Thom Yorke, foto: anyonlinyr

Úspěšně zklamaná očekávání: kontrastní valence Radiohead

Před nedávnem oslavila dvacetileté výročí deska OK Computer od britských Radiohead. Pro kapelu se jednalo o zásadní zlom, který vytvořil napjatá očekávání toho, s čím kapela přijde dál. Intenzivní koncertování a zájem médií vyčerpaly členy skupiny natolik, že se na několik let stáhli a rozhodli se přistoupit k radikální změně, jejímž výsledkem bylo pro mnohé šokující album Kid A.

I přes spoustu prvotních negativních reakcí jak ze strany kritiků, tak posluchačů se deska nakonec stala platinovou a získala status fenoménu. Časopis Time o ní referoval jako o „nejdivnější nahrávce, které se prodalo milion kopií, v historii“ a ačkoliv bylo jejím cílem spíše odvrátit pozornost, Radiohead díky ní naopak potvrdili pozici nejzásadnější kapely současnosti. Jak očekáváním a překvapením, která vytvořilo období mezi OK Computer a Kid A rozumí hudební psychologie a jakou mají roli v rámci současné konzumní společnosti?

Novinář Derek Thompson, který se v knize Hit Makers ze začátku letošního roku věnuje anatomii hitů z nejrůznějších oblastí lidské činnosti, upozorňuje na desku Kid A jako na fascinaci sociologů i psychologů. Vyzdvihuje její žánrovou nezařaditelnost i absenci refrénů a pokládá si otázku, čím byla její masová obliba i přes značnou komplikovanost způsobená. Odpovídá si konceptem MAYA, jehož autorem je průmyslový designér Raymond Loewy. Ten v době dominance fordovského modelu sériové produkce přišel s revolučním uvažováním o estetice produktů každodenního užívání. Technologie tou dobou dovedly společnosti k historické úrovni nadprodukce a bylo zapotřebí vymyslet, jak přimět zákazníky, aby toužili po nových a nových produktech.

Loewy definoval tehdejší americkou společnost jako společnost neofobní. Společnost striktně prakticky orientovanou a účelnou, kterou bylo potřeba přetvořit ve společnost neofilní. Začal tak představovat v běžné výrobky, začal představovat v pomíjivých sériích rozličných barev a tvarů. A zákazníci měli najednou důvod toužit po novém a lepším, ačkoliv staré stále fungovalo. Loewy tvrdil – a další výzkumy to nezávisle na něm později potvrdily – že současnou společnost uspokojuje vyvážený poměr překvapivého a očekávatelného.

David Huron je potom hudební psycholog, autor knihy Sladké očekávání, který vysvětluje, jak hudba působí na náš mozek a jak naplňuje, nebo zklamává naše představy. V knize přichází s důležitým pojmem kontrastní valence, kterým by se koncept MAYA dal zastřešit. Znamená zesílení emocí z výsledného zážitku, pokud mu předcházel kontrastní hedonický stav. Je vždy spojený s fenoménem překvapení, který automaticky znamená zklamání očekávání. A Kid A zklamala očekávání fanoušků na několika úrovních. Ať už se jednalo o širší kontext směřování kapely, nebo přímo o posluchačský zážitek z konkrétních skladeb. Pro tuto problematiku je také důležitý Huronův koncept tzv. limbického kontrastu, který v praxi znamená, že věci, které se našemu „rychlému“ mozku nelíbí, nás můžou po delším přemýšlení dostat o to víc.


Podle Hurona jde vytvořit v hudbě několik druhů překvapení: schematické (schematic), dynamické (dynamic), pravdivostní (veridical) a vědomé (conscious). Radiohead nějakým způsobem pracovali se všemi. Schematické překvapení připravili fanouškům rockové hudby, když na desce téměř vynechali refrény a vůbec se vyhnuli standardní verse-chorus struktuře. Dynamická překvapení v rámci desky fungují také – melodičtější skladby střídají nahrávky postavené čistě na zvukových plochách (How to disappear completely následovaná Treefingers). Za pravdivostní překvapení by bylo možné považovat styl Kid A v kontextu předchozí tvorby skupiny a hlavně ve vztahu právě k průlomové rockové nahrávce OK Computer. Zároveň vydáním desky Kid A a následující Amnesiac Radiohead potvrdili svou pozici rockových experimentátorů a vytvořili okolo sebe vědomé očekávání překvapení.

Zajímavé je také, že David Osborn, který se hudební analýzou tvorby Radiohead zabývá, konstatuje, že například na rytmické úrovni skupina ani na Kid A nekonfrontuje fanoušky s ničím, co by se v rockové hudbě před tím nevyskytlo. Podle něj spíše skládá známé do inovativních kombinací.

Derek Thompson se v souvislosti s překvapivým úspěchem této desky ještě pozastavuje nad faktem, že je to čtvrtá desky skupiny. A vyjmenovává další příklady desek, které byly překvapivě experimentální a přesto překvapivě komerčně úspěšné. Vždy se jednalo o desky hudebníků s nastartovanou kariérou, kteří už několik alb vydali.

V „bezpečí“ poslechu známého interpreta jsou posluchači ochotní dopouštět se většího „risku“ a vystavit svůj nervový systém hrozbě překvapení. Tak tomu bylo i v případě Kid A.

Cítíte se pod psa z toho, jak jsme jako posluchači čitelní? Nebojte se, David Huron uklidňuje, že odkrytí principů za radostí z hudby přece nesnižuje její váhu, ale naopak podtrhuje to, jak je její působení na naše mozky fascinující!