Teepee (foto: Jan Paravan, Tranzistor)

Teepee: Tichá bomba v neklidné době

Nejpozději v době svého loňského debutu začala být plzeňská dream-popová dvojice Teepee označována za jeden z nejvýraznějších objevů poslední doby. S koncem jara jí vyšlo nové EP Mirrors, a mezitím letos koncertovala spolu s Václavem Neckářem, Thomem Artwayem, Emmou Smetana nebo britskými Oh Wonder. Melancholické zpovědi ve spojení s akustickou kytarou Masona a křehkými tóny elektrické kytary jeho spoluhráčky Terezy, místy obohacené o samply a syntetické zvuky, se nyní představí i na Rock For People.

Sami o svých písních říkáte, že na vás mají terapeutické účinky. Máte podobnou odezvu i od posluchačů?

Mason: Když jsme loni hráli na United Islands, tak za námi přišla jedna paní s kočárkem, a vyprávěla nám, jak ji Albatross, titulní písnička naší desky, už několik měsíců drží nad vodou a dodává ji sílu a naději. To zatím asi pro nás byla největší pocta a nejsilnější reakce. Takže ano, stává se to.

Tereza: Ve chvíli, kdy mě něco trápí, udělám písničku. A nemusím to tak dusit v sobě. Pokud to pak ještě má vliv i na jiné, je to skvělé.

Je zajímavé, že například politici dost často dávají najevo, že kultura je pro ně cosi okrajového, a přibývá i médií, která se sice označují za zpravodajská, ale kde tahle dříve samozřejmá součást už úplně chybí nebo ji nahrazují rozhovory s umělými celebritami a drby z popkulturního světa. Naproti tomu od mnoha lidí často slýchám, že jim hudba pomáhá žít.

Mason: Já jsem rozhodně ta druhá skupina. Život bez hudby si vůbec nedovedu představit.



Zakládali jste Teepee s nějakými ambicemi?

Tereza: Asi ne. Mě to prostě baví, a chtěla jsem především s někým co nejvíc hrát. A to asi trvá dodnes. Hraju a užívám si to. Rok jsem byla bez kapely a moc mi to chybělo.

Mason: Sešli jsme se, v té době už jsme ani jeden neměli svou předchozí první kapelu, a spojovala nás hlavně chuť tvořit. Pak to nabralo poměrně rychlý spád, protože máme skvělého kamaráda Ráďu Motlíka, a díky němu jsme dostali možnost začít hrát první koncerty.

Pocházíte z Plzně, což opravdu není maloměsto. Vnímali jste to jako výhodu?

Mason: Určitě. Máme tam spoustu kamarádů, a hned na začátku jsme se také zúčastnili soutěže mladých kapel Múza, kterou pravidelně pořádá Klub Pod lampou. Kamarádi nás od začátku hodně podporovali, dost nám to pomohlo a tím, že jsme uspěli, jsme se poměrně brzo dostali i k prvním nahrávkám. Zpětně tak vznikala i důležitá fanouškovská základna.

Západní Čechy jsou ovšem pověstné velkým množstvím “zábavových” kapel, které hrají klasický rock a metal. Jaké v tomhle prostředí byly reakce na vaši křehkou tvorbu?

Tereza: Paradoxně nám to prostředí asi pomohlo. Nic takového totiž v Plzni nebylo. Když už tam chce někdo hrát něco alternativního, vybere si spíš třeba hardcore. Byli jsme něco nového.

Mason: Ať už v té Múze nebo i jindy, jsme obvykle docela vyčnívali. Táta našeho producenta Mikoláše Růžičky o nás později řekl, že jsme taková “Tichá bomba v neklidné době”. A právě ten klid i to, že jsme se nesnažili někomu podobat, nejspíš zafungovalo.

V souvislosti s aktuálním EP jste se nechali slyšet, že je ovlivněné novou hudbou, která se k vám dostává. Jaká to je?

Tereza: U mě to jsou hodně elektronické věci, v poslední době jsem pořád poslouchala Son Lux. A také jsem zašla zalíbení v R´n´B a soulu. Ale to se zatím na téhle nahrávce ještě neprojevilo, to nejspíš ovlivní až tu příští (smích).

Mason: Baví mě třeba Warhaus, což je sólový projekt, který se objevil, když si Balthazar dali pauzu (zahraje i na Colours of Ostrava - pozn. red.), a to tím, že tam je zajímavě syrová báze. A nejvíc teď asi poslouchám norského písničkáře Thomase Dybdahla. Každopádně jsou to u obou úplně jiné vlivy, než jaké nás ovlivňovaly v době prvního alba. Tehdy nás zajímal hlavně indie-folk a přímočařejší věci, teď už asi hledáme něco složitějšího nebo spíš propracovanějšího.

Projeví se to i v technologii a vašem vybavení?

Mason: Koupili jsme si looper a nové efekty, víc asi budeme i pouštět různé smyčky, ať už z padu nebo z počítače. Také si i více hrajeme se synťáky. Ale zároveň se snažíme nevzdalovat se úplně od toho čistého folkového základu, který jsme měli úplně na začátku.

Tereza: Ano, to kytarové duo by pořád měl být podstatou všeho.

Pořád vám vyhovuje hraní jen ve dvou? O dalších muzikantech neuvažujete?

Tereza: Přemýšlíme o tom, že bychom někoho přibrali. Ale pravděpodobně by to byli pouze hosté, kteří by s námi hráli jen na některých koncertech. Nejdůležitější je, aby to byl člověk nebo lidé, se kterým si budeme rozumět, a to nejen v hudbě, ale i lidsky.

Mason: Občas cítíme, že nám chybí rytmika, ale zároveň dáváme za pravdu Mikymu, že “méně je někdy více”. Základem vždycky bude nějaká emoce.

S Mikolášem Růžičkou jste spolupracovali už na debutové desce Albatross. Čím si vás získal, že jste s ním tentokrát nahrávali znovu?

Tereza: Lehká úvaha, zkusit to s někým jiným, určitě byla. Ale pak jsme si řekli, proč vlastně, když se nám s ním minule spolupracovalo tak dobře? A ve studiu jsme si znovu ověřili, že je to pro nás ten správný člověk. Dal nám hodně prostoru, spíš byl rádce, který nabízí možnosti, než přísný a určující producent. A u Mikyho ve zkušebně a doma jsme i nahrávali.

Mason: Na rozdíl od první desky jsme si ale teď u sebe doma připravovali dema, a spolu s Mikym pak z nich vybírali.


Zvolili jste formát EP. Budete v podobně kratších nahrávkách pokračovat? Je veřejným tajemstvím, že dřívější dominantní rozsah alba dnes pomalu ztrácí svůj význam.

Mason: Myslím, že nejefektivnějším formátem, jak dostat hudbu k lidem, je dnes spojení singl a videoklip. Ale protože u nás jsou důležité nálada a spojující pocit, rozhodně bychom i v budoucnu rádi udržovali formáty, kde se to prolíná více skladbami. Třeba i takovými, které mají společné téma a vzájemně se doplňují. Celek je důležitý.

Spolupráce s Mikolášem vám přinesla i společné koncerty s Republic of Two či Pianem, a nové fanoušky. Jak se vám daří jejich základnu rozšiřovat?

Mason: Máme obrovské štěstí, že se nám podařilo se propojit a spřátelit se spoustou lidí. Například jsme jeli hrát na Moravu s No Distance Paradise, kteří tam mají silné zázemí, a v Olomouci, kde jsou doma, dokonce přišlo 160 lidí. My jsme je na oplátku vzali do Plzně, kde je zatím posluchači moc neznají, ale asi 150 lidí jsme tam zase měli my. Nebo s Thomem Artwayem nás vidělo hodně lidí. Také je důležité běžné koncerty občast ozvláštňovat – loni jsme třeba odehráli vánoční koncerty s pianem, v Husově chrámu v Plzni nebo v Atriu v Praze na Žižkově. Také nás baví kontrasty, kdy hrajeme s někým žánrově odlišným.

Tereza: Stále častěji jsme mile překvapeni. Nedávno jsme hráli sami v Ústí, nic moc jsme nečekali, a bylo tam slušně plno. Zjistili jsme, že vlastně stačí, aby se ve městě, kde hrajeme poprvé, našel alespoň jeden člověk, kterého to nadchne. Protože ten příště nejen přijde, ale hlavně přivede i nějaké kamarády.


Nevyčítají vám někdy melancholii?

Tereza: Vždycky se někdo najde. Už se to dá i odhadnout. Po koncertě přijde a řekne: “Bylo to hezké, ale proč jste takoví smutní?”

Mason: Jenže ono to není nějak programové. Vzniká a jde to z nás samovolně. Prostě takoví jsme.

Tagy: