Tin Soldiers: Každý si rozhodne, jaký příběh vypráví

Skladatelé Patrick Karpentski a Viliam Béreš jsou známí hlavně z Toxique. Jako duo Tin Soldiers se ale snaží prosadit na nelehké půdě hudebního producentství. Uvedli se dobře, album Baromantika Lenky Dusilové, na němž se podíleli, je označováno za jeden z nejzajímavějších domácích počinů poslední doby.

Jste hlavními skladateli Toxique, spolupracujete s řadou dalších interpretů (Yvonne Sanchez, Navigators, Sunshine, Lanugo etc.). Jaký byl impuls k založení producentského dua Tin Soldiers?

Patrick Karpentski: Tin Soldiers je platforma mimo kapely, je to určitá obchodní značka. Chceme odborné veřejnosti naznačit, že něco děláme na jisté úrovni a budeme rádi, když nám dají práci. Hudbou se živíme, baví nás, žijeme jí, píšeme a aranžujeme. Chtěli jsme se tak trochu vymezit vůči našim projektům. Skládáme spolu, máme podobný vkus, dáváme si zpětnou vazbu, známe se, takže to bylo logické vyústění situace.

Viliam Béreš: Každý z nás dvou hledá v hudbě jiné aspekty. Patrick hodně sleduje formu a dívá se na skladbu shora. Mě fascinují detaily, takže se doplňujeme a naše spolupráce je vlastně výhodná. A výsledek je i lepší, víc hlav víc ví.

U nás není moc výrazných hudebních producentů, kteří by měli rozpoznatelný rukopis, byli trochu vizionáři a jejich projekty by měly nějakou jednotící kontextovou linku. Vždycky mě napadne hlavně Muchow a Holý. Čím to je?

Patrick Karpentski: Zahraniční producenti mají mnohem větší hudební vzdělání. Dokážou vnímat energii hudby a dělat věci spontánně, ale když je potřeba, dokážou napsat aranžmá pro symfonický orchestr. Mají ohromně široký záběr, což u nás není. Je možné, že je to vzděláním, nejsou tady moc školy, kde by se hudební producenti mohli učit. Zároveň je to absencí konkurence, tradice rozvoje hudby u nás byla na dlouho přerušena. Ale jsou tu zajímaví lidé. Ecson Waldes je šikovný kluk. Líbí se mi, jak k hudbě přistupuje Boris Carloff, Milan Cimfe je zkušený sound designer a dokáže věcem hodně pomoct. Na Slovensku pak lidi kolem Majka Spirita nebo Rytmuse. Pravda ale je, že tady chybí někdo, kdo by měl nadhled a dokázal hudbu pojmout zeširoka.

Viliam Béreš: Možná, že taky donedávna nebyla potřeba takových lidí. Většina kapel se snažila si desku uklohnit na koleni. Dneska všichni srovnávají české kapely se zahraničními, takže se jim chtějí zvukově vyrovnat. A to chce zkušeného člověka, když jste začínající interpret. Možná teda teď přichází čas, kdy se vyprofilují lidé tímhle směrem.

Uměli byste jako producenti označit největší nešvar českých kapel?

Patrick Karpentski: Mně vadí, když lidi nevnímají současnost. Když si otevřu Bandzone, vidím tisíce zbytečných kapel, které ustrnuly někde v 90. letech a nejsou schopny vnímat věci kolem sebe. Pro mě je důležité inspirovat se novými vlivy, nebavilo by mě dělat dvacet let to samé. S Toxique jsme byli nařčeni, že někoho kopírujeme, ale my jenom nasloucháme současným vlivům. Hlavní je neustrnout, dělat věci inovátorsky, snažit se inspirovat novinkami. U každého interpreta je možné vysledovat, co ho v jeho tvorbě ovlivnilo.

Jaká je vaše producentská vize?

Viliam Béreš: Já řeším dílčí úkoly, mám rád detaily. Udělali jsme si plán, čemu bychom se chtěli věnovat. Pro mě jsou to oddělené úkoly, které chci splnit.

Patrick Karpentski: Naše vize je dát vědět lidem, že žijeme hudbou a že nám můžou zavolat, když budou chtít pomoct s deskou, filmovou hudbou, s produkcí zajímavé hudby. Zároveň je důležité mít možnost říkat ne, když vím, že bych ze sebe nedal sto procent.

Co všechno zahrnuje váš producentský zásah?

Patrick Karpentski: Je to hodně individuální. Jsou kapely, které mají skvělé skladby, ale jsou to hudební analfabeti. Mají jen hudební vkus, ale nemají vzdělaní, zkušenosti. Pak je potřeba vymyslet linii, kterou chtějí jít. Snažím se interpretům naslouchat a následně jim trochu napovídat a vést je, nechat jim autenticitu, kterou mají, vytáhnout z nich to nejlepší a použít to. Jsou ale i kapely, které vědí velmi dobře, jaký zvuk chtějí. U nich je potřeba pomáhat aranžérsky, pohlídat zvuk, bavit se s nimi o textech, publiku. Napsat písničku s pocitem, že udělám díru do světa, je hodně naivní. Kapela je zajímavá, když najde něco, co jiné kapely nemají. Skvělé je, když to navíc nedělají cíleně. Jako Čokovoko, které svým textařským stylem a svými tématy ovlivnily další holky, které je teď kopírují.

