Tomáš „Skoří“ Skořepa v popředí, zdroj: Facebook kapely

Tomáš „Skoří“ Skořepa: Naběhnout, nahrát a moc se s tím ne*rat

„Skoří“ je esence thrashera. Mluví tak, jak hraje. Rychle, k věci a stručně. A taky se narodil pod šťastnou hvězdou. V jedné kapele se sešel s basákem a vokalistou Ericem Forrestem z Voivod a jiným Ericem, Helzerem, z kultovních Wehrmacht. Řeč přišla na ně, domovskou Exorcizphobii, túrování po Evropě a attack pravačky.

Před deseti lety proběhla velká thrashová renesance v režii Evile a Warbringer. Jak je to teď?

Nepolevilo to, naopak je to docela konzistentní. Spousta kapel přibejvá. Tys řekl ta první velká jména, ale každý tři, čtyři roky se objeví další. Na jednu stranu je tady nějaká „elita“ nový vlny, zároveň víc a víc menších kapel, což je hodně patrný u česko-slovenský scény. V době Evile nebo Bonded by Blood jsme tu s Kaar a Catastrofy na Slovensku byli první. Moc dalšího toho nebylo.

Dalo by se mluvit o revivalu osmdesátkového thrashe, nebo je vidět nějaký posun?

To si nemyslím. U spousty kapel jseš schopnej říct, že „znějí trošku jako Annihilator, Metallica“, ale každej z těch lidí do toho přináší něco speciálního, což je znát hlavně naživo. Revival málokdo dělá proto, že tu kapelu miluje. To spíš s úmyslem vydělat peníze.


S Catastrofy a taky Lahar máte splitko, ty ses objevil v E-Force s Ericem Forrestem z Voivod a taky ve Final Flag s Ericem Helzerem z Wehrmacht. S těmi jste taky v zimě jeli turné. Nejste tak trošku hochštapleři?

Může se to tak zdát. (smích) S Ericem Forrestem jsem jezdil jako živej kytarista. Za tři, čtyři roky jsem s ním bokem odehrál osmdesát koncertů po Evropě. Final Flag je naše druhá hlavní věc.

Tys fungoval jako nájemnej hráč?

Ale v daleko skromnějších poměrech. (smích) Nebylo to finančně zajímavý. Pro mě byly hlavní zkušenosti jak hudební, tak jazykové. S E-Force jsme jako Exorcizphobia jeli tři koncerty po Evropě. Jsem velkej fanda Voivod, a když jsme se seznámili, s Ericem jsme si hodně padli do oka. Když pak potřeboval kytaristu a ozval se, samozřejmě jsem do toho šel.

Za bagety a cesťáky?

Dalo by se to tak říct. Jedu na zážitky.

Jeli jste turné po Rumunsku. To se upeklo na některém z Obscenů?

Mám dost kontaktů z E-Force. Jeden z nich v Rumunsku. Oslovil nás, udělal pět akcí s náma a kostarickejma Heresy.

Rumunsko je sice v Schengenu, ale pořád taky docela slušná divočina. Jaká byla cesta?

Překvapivě v pohodě. Posledně, když jsme tam hráli s E-Force, bylo drama na hranicích. Nechali nás přes hodinu vydusit a pak si řekli o úplatek. Trošku jsem se toho obával, ale očividně se tam za čtyři roky něco změnilo. Představy o Rumunsku má dost lidí, kteří ho nikdy nenavštívili, divočejší, než jaké ve skutečnosti je. Jsou tam obrovský rozdíly mezi městem a vesnicí. Hlavně v Transylvánii. Tam je to opravdu zádumčivý.

Tam jste taky hráli?

Přímo tam ne. V Kluži, Bukurešti – Transylvánie je mezi – Piatra Neamț, která Transylvánii ukončuje. A pak v Sučavě a Jasu skoro až v Moldávii.

Když jste jeli poprvé, radili jste se s někým?

Ani jsme to neřešili. Nevěděl jsem, co očekávat. Měl jsem obavy. Pro mě to byla první zkušenost s východní Evropou jako takovou.

Mluvils o „zážitkovém pohonu“. Co ses od těch velkejch kapel naučil?

Člověk se zdokonaluje hraním, koncertováním a sebereflexí. Nebo vidí u ostatních, co by mohl zlepšit, počínaje pódiovou prezentací, vybavením a konče jazykovým zdokonalením. Co se angličtiny týče, jsem naprostej samouk. Pro mě bylo naprosto zásadní bejt hozenej do vody.

Ad vybavení, pokud se dobře pamatuju, používáš ESP-LTD…

To má náš druhej kytarista Ondra Šíma. A poslední dobou hraje taky na signature B. C. Rich od Kerryho Kinga. Používám jacksonku od Randyho Rhoadse s kobylkovým Seymour-Duncan snímačem a ještě mám Fernandes Revolver.

Fernandesku chápu, Jacksonku ne. Čím je ti sympatická?

Je to přímočarej nástroj. Není co řešit. Véčko je pohodlný; lehký, padne do ruky, rychlej hmatník. Na thrash příjemnej.

Mě právě na jacksonkách rozčiluje ten placatej zvuk.

To chápu. Na druhou stranu u hi-gain ampu se určitý rozdíly ztrácej, ale mám v plánu koupit lepší nástroj. Přemejšlím, jestli si nechat kytaru postavit, ale hrozně se mi líbí ESP Garyho Holta. Ještě nejsem úplně rozhodnutej.


Podle čeho si vybíráš?

Nejdůležitější je hmatník a jak mi padne do ruky. A pocitově attack pravačky. Nejsem až takovej fajnšmekr, abych řešil dřevo, ve všem se vrtal a užíval si údržbu. Většina těch běhů je postavená na rychlým palm mutingu.

Snímač Seymour-Duncan na té jacksonce je aktivní?

Pasivní pětaosmdesátka, standardní série. Na Fernandesce mám aktivní se sustainerem vepředu. Sám nevím, co preferovat. Myslím, že pasiv mi úplně stačí. Jsem jednoduchej hráč. (smích)

Dan Friml je nešťastnej z toho, kolik ambiciózních kapel nahrává na druhořadý nástroje, nechává triggerovat vymlácený blány a potrpí si na hodně vytaženej vokál. Jak moc jste poctiví vy?

U něj jsme nahrávali druhý album Final Flag. S větším profíkem jsem ve studiu ještě nepracoval. Příjemný trápení, ale velká škola. Na naše podmínky se snažíme bejt co nejpoctivější a nahrát ty věci nejpřirozeněji, jak to jen jde, ale pořád je to nesrovnatelný s tím, jak se hudba dělala dřív. Technologický vymoženosti jsou, využívají se a nemají feeling specifický pro osmdesátý léta. Nahrávky ale přehnaně nečančáme.

S jakým rozpočtem jste do studia vstupovali a s jakým odcházeli?

Všechny věci, který jsme kdy nahrávali, byli vesměs vejkendovky. Naběhnout, nahrát a moc se s tím nesrat. (smích) S Final Flag jsme se přes dva víkendy vešli do pětadvaceti tisíc. Nemůžeme si dovolit víc. Ne teď, když chceme udělat novou desku s Exorcizphobií. Jsem přívrženec toho to nekomplikovat. Ubírá na přirozenosti a celkovým vyznění. Strávit měsíc ve studiu automaticky neznamená lepší nahrávku.

About Us Without Us od Exorcizphobie je digitální release a CD. Bude i vinyl?

Vinyl už měl dávno bejt. Trochu se to zaseklo u grafický stránky. Koncem dubna snad.

A k tomu turné?

Na léto bylo v plánu společný turné Wehrmacht, Spazztic Blurr, Final Flag a Exorcizphobia, ale bohužel to bylo zrušený. Na povrch vyplynuly nějaký neshody mezi členy Wehrmacht. Je to velká škoda, spousta práce a energie několika lidí přišla úplně vniveč. Taky jsme s Exorcizphobií museli odsunout plány ohledně Anglie až na příští rok, letos už to vypadá jenom na Německo a možná nějakej delší výlet na podzim. Teď ale vyplynula zajímavá věc ze společného turné s Heresy. Překvapilo mě, jak jsme si padli do noty. Před pár lety slyšeli naše splitko s Lahar a zpívali s náma naše texty. To není úplně typický, že dá někdo dvě kapely na blind dokupy, aby si takhle sedly. Domluvili jsme se, že uděláme splitko a evropský i středoamerický turné.


Poslední album jste pojmenovali „O nás bez nás“. Proč se vracet k Mnichovu? To bych řek, že je trauma hlavně pro nacionalisty.

Já to takhle nemám. Všichni jsme fandové do historie a dost často, když se piva po zkouškách protáhnou, diskutujeme o různejch historickejch věcech. Tu zimu před vydáním alba jsme hodně probírali Mnichov a věci, co předcházely druhý světový. Napadlo nás, že je to zajímavý téma ke zpracování. Nebrečíme, že nás někdo podrazil. Je to o našich předcích a o tom, co asi prožívali.

Jednu skladbu jste pojmenovali Time Does Not Heal, to je asi narážka na Dark Angel, a Just One Shot zas na Ministry. Hrajete si s žánrovými odkazy?

Dobrej postřeh. Podařilo se nám pár „easter eggů“. Když jsem přemejšlel, jak baladu pojmenovat, napadlo mě Time Does Not Heal a hned potom: „To je album od Dark Angel – ale proč ne?“ Odkaz na Ministry už je chtěný. Je to moje oblíbená kapela. Vždycky mi udělá radost, když si ho někdo všimne.

Cos říkal na AmeriKKKant?

Ještě jsem ho pořádně celý neslyšel.

Takže končíš The Last Sucker a zbytek alb už tě nezajímá?

Ne že by mě to nezajímalo. Mám všeobecně problémy poslouchat novější alba velkejch kapel. Jsem spíš hledač starejch šperků a doplňuju si znalosti osmdesátkový hudby. Nový alba zpracovávám s dvouročním odstupem.

Dodatek: Exorcizphobia se také objeví na Žižkovské Noci, a to v pátek 22. 3. 2019 v 21:10 v legendární Modré Vopici. Sraz v kotli!