Hledání nějakého „svatého grálu“ je absurdní, foto: Pixabay

Věci po mrtvých aneb Nechte ty vejškrabky odpočívat v pokoji

Jiří Dědeček před lety vydal básničkou sbírku, kterou pojmenoval Věci po mrtvých. Přestože nemá nic společného s tím, o čem chci teď psát, vždycky mi její název v souvislosti s tímto tématem spolehlivě vytane na mysli. Totiž: když si někde přečtu, že vychází (případně se mi přímo na stole objeví) „nové album“ nějakého legendárního hudebníka, který už je dávno po smrti.

Tradičně se to týká Jimiho Hendrixe, ale nejen jeho. Třeba po smrti Prince se jeho oficiální, polooficiální i neoficiální katalog rozrostl doslova o desítky titulů, vesměs samozřejmě postradatelných. Ten Hendrix je ale nejmarkantnější příklad. Už proto, že jeho rodinná firma, jež spravuje kytaristovu pozůstalost, dokáže udělat kolem každého nově vydaného titulu docela slušný humbuk a počítám, že tyto posmrtné tituly mají celkem slušný komerční úspěch.

Letos v březnu byla uzavřena trilogie Hendrixových „nových alb“, započatá v roce 2010 titulem Valleys of Neptune a pokračující o tři roky později albem People, Hell and Angels. Posledním dílem byla kolekce Both Sides Of The Sky. Teď v září, k padesátému výročí alba Electric Ladyland, se objevila jeho rozšířená verze s dalšími dvěma desítkami dosud nevydaných fragmentů.


Přes veškerou reklamu kolem těchto nahrávek si troufám rezolutně prohlásit, že na žádném z těchto alb není vůbec nic, co by měnilo byť jen o píď náš pohled na Jimiho Hendrixe. Celé je to jen reklamní hra, která má za úkol vytahat peníze z kapes Hendrixových fanoušků či obdivovatelů z řad kytaristů. Obzvláštní „zvednutí obočí“ si zaslouží Hendrixův někdejší zvukař Eddie Kramer, který se na vydávání této vaty z pověření Hendrixových hrabivých příbuzných producentsky podílí.

Přátelé, uvědomme si: Hendrixův život a tvorba ve vrcholném období, těch doslova pár let slávy, je zmapováno den po dni, minutu po minutě. Ještě žije spousta lidí, kteří mu byli nablízku, v hudbě i v soukromí. Hledání nějakého „svatého grálu“, geniální nahrávky, která by ležela půl století v nějakém šuplíku zcela zapomenuta a která způsobí velký třesk, je prostě absurdní. Všechno, co vyšlo a případně ještě vyjde, alespoň ze studiových nahrávek, mimo klasická a kytaristou autorizovaná řadová alba, tedy jediné, co zbylo k „objevování“, jsou alternativní, obvykle slabší verze známých písní, které o svém tvůrci neřeknou nic nového, případně písně, které by perfekcionistický kytarista sám od sebe nezveřejnil. A pouštět „mezi lidi“ něco takového ve chvíli, kdy se tomu nemůže bránit, je vlastně vůči umělci dost sprosté.