Viliam Béreš: Přesně tak, záleží, do jaké míry je interpret autentický. Pokud je a má svoji vizi, vy se snažíte realizovat to, co on realizovat sám neumí. Když to ale slyší, tak ví, že je to ono.

Velmi výrazný projekt, na němž Tin Soldiers spolupracovali, byla deska Baromantika Lenky Dusilové. Jak byste zhodnotili spolupráci s Lenkou?

Patrick Karpentski: Nejdůležitější bylo, že Lenka byla otevřená zkoušet nové věci a hledat nové světy. Taky bylo hodně příjemné, že jsme nemuseli řešit věci, jako je rádiový formát, až jsme vlastně tvořili opačně. Lenka je holka s kytarou, a bylo zásadní její energii podpořit a nezabít ji.

Viliam Béreš: Ta práce byla intenzivní, písničky se aranžovaly rok. Nejtěžší bylo pochopit ženský emotivní svět, na kterým je celá deska postavená.

Čísla skladeb, kterým jste dělali aranžmá na albu Baromantika, jsou prvočísla – 1, 3, 5, 7, 11. Vypadá to jako páteř, kterou jste vytvořili, aby se Lenka mohla svobodně pohybovat. Nebo jako numerologická smyčka.

Viliam Béreš: Přesně tak. Matematika je náš velký koníček, já neusnu, dokud si nevyřeším dvě tři úlohy.

Co vám řekli Toxique na Tin Soldiers?

Viliam Béreš: Trochu jsme se obávali, aby neměli pocit, že se chceme separovat. Ale bylo to přijato strašně kladně.

Patrick Karpentski: Bylo potřeba komunikovat, že jsme v kapele dva, kteří spolu navíc něco vytváří. Ale všichni máme vedlejší aktivity, takže je to jen jednou další. Křehkost byla v tom, že jsme vytvořili mikrotým v týmu, ale myslím, že naše práce naopak kapele pomáhá a vědí o tom.

Jste oba vystudovaní muzikanti a oba se hudbou živíte. Co je rozhodující rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným hudebníkem?

Viliam Béreš: Obecně funguje to, že pokud někdo svoji práci myslí vážně, nemá šanci neprorazit. Když umění děláš seriózně, stane se potřebou a je na úrovni závislosti. To znamená, že veškerý svůj volný čas a celý život chceš věnovat umění, které sis vybrala. Když za něčím necháš tolik práce, tak by byl zázrak, aby si tě nikdo nevšiml.

Patrick Karpentski: Je ale potřeba mít taky vkus, což bohužel spousta hudebníků nemá. Problém spousty studovaných muzikantů je, že neumí vhodně použít svoje vědomosti. Lidi, kteří dělají elektroniku a indie pop, jsou často výtvarníci, kteří pracují s estetikou a jejich vkus se přenáší z výtvarna do hudby.

Viliam Béreš: Je to vždycky o práci s egem. Člověk se musí rozhodnout, jestli bude v rámci skupiny prosazovat sebe, nebo jestli se bude snažit sloužit písni, kterou zrovna hraje. Každý muzikant by si to měl uvědomit na začátku koncertu – jaký příběh chce vyprávět, jestli příběh skladby, nebo ten svůj.

Image Kláry Vytiskové je hodně výrazná, poslední deska Toxique Tips For Grown Up Kids je elektronická, hodně taneční. Narážíte svým přístupem na konzervativnost publika?

Viliam Béreš: Nestává se, že by mě někdo zastavil na ulici a řekl: „Hele, ty hraješ s tou holkou, co se tak divně oblíká.“ Pokud má někdo tendence to řešit, většinou kvituje, že se Klára snaží dělat hudbu ve spojení s designem. Ve světě je to celkem běžná praxe, takže neděláme nic zvláštního. V Česku to bylo nějakou dobu nezvyklé, ale některé kapely už nás dávno předčily. Třeba Charlie Straight mají celkem fajn uniformu.

Když se zpětně podíváte na dosavadní život kapely Toxique, jaký byl zlomový okamžik skupiny?

Viliam Béreš: Ten moment nastal u druhé desky, kdy jsme se chtěli víc otevřít a jít jiným směrem. První deska byla hodně koncepční, hledali jsme hodně konkrétní zvuk. Na druhé desce jsme chtěli zkombinovat elektroniku a akustiku, čímž se otevřelo hodně velké pole působnosti. Naše další, čtvrtá plánovaná deska bude asi opět taková, o propojení světů.

Tagy: