Filip Bajger, foto: Antonín Kocábek

Užít si festival zevnitř? Sháníš, makáš, nespíš.

Táta je kytarista, takže k muzice jsem měl vždycky blízko a pohyboval jsem se v ní odmalička. Když se mě ale někdo zeptá, jak jsem se stal stage manažerem, musím trochu přemýšlet. Je to už šestnáct let? Nebo sedmnáct?

Na Colours dělám od samotného začátku, kdy to byl ještě vzhledem k dnešku malý festiválek. Nejdříve jsem rozvážel backline – tedy aparaturu, kterou používají muzikanti na podiu, když třeba přijedou zdaleka a z nějakých důvodů si nemůžou vzít vlastní. Zkušenosti jsem tehdy moc neměl, ale bylo mi osmnáct a hrozně mě to bavilo. I komunita lidí, kteří festival v té době začínali dělat, zdaleka nebyla tak velká, skoro všichni se spolu znali. Zpočátku jsem dokonce nejen přes den rozvážel aparáty, ale i v noci hlídal areál. Jako "sekuriťák", haha.

Později jsem začal pomáhat stavět pódia, dělal jsem pomocníka na pódiu, prošel jsem si lecčíms. Taháš, stavíš, bouráš, nespíš, makáš... Tehdy to ještě nebylo jako dnes, kdy jsou jednotlivé práce přesně rozděleny, a kdy toho aparátu přijede celý kamion, jsou tam už všechny speciality, o které kapely požádaly – i proto je hodně důležité, aby měla každá skupina dobře udělaný technický rider – a složí se na jedno místo, odkud se pak rozváží na jednotlivé scény. A občas i převáží z jedné na druhou.

Po nějakém čase kamarád, kterému jsem dělal pomocníka, odešel dělat jinou práci a já byl osloven, jestli to nechci dělat místo něj. Protože jsem tu praxi už pár let znal, tak jsem kývl. Dnes už to dělám asi deset let, poslední dobou jen ostravský Festival v ulicích a Colours. Ale zkusil jsem si i Sázavafest, Rock For People, Open Air v Panenském Týnci, Karvinské hornické slavnosti, Majálesy a pár dalších akcí...

Vždycky jsem měl štěstí, protože jsem si nikdy na to nemusel brát dovolenou, jako jiní kluci. Dřív jsem dělal v rodinné firmě Hudební nástroje Bayger, pak jsem potřeboval změnu, naskytla se možnost nastoupit do Divadla Petra Bezruče. Chvíli jsem dělal kulisáka, a pak postoupil na pozici zvukaře. S tím se to vždycky dá skloubit.

Zatímco pro návštěvníky probíhá festival čtyři dny, pro mě každý rok vše začíná už o několik týdnů dřív. Vzhledem k tomu, jak už jde o velkou akci, spolupráce je tu sofistikovaná, a každý přesně zná svůj úkol. Já tak dostanu všechny stageplany a ridery, upřesňuju si speciality, a podle harmonogramu už vím, jak vše bude probíhat. Většinu vybavení nemusím řešit, ale stanou se i takové věci, že si kapela zapomene přibalit třeba bodypacky k In Ear monitorům, nebo se během přeletu zatoulá taška a ty pak sháníš třeba E-Bow. Jako letos pro Imagine Dragons. Naštěstí mám spoustu kamarádů mezi muzikanty, někdy se stačí poptat i zrovna někoho stojícího o kousek dál a problém se často vyřeší nečekaně rychle.

Docela jsem se ale zapotil myslím předloni, kdy jedné kapele chyběla redukce pro zapojení starých italských kláves. Neměl ji ani nikdo ze zvukařů a nenašli jsme ji ani ve společném skladu. Takže jsem letěl zpátky, prodíral se těmi davy nervózně čekajících lidí, a když jsem úplně vyplivaný doběhl, tak mi ten muzikant s klidem povídá, že si kolega vzpomněl, že má ještě jednu v kufru a nebude ji potřebovat... To už se pak člověk může jen smát. Občas chybí kabel, něco se rozpadne, díky technickým znalostem jsem schopen i leccos opravit. Hlavně se snažím to rychle vyřešit a hodit to za hlavu – prožívat něco a propadat hysterii nikam nevede. Dřív občas bývaly problémy s českými kapelami, ale hodně se to zlepšilo, muzikanti jezdí na hraní lépe vybavenější, jsou zodpovědnější, a také si už většina uvědomuje, že nám jde všem o stejnou věc – aby byli diváci, pořadatelé i kapela na pódiu spokojení. Dělám už několik let se stabilní partou lidí, protože spolehlivost a profesionalita je u toho prostě důležitá.

Už při přípravě, v době stavby pódia, se jdu podívat na místo, zkontrolovat, jestli se něco nezměnilo, pozdravit lidi, které pak budu potkávat dvacetkrát denně, i když jsem je teď rok neviděl. V den hraní musím být na místě s předstihem a vše připravit. Zkontrolovat šatny, zajistit zázemí, hygienické prostředky, vyvěsit bezpečností předpisy... Letos bylo pořád vedro, takže například lednička v backstagi je naprostá nutnost, nejen pro kapely, ale i pro bedňáky. Když se pak vše rozběhne, a nevyskytnou se žádné problémy, už to obvykle taková práce není. Samozřejmě kontroluji časy a honím kapely na pódium a občas i z něj. Vlastně jsem pro kluky takový styčný bod – když někdo neví jak něco řešit, jde za mnou a já volám dál ty, kteří to mají na starosti a koordinujem to.

Což znamená telefonování, ježdění, tahání a zase telefonování a pak další telefonování. V jednu nebo ve dvě v noci dohraje poslední kapela, odjede na hotel nebo domů, sbalím pár věcí, u kterých je dobré aby na ně případně nenapršelo, zvukaři si taky sbalí svoje, a tím den pro nás končí. Jsem místní, takže spát chodím domů. A ráno vše nanovo. Poslední den sbalím drobnosti nafasované v produkci, různé prodlužovačky, hodiny, gaffy a podobně, odevzdám to, a tím celý ročník pro mě končí. Všichni toho už obvykle mají dost a pospíchají se domů pořádně vyspat. O rozebírání pódia a plotů se zas starají jiní. A ani na večírky už obvykle příliš energie nezůstane. Ale ten závěrečný pocit, kdy si říkáme “tak zase za rok” je docela fajn.