostě odlišný styl od toho, co mě osobně jako organizátorovi připadá zajímavé.

Czech Music Crossroads jsou poměrně mladou akcí, vidíš prostor pro zlepšení?
Býval bych rád potkal více českých a slovenských muzikantů, i když je těžké je na takové akce přitáhnout a motivovat je.

Na jaké hudební konference a showcase se může člověk vydat do Estonska?
Třeba na Tallin Music Week, který se koná od roku 2009 na počátku dubna. Naši muzikanti také nejdříve nevěděli, k čemu je to dobré, proč by měli hrát zadarmo a když to udělali, tak hned po odehrání zmizeli a nebylo je mimo pódium k vidění. Bylo dost těžké jim říct - podívej, jsou tu lidé, co ti mohou být prospěšní, mluv s nimi. Muzikanti se cítili nejistě, nevěděli, zda zvládnou komunikaci s důležitými lidmi, ale během let a úspěchu estonských kapel, se stále více kapel odhodlávalo a začalo se o věc zajímat. Nestalo se to však přes noc, jak říkám, trvalo to roky. Během Tallin Music Week máme na starost jednu stage, která je zaměřená na tradiční hudbu. Vystoupí na ní deset kapel, které vybíráme a také zařizujeme, aby byli všichni delegáti na místě a hudebníci dostali zpětnou vazbu. Prioritou je všechny seznámit a vytvořit tak nové vazby.