Dan Šoltis (foto: Martin Trenkler)

Vertigo: Žádné hranice si uměle nevytváříme

Ve svých začátcích, kdy si ještě říkali Vertigo Quintet, bývali označováni za nejlepší zástupce vlny mladého českého jazzu, ale postupně se propracovali do pozice, kdy každý z členů je natolik respektovanou osobností, že by nyní klidně bylo možné mluvit o "supergroup". S letošním podzimem oslaví patnáct let na scéně, právě vydávají nový singl, a chystají se na svůj zatím největší koncert. I o tom všem byl důvod si popovídat s bubeníkem Danem Šoltisem.

Vaše kapela bývá stále řazena k jazzové scéně, a je i držitelem žánrového Anděla. Ortodoxní mantinely jste ale začali překračovat velmi brzo. Jak moc se dnes ještě tradičním jazzem necháváte ovlivňovat?

To je možná nejčastější dotaz, který dostáváme (smích). Záleží samozřejmě na tom, jak lidé vnímají pojem “jazz”. To slovo pro mě znamená, že v hudbě jsou volná místa pro improvizaci, zároveň ale může mít jasnou formu. Často se setkávám s tím, že lidé vnímají pod slovem jazz právě jen tu tradici, zatímco cokoli, co ji překračuje je pak označováno jako avantgarda nebo experiment... Pro mě je to prostě hudba jako taková. V kapele to vnímáme jako určitý originální a přirozený způsob projevu – a jakou tomu kdo dá hudební nálepku či škatulku, je jen odraz toho, jak to vnímá on sám. Pro mě je těžké popisovat svou vlastní hudbu, a doufám, že spíš hovoří sama za sebe. I když pochopitelně to, že každý z nás prošel školami, které se vždy do určité míry zabývaly jazzovou tradicí, nemohlo nenechat vliv. Člověk vždy z něčeho čerpá a vychází. Ale bez ohledu na to nebo na naše předchozí působiště, ta naše současnost je taková, jaká je.

Mělo na vaše současné pojetí vliv i to, že jste skoro všichni nějaký čas studovali v zahraničí?

Myslím, že mnohem větší vliv má skutečnost, že všichni máme ještě hodně dalších aktivit, a získáváme nové zážitky a nové informace i z jiných hudebních okruhů. Každý z nás si přináší odjinud čerstvé zkušenosti a poznatky, a tak ačkoli po celou dobu – až na Dorku Barovou, která k nám přišla až v roce 2008 – máme stabilní a neměnnou sestavu, ty další vlivy se tam neustále projevují. Kdybychom všichni hráli jen ve Vertigu, je velká pravděpodobnost, že by ta kapela mohla po čase začít stagnovat. Chyběl by tam ten “fresh”.


Už nějaký čas pozoruji smazávání bariér mezi světem jazzu a popu – v zahraničí jsou hvězdami lidé jako je Jamie Cullum, na letošních Colours of Ostrava zazářila Laura Mvula atd. – ale i u nás je stále častější, že mnozí jazzoví hudebníci doprovázejí popové zpěváky. A není to jen kvůli ekonomické stránce věci. Jak to vnímáte vy?

Jsem za to strašně moc rád. Ještě před pár lety jsem cítíl určitou potřebu vymezování se vůči popu ze strany muzikantských kolegů, a vždycky mi to přišlo jako strašná škoda. Moc jsem to nechápal. Pokud se někdo začne zabývat škatulkami a vyhraňovat, dobrovolně se připravuje o nové zážitky. Ta zkušenost každého obohacuje, a ve výsledku pak obohacuje i celou kapelu. I tu naší. Já jsem například hrál na Slovensku s Ivanem Táslerem a IMT Smile, koncertovali jsme převážně v zaplněných halách, a to je praxe, která se nedá ničím nahradit. Rasťo Uhrík stejně tak hraje s Janou Kirschner.

Dává vám to něco i muzikantsky?

Je to úplně jiný přístup. Vesměs tam chybí improvizace, ale zase je v těch skladbách mnohem více disciplíny. Je potřeba ctít písničku od začátku do konce. Velký rozdíl je i ve studiové práci, protože v popu se hodně skladby dotvářejí postprodukčně, což vyžaduje vysokou úroveň, a je to úplně jiný systém, než při nahrávání jazzu. A jak už jsem říkal – zažít koncertní energii vyprodané haly je něco úplně jiného, než hrát například v klubu. A právě u Janky Kirschner nebo třeba Lenky Dusilové je dobře vidět, jak to ovlivnění probíhá i opačným směrem. A jak se krásně ty hranice prolomily.

Otevírá to pro Vertigo i nové koncertní příležitosti?

Rozhodně ano. Občas si někdo všimne, že ještě máme jinou kapelu, začne se o ni zajímat, a třeba i zjistí, že ho to baví. A měli jsme to vždycky. Už krátce po tom, co začalo Vertigo, jsme s Rasťo Uhríkem začali hrát i s Lenkou Dusilovou. Tehdy to ještě byla v podstatě rocková parta, a bylo to zdravě syrové. Lenka nám pak zpívala na živém albu z roku 2006, a pak jsme ještě příležitostně hostovali v Eternal Seekers. Jsme rádi, že s ní nyní, po jedenácti letech, můžeme znovu spolupracovat.

Hlídáte si nějaké hranice? Nebo jak probíhá dohoda, kam ještě v té nadžárovosti zajdete, a co už je pro někoho z kapely “za čárou”?

Vertigo funguje na principu, který je dnes opravdu velmi neobvyklý, a to je skutečnost, že nemá kapelníka. To, že já se starám o organizační záležitosti, a teď mám ještě na pomoc Petru Kubešovou, to je jiná věc. Ale to obvyklé kapelnické rozhodnutí ohledně repertoáru vždy dělá ten, který přinese novou skladbu. A stalo se i párkrát, že se objevily nápady, které se nějak “nechytily”, ale nikdy jsem nezažil, že by někdo řekl: “Tohle hrát nebudeme!”. Spíš se – když měl někdo problém – hledaly cesty, jak by to mohlo fungovat lépe tak, aby byli všichni spokojení. A pokud nefungovalo, tak to prostě nehrajeme. Žádné hranice si ale sami uměle nevytváříme. Spíš máme problém opačný – vybrat z velkého množství nápadů to, co přetrvá.

Nápady nosíte všichni?

Nejaktivnější v rámci kompozice je asi Marcel Bárta. Ale na té poslední desce Nononononininini překvapil s dvěma silnými skladbami i Oskar Török, a po delší době přispěl i Vojtěch Procházka. Mě tím ostatní nakopli tak, že jsem nakonec i já přinesl song, což u bubeníků není tak obvyklé, a nakonec z něj dokonce je aktuální singl a videoklip.


Zatím poslední album, páté studiové a šesté celkem, jste vydali loni v listopadu. Už se nějak rýsuje jeho nástupce?

Aktuálně všechno podřizujeme velkému koncertu, který proběhne v Divadle Archa k patnáctému výročí kapely. I když materiál už bychom na něj teoreticky měli. Ale vždy je potřeba nechat věcem čas, aby mohly dozrát, a ta zhruba tříletá perioda ve vydávání se nám zdá ideální. Takže zmiňovaný singl použijeme jako promo k tomu koncertu.

S klipy to už dávno není jako dříve, kdy mívaly velkorysé rozpočty od vydavatelů, a samotná realizace a způsob pojetí jsou v současnosti už stejně zajímavé, jako samotné video. Jak jste to řešili vy?

Přiznám se, že šlo o můj sen, udělat ke koncertu nejen singl, ale i video. Začal jsem o něm přemýšlet a shánět na něj finance – a přesně v ten moment mi zavolal Milan Cimfe ze studia Sono, že připravují dokument o jeho historii a fungování. A chtěli tam Vertigo, jako určitého zástupce, že se tam nahrává i jazz, protože v tom dokumentu chtěli prezentovat různé hudební styly. Pochopitelně jsme souhlasili, a aniž bychom to tušili, Milan na natáčení pozval i Lenku Dusilovou. Na místě už jsme se s ní dohodli rychle. Takže ve výsledku jsme jim poskytli obraz i hudbu do dokumentu, a zároveň se s nimi dohodli, že my naopak můžeme ten materiál použít i pro svůj klip. Byla to nádherná shoda náhod, a jsem za ní hrozně rád, protože jinak bychom to asi nedali dohromady. Čili jde o záznam ze studia, ale jsou v něm i hodně netradiční záběry, protože se například používal i dron, který nás snímal zhora. Finální video dělal Honza McGregor, muziku míchal pochopitelně Milan Cimfe a master pak Pavel Karlík. Moc se těším, jaké na to budou reakce.
Dokonce i vychází pod hlavičkou Animal Music, což je opravdu výjimečné, protože jeho majitel Petr Ostrouchov jinak singly nevydává. Jsem za to rád.

Byla řeč o výročním koncertu. Jak bude probíhat a kdo všechno na něm s vámi vystoupí?

Proběhne 4. října v Arše. Připravujeme projekci, která bude mapovat historii kapely, a samozřejmě chceme využít technické možnosti a zázemí, které Divadlo Archa nabízí. Detailní podobu večera bych nerad prozrazoval, chceme si ji nechat jako překvapení. Ale kromě zmíněné Lenky Dusilové vystoupí i duo Tara Fuki, kytarista David Dorůžka a Kvintesence Quartet. Tedy ti, se kterými jsme v průběhu naší existence, spolupracovali asi nejintenzivněji. Každý z hostů by měl mít minimálně dva vstupy, a celý večer bude uvádět a provázet jím Ondřej Konrád. Jsme rádi, že budeme mít na pódiu lidi, kteří nám jsou hodně blízcí, a rozhodně to nebude obyčejný, běžný koncert, kdy si lide poslechnou to, co vždycky, zatleskají a jdou domů.


Co všechno se chystáte zahrát?

Původně mělo jít o průřez historií kapely. Ale ten nakonec proběhne jen v části večera, i když pochopitelně chceme vytáhnout některé starší songy, které pro nás byly nějak důležité. A samozřejmě si chceme užít zmíněné hosty, a pak taky představit několik nových skladeb.

Vertigo se postupně, hlavně na posledních dvou albech, přerodilo z původně zcela akusticky pojaté kapely v současnou podobu, která v nemalé míře využívá elektroniku. Chystáte se v tom pokračovat?

Určitě. Nejvíc v tom asi mají prsty Vojta a Oskar. Vojta, který nějaký čas strávil v Paříži a pak v Norsku, nám jako první nadšeně vyprávěl o norské scéně, o Susanně Wallumrød a dalších, kteří citlivě a funkčně elektroniku zapojují. Takže Vojta byl první, který ji k nám začal vnášet, což mělo za následek úplně nový rozměr. Oskar, jako velký milovník těchto věcí, se okamžitě přidal. Marcel a Rasťo se také brzy nakazili, a Dorka už looper a další věci používala v Tara Fuki, a dnes už s nimi pracuje naprosto intuitivně. Mě na tom baví skutečnost, že k tomu všichni přistupují s vkusem, a vědí kde ubrat a šetřit s tím tak, aby to bylo co nejpůsobivější a nepřeválcovalo to podstatu. Na posledním albu nicméně roli elektroniky vnímám jako hodně zásadní, tam jsme různé efekty využili dost i při postprodukci..

Neodradilo vám to původní, tradičnější příznivce?

Zase bychom se mohli vrátit k tomu škatulkování, pocitu jistoty a lidem, kteří mají nějaká očekávání, a jsou rozladěni, když nejsou naplněna. Pro mě je vždycky škoda, když si někdo nějakou kapelu představuje jen v jediné poloze, a není ochoten přijmout, že se může měnit. Pro nás je ale primární dokázat se vyjádřit v tom období a rozpoložení, v jakém se kapela zrovna nachází – což souvisí i s osobním životem muzikantů – a předat o tom posluchači informaci s maximální možnou pravdivostí. To je pro nás zásadní, abychom si my sami za tím mohli stát. Kdo to nebude chtít přijmout, ten by pravděpodobně nepřijal ani to, kdybychom se pokoušeli zůstat stejní. My ale nejsme komerční kapela, naše síla spočívá právě v momentu překvapení, který v tu chvíli nastane, a v energii, která mezi námi a publikem vzniká. V tom je naše gró, nic víc v tom není. Nevymýšlíme nic nového, nehrajeme nějakou “novou hudbu”, snažíme se spíš o nápadité spojení, které vyvolává pocity, emoce a energii, která posluchače buď osloví nebo ne. Nyní jsme možná více písničkovější – ale to je právě to, co na té kapele miluji. Že se vyvíjí a nestojí na místě.

Vertigo: zleva Oskar Török, Dan Šoltis, Vojtěch Procházka, Marcel Bárta, Dorota Barová a Rasťo Uhrík (foto: Jan Tichý)
Dan Šoltis (foto: Martin Trenkler)
Vertigo: zleva Oskar Török, Dan Šoltis, Rasťo Uhrík, Vojtěch Procházka, Marcel Bárta a  Dorota Barová