Vložte kočku křtí Klub Bublinka (foto: Richard Hodonický)

Vložte kočku: Vítejte v klubu

Svou čtvrtou studiovou desku vydalo trio Vložte kočku v září nenápadně a bez velkého humbuku. I když vznikala déle než rok. Cíle totiž byly jasné: „Pro Klub Bublinka jsme chtěli syrovost, melodičnost a tanečnost,“ říká bubeník Cyril Kaplan.

Přiznám se, že když jsem poprvé slyšel název, tak mě to rozesmálo. Není to – v konfrontaci s obsahem – trochu matoucí?

Název jsme hledali nějakou chvíli, původně to měl být "Společnost nejlepších přátel člověka". Chvíli "Hotel Kladno" nebo "Český mikrofón". Klub Bublinka nám nakonec přišlo nejúdernější a nejvýstižnější. Navíc to má ještě silnou osobní rovinu. Klub Bublinka je něco jako klub dočasných obyvatel, sdružení vlastníků kocábek. Spolek obyvatel světa.

Nikdy jste nebyli úplně veselá kapela, ale tohle album mi spolu s texty zatím zní asi nejtemněji. Máte depresivní období, ovlivňuje vás dění ve společnosti – nebo kde se to vzalo?

Za nás je to spíš pozitivní album, ta zmiňovaná depresivita ale není od věci. Je pravda, že s každým dalším rokem, je čím dál víc věcí, co jsi znal, pryč. Čím dál víc věcí, co sis představoval, je nějak jinak. Ale za tím vším, jak to je, by měla prosvítat naděje. Takže spíš zrovna máme smířeně depresivní období. Až na Tmu a Koně, kterým to „světlo na konci tunelu“ asi chybí, vnímám ty texty spíš jako optimistické.

Vaše novinka také zní „elektroničtěji“, dříve výrazný zvuk houslí skoro není slyšet. To byl plán?

To je pro mě zajímavý postřeh. Třeba oproti Seatu jsme samplů použili minimum. Je tam samozřejmě dost synťáků. Housle jsou v každé skladbě, až na závěrečné Pavilóny, kde Jíva hraje na basu a Níži, kde zas hraje na kytaru. Takže myslím, že spousta toho, co zní jako elektronika, musí být housle, jenom na ně Jíva hraje už hodně specificky. Třeba ve skladbě Koně (moc) zní jako arpeggiator, ale jsou to dlouhé houslové tóny prohnané přes whammy octaver, a arpeggia vznikají prací s expression pedálem. Občas jenom vazbí a to různě moduluje, zpívá do houslí… Někde kopíruje bicí part, takže ve výsledku housle zní jak součást bicích.


Dáváte si v práci se zvukem a jeho úpravami nějaká omezení? Nebo je naopak podstatou naprostá svobodomyslnost?

Není to tak, že bychom si na začátku řekli, budem hrát jenom quintoly a místo virblu budu používat kotel, ale nakonec to trochu podobně dopadá. Na začátku nejsou omezení přímo vyřčená, ale vyplývají z toho, jak se stavíme k tvorbě nových věcí. Pro Klub Bublinka jsme chtěli syrovost, melodičnost a tanečnost. Těžko říct, jestli to tak nakonec vnímá i posluchač.
Takže za melodičnost víc zpíváme, já v jedné věci hraju na cajon, což bych sám sobě před pár lety nevěřil, že budu ve Vložte kočku dělat. Za syrovost jsme se pokusili trochu spoutat naše obvyklé košaté aranže, takže například ve skladbě Minulost většinu času hraju kopák s podsamplenym C na první, a Jíva na housle C na druhou a nad tím zpěv a je to.
A tanečnost jsme se tam pokusili dostat tím, že většina skladeb je v metru 4/4, tempa 120 až 140, hutné synťákové basy, arpeggia… Všechny věci jsme skládali tak, abychom je dokázali zahrát na koncertě. Dost skladeb jsme hráli nejdřív na koncertech na jaře, a až pak je začali nahrávat naostro. Tím do toho mohli vstoupit lidi, co přišli na naše koncerty, kde jsme sbírali jsme zpětnou vazbu.

Jak moc jste si do výsledku nechali zasahovat lidi mimo kapelu?

Je pár blízkých, opravdu jen asi čtyři lidi, co desku slyšeli několikrát v průběhu, a na ty jsme se snažili dát – většinou šlo o lehké úpravy v aranžích, když jim některá místa desky přišla hluchá, nebo že někde něco nevyznělo. Zprvu jsme i přemýšleli nad tím, zda nemít nějakého producenta, ale kapela je nejlepší producent, produkovat hudbu je hlavní činnost kapely. Takže Klub Bublinka je další album v naší produkci. Tvorba je naše soukromá záležitost.

Proměňujete své vybavení? U kapel vašeho ražení se objevuje výrazný trend různých butikových a modulárních syntezátorů...

Brácha Kryštof už asi dva roky pracuje na nějakém vlastním moduláru, ale to se téhle desky ještě netýká. Jinak, na předchozí Hedviku jsme si pořizovali mnohem víc nových věcí, autotune na hlas, moog minitaurus na dobré synth bassy, moog moogerfooger filter na elektrické bicí… Pro tuhle desku jsme se spíš soustředili na to, jak náš zvuk trochu víc sjednotit. Víc jsme řešili vzájemné midi propojení různých krabiček, které všichni tři máme. Já jsem si pořídil nový drum synth, a Jíva už před časem nožní midi kontroler, který potřebuje, když má v ruce housle. Naše vybavení je pořád sbírkou různých povětšinou už nevyráběných synťáků, samplerů, kytarových efektů, co ale někdy zažily svou chvíli a někdo je sériově vyráběl. A mají svý nenapodobitelný specifika. Částečně je to koncept, částečně znouzectnost. Náhoda hraje roli. A nebráníme se ničemu.

Už asi věčná otázka je analog vs. digital. Vy jste příznivci, či směřujete k čemu?

Musím říct analog. Ve studiu máme analogové mašiny. Na pódiu taky. Je s tím víc práce, ale výsledek je hmatatelně jiný.


Jak tentokrát probíhalo nahrávání?

Nahrávali jsme sami ve vlastním studiu. Ne ve smyslu, že bychom ho vlastnili, ale že jsme ho měli v podstatě asi tři čtvrtě roku kdykoliv k dispozici. Předcházely tomu akustické úpravy a dovybavování, nakonec je z toho prostor na dost vysoké úrovni. Pár let zpátky by mi to přišlo jako sen, že budeme mít takové studio pro sebe. Je v domě, kde jsme natáčeli video Otevřený dopis bohu, krásné, klidné a prostorné místo.
Připravit nahrávání nám pomáhal náš kamarád Kuba Suchoš. Dlouho jsme se věnovali editu, premixu a různým dohrávkám, předělávání… Jak jsme měli čas – i když toho je nakonec vždycky málo a finální master jsme měli nakonec hotový až asi tři hodiny před křtem – snažili jsme se na tom dát záležet. Mix a master dělal Tomáš Karásek, stejně jako Hedviku, a vše co jsme zatím nahráli po ní, je s ním skvělá spolupráce. Všechno probíhá online, on bydlí v Dublinu. Paradoxně to je možná rychlejší a bezproblémovější, než se s někým potkávat přímo ve studiu nad mixem…

Používáte ve studiu i nástroje, o kterých dopředu víte, že je pak na koncerty nebudete vozit? Nebo spíš – řešíte už při nahrávání i to, jaký bude pódiový line-up a následné nazvučení?

Na novém albu je jen jeden nástroj, o kterém víme, že ho nebudeme používat naživo během podzimních koncertů. Je to takový doma poskládaný perkusivně-tympánový set. Ale pokud na to bude čas a podmínky, rádi přibereme perkusistu do party na několik koncertů v zimě nebo v létě… Jinak u nás spíš tentokrát převážila snaha být schopni nové věci zahrát ve stejné aranži na koncertě jako na albu. Když máme samostatný koncert, kde je dost času všechno zapojit a nazvučit, vezeme sebou víc nástrojů a do setu dáme logisticky komplikovanější skladby. Když jedeme na fesťák, tak se v poslední době snažíme set i nástrojovku co nejvíc zjednodušit. Obdobím, kdy jsme tahali na fesťáky dvoje bicí, piano a cimbál, jsme si už prošli.

Před časem jste se vrátili k obsazení základního tria, ale zároveň proběhla i koncertní posílení o hostující perkusisty či dechovou sekci pozounů. Kdo všechno se podílel na nahrávce?

Nakonec jen my tři. První plány byly pozvat v určité fázi do studia i bubeníky Filipa Rúta a Štěpána Smetáčka a kamarády pozounisty, ale v určité chvíli jsme se rozhodli udělat desku spíš prostší. Perkuse jsem nakonec místy dohrál já a dechy v jedné skladbě nahrál Kryštof. Vyhnuli jsme se obohacování desky o hosty a jejich vklad, ač nás to lákalo. Ale jsme za to rozhodnutí rádi, na téhle desce by to bylo navíc.


Předminule jste vysamplovali Jaromíra Nohavicu, minule Lenku Filipovou. Tentokrát nic? Doneslo se mi cosi o Zuzaně Navarové?

Ve skladbě Naděje máme jediného hosta alba, naši kamarádku z Mexika, Luisu Peréz Mújica. Její refrén je převzatý ze skladby Námořnická od Ivana Gutierréze a Zuzany Navarové. Je to zároveň první part, který jsme na desku nahráli, před víc než rokem. Je to trochu podobný případ jako s Jarkem a jeho písní Přítel. Když jsem psal text ke skladbě Dvě nebo tři cesty, tak se mi najednou místo textu objevil refrén Přítele. Tak jsme ten kus Jarkovy skladby našli a vystřihli a zapracovali do naší skladby. A fungovalo to. To samé se stalo, když jsem psal text Naděje. Je to jediný text z desky, který je částečně šuplíkový. Napsal jsem ho už před lety, pak ho ztratil, ale dál se mi sem tam objevoval v hlavě, tak jsem ho před nedávnem napsal znovu a trochu jinak. V Naději ale nepoužíváme sampling, všechno je přezpívané, nahrané znova a trochu jinak, než v původní verzi. U vysamplované Za všechno může čas, která uvádí naši věc Život, to bylo jinak. Ta písnička Lenky Filipové v Čechách proslavila delay, opakování, a my chtěli tu ozvěnu „čas“ použít pod náš text. To byl víc konstrukt, produkce. A zároveň potřeba použít něco, co máš chtě nechtě vrytý v hlavě. Jinak na albu i samplujeme, ve dvou věcech, myslím, že to jde v pohodě poznat, co a kde jsme použili.

Promítlo se do aktuálního alba i to, že jste v mezidobí vydali další nahrávky s Kaplan Bros. a Mutanti hledaj východisko?

Určitě nějak ano. EP Kaplan Bros. jsme nahrávali ve stejném studiu jako Klub Bublinka, takže nám to přineslo zkušenosti, které jsme zúročili při nahrávání bicích – líp jsme věděli, jak ošetřit místnost a jak v daném prostoru mikrofonovat. Nemůžu mluvit za Jívu, ale mám dojem, že i jeho práce na Mutantech hodně posunula. Ve studiu s Kočkou byl hodně cílevědomý a praktičtější než dřív. Jinak Kaplan Bros. a Mutanti nás hudebně ovlivňují už od počátku.

Dost dbáte na vizuální provedení – ještě před vydáním alba jste měli venku dva klipy. Budou ještě další? A neplánujete třeba projekce?

V tuhle chvíli máme jeden klip ve fázi střihu, ale práce na něm je ještě dost. Myslím, že to bude náš nejstřihovější klip. U dalších dvou máme koncept a linku, zatím jsou jenom v hlavě. Projekce neplánujeme. Ale máme dva mistry osvětlovače, co s námi dlouhodobě spolupracují. Když to trochu jde, bereme je s sebou na koncerty.

Album vyšlo jen v digitální podobě? Nebo bude zas i vinyl či nějaké speciální flashky, jako jste měli v minulosti?

Vyšlo rovnou i na klubové kartičce s flash diskem. Klubová kartička se pohodlně vejde do peněženky a navíc opravňuje šířit to album dál, do počítačů, co potkáš. A můžeš mít dobrý pocit z členství v klubu. Kdo nechce kartičku, může si to stáhnout z bandcampu, klidně zadarmo, a nebo si může počkat na CD digipack. S vinylem zatím otálíme.

Vložte kočku křtí Klub Bublinka (foto: Richard Hodonický)
Klubová kartička je zároveň nosičem alba (foto: Richard Hodonický)
Vložte kočku křtí Klub Bublinka (foto: Richard Hodonický)
Tagy